Mlčochu, Mlčochu

rubrika: Povídání


Les je jedna z nejlepších knížek bratrů Strugackých a zdánlivě samostatně se odehrává ve dvou liniích. Na jedné straně je Les, kde je všechno jinak – nábytek, oděvy a věci denní potřeby tu vyrůstají ze země, hlína chutná a je výživná jako sýr, houba zaroste celé vesnice – je to tajuplný, nepochopitelný prostor, kde se pohybují mrtváci a kam se pozemšťan sám neodváží. Na druhé straně je Správa, kde si lidé sami vytvářejí stejně absurdní svět nesmyslných, protiřečících si byrokratických předpisů, zákazů a příkazů, které je nutí chovat se stejně nepochopitelně.

Lucifer


les.jpgNa jedné straně dogma a tradice, na straně druhé kritika byrokratického systému, který se nápadně podobá tehdejšímu sovětskému režimu. Oba hlavní hrdinové, Perec, který se vyskytuje na Správě, a Candide, který se vyskytuje v Lese, touží po změně. Perec chtěl pracovat pro Správu a dostat se do Lesa, jenže zjistil, že je se svým vzděláním nepoužitelný. A tak přemlouvá věčně nachmeleného autobusáka, aby ho do Lesa odvezl. Jenže vše se komplikuje, razítka, vízum, prověrky, to vše brání k dosažení jeho cíle. Vyhodí ho z hotelu, a tak všechno vzdá a chce se aspoň dostat domů. Ale ani to není tak snadné.

Candide pochází ze Správy a patrně díky havárii jeho vrtulníku se ocitl v Lese, kde ho pojmenovali Mlčochem. Les je místo, kde se dá jíst i hlína. Je to ale i místo, kde vás můžou ohrožovat mrtváci, ženu ukradnout loupežníci či vaši vesnici pohltit všežravá houba – čemuž se říká Dosažení. Candide se nechce spokojit s životem v Lese a chce do jakéhosi Města. Jeho souputník Kulhavec říká, že Město se nachází někde na kopci či skále, jakési podivuhodné ženy, družky ho mají v nějakém jezeře.

Z knížky jsem vybral závěrečnou část z poslední kapitoly:


Kulhavec seděl na prahu, poléval kváskem rodinku hub, která vyrostla přes noc, a chystal se snídat.

"Posaď se," vybídl Candida přívětivě. "Najíš se? Tohle jsou dobré houby."

"Najím," řekl Candide a přisedl k němu.

"Jen se najez," vybídl ho znovu Kulhavec. "Navu už nemáš, to jsem zvědav, jak si bez ní zvykneš, jak si poradíš... Slyšel jsem, že zase odcházíš. Počkej, kdo mi to vlastně říkal...? Aha, už to mám, ty sám jsi mi to říkal: Prý odcházím, Kulhavče. Já nevím, co tě doma pořád tak pálí. Máš sedět pěkně na místě a bude ti dobře... A kam to jdeš, do Rákosí, nebo snad do Mravenišť? Do Rákosí bych s tebou šel taky. To bychom teď zahnuli ulicí doprava, pak bychom prošli lesíkem, tam bychom si při jednom nasbírali houby, polili je pěkně kváskem a hned se tam najedli — v lesíku jsou výborné houby, to ve vesnici takové nevyrostou, a jinde koneckonců taky ne, ale v lesíku jíš a jíš, a pořád je ti to málo... A až bychom se najedli, prošli bychom na druhý konec lesíka, k Chlebovému jezírku a zase bychom se mohli najíst; tam totiž roste báječné obilí, ty klasy jsou tak sladké, že se zrovna divíš, jak může něco tak dobrého vyrůst z bahna, takové jsou to klasy... No a pak už samo sebou rovnou za slunkem, tři dny pochodu a jsme v Rákosí..."

"Kulhavče, ale my nejdeme do Rákosí, my spolu jdeme k Čertovým skalám," připomněl mu klidným, vyrovnaným hlasem Candide. "Vycházíme pozítří, Bouchač jde taky."

Kulhavec pochybovačně zavrtěl hlavou.

"K Čertovým skalám...," opakoval po Candidovi. "Nene, Mlčochu, tam se nedostáném. K Čertovým skalám se nedostanem. Víš ty vůbec, kde jsou Čertovy skály? Ty možná nejsou nikde, to se třeba jen tak říká: Skály, a ještě k tomu Čertovy... Takže k Čertovým skalám nepůjdu, protože na ně nevěřím. To kdybys chtěl například do Města, nebo ještě lépe do Mravenišť, tak to je hned vedle, co by kamenem dohodil... poslyš, Mlčochu, co kdybychom přece jen radši šli do Mravenišť? A Bouchač s námi... Vždyť já v Mraveništích nebyl od té doby, co jsem si tam pošramotil nohu. A Nava, ta mě taky prosívala: Kulhavče, pojď se mnou, podíváme se do Mravenišť... Pořád se chtěla podívat na tu jámu, co jsem si tam zmrzačil nohu... A já na to, že už se ani nepamatuju, kde ta díra po pařezu je... A že Mraveniště už třeba ani nejsou, protože já už tam hrozně dávno nebyl..."

Candide žvýkal houbu a koukal na Kulhavce. A Kulhavec mluvil a mluvil, mluvil o Rákosí, o Mraveništích, pohled zabořený do země a na Candida letmo pohlédl jen tu a tam. Jsi dobrý člověk, Kulhavče, a hodný, řečník taky nejsi nejhorší, starosta na tebe dá, Bouchač taky a takový stařec, ten se tě přímo bojí; není divu, žes byl nejlepší přítel Křivdy Mučedníka, věčně neklidného a hledajícího člověka, který nic nenašel a zahynul někde v lese... Největší tvoje neštěstí je, že mě nechceš pustit do lesa, Kulhavče, že mě, nebožáka, lituješ. Les je místo nebezpečné, zhoubné, už jich tam hodně odešlo, a jen málokdo se vrátil, a když se vrátil, tak moc vyděšený, někdy dokonce zmrzačený... jeden má pochroumanou nohu, druhý zas... Proto takhle chytračíš, Kulhavče, proto ze sebe děláš prosťáčka, přestože ve skutečnosti jsi přesvědčen o něčem docela jiném: Když už se Mlčoch jednou dokázal vrátit a odskákal to jen ztrátou Navy, podruhé se takový zázrak nestane.

"Poslyš, Kulhavče," řekl Candide, "vyslechni mě pozorně. Říkej si, co chceš, mysli si taky, co chceš, ale o jedno tě prosím: Neopouštěj mě, pojď do lesa se mnou. Tebe budu moc potřebovat, Kulhavče. Pozítří odcházíme a já bych strašně chtěl, abys šel s námi. Rozumíš mi?"

Kulhavec se na Candida zadíval a jeho bledé oči byly neproniknutelné.

"Proč ne," odpověděl pomalu. "Moc dobře ti rozumím. Půjdeme spolu. Vyrazíme tady od mojeho domku, zahneme doleva, dojdem k poli, mineme ty dva balvany a na pěšinu. Tu pěšinu snadno poznáme: je tak kamenitá, že by si na ní jeden hnáty zlámal... Ale jez houby, Mlčochu, jen jez, jsou dobré... No a po té pěšině se dojde do houbové vesnice, myslím, že jsem ti o ní už vykládal, je prázdná a celá zarostlá houbou, ale nejsou to takové houby, co znáš od nás, to je hrozná ohavnost, kterou rozhodně jíst nebudem, protože z těch se dá chytit leda tak nějaká nemoc nebo dokonce umřít. Takže v téhle vesnici se ani nezastavíme, hned půjdeme dál a po nějakém čase se dostaneme do bláznivé vesnice, co se tam dělají hliněné krajáče, to je mi taky nápad, vyrábět krajáče z hlíny. A to všechno se tam děje od té doby, co tudy prošla modrá tráva. A nic, ani tenkrát neonemocněli, jen od té doby začali dělat krajáče z hlíny... Tam se taky ani nestavíme, proč bychom se tam taky stavovali, my hned za bláznivou vsí odbočíme doleva a jsme na Hlinité pláni."

Nebo že bych tě s sebou přece jen nevzal? zamyslel se Candide. Ty už jsi tam byl, tebe už les sežvýkal a kdoví, možná ses taky válel v křeči po zemi, vyl bolestí a hrůzou a nad tebou se skláněla mladičká dívka se zoubky přemýšlivě zaťatými do nádherného svěžího rtu. Nevím, to nevím. Ale jít se musí. A zmocnit se aspoň dvou, alespoň jedné a všechno zjistit, rozmotat to definitivně... A co dál? Jsou to odsouzenci, nešťastní odsouzenci. Vlastně spíš šťastní odsouzenci, protože nevědí nic o svém ortelu, nevědí, že silní jejich světa v nich vidí jen špinavé násilnické plemeno, že ti silní už na ně vysílají mračna řízených mikroorganismů, zástupy robotů, nevědí, že o nich už je rozhodnuto a — to je na tom všem nejhorší — že historická pravda tohoto lesa není na jejich straně, že jsou relikty, odsouzené objektivními zákonitostmi k zániku a že pomáhat jim znamená jít proti pokroku, bránit mu na jednom nepatrném úseku této fronty. Jenže to mě nezajímá, pomyslil si Candide. Co je mi do jejich pokroku, to není můj pokrok a říkám tomu tak jen proto, že jsem zatím nepřišel na jiné, vhodnější slovo... Tohle není záležitost pro hlavu, tady je rozhodující volba srdce. Zákonitosti nebývají špatné nebo dobré, ty jsou mimo morální kategorie. Ale já přece mimo ně nejsem! Kdyby mě našly, vyléčily a péčí zahrnuly družky, kdyby mě přijaly za svého a slitovaly se nade mnou — inu, pak snad, pak bych se možná lehce a přirozeně postavil na stranu tohoto pokroku a Kulhavec i všechny okolní vesnice by pro mě byly nepříjemným přežitkem, s kterým už se nějak moc dlouho páráme... Ale možná že ne, možná že by to nebylo tak snadné a prosté, já přece nesnáším, když někdo lidi považuje jen za živočichy. Jádro problému by ovšem mohlo být v terminologii, a kdybych se učil jazyku žen, všechno by mi znělo jinak: nepřátelé pokroku, přežraní, tupí povaleči... ideály... velké cíle... přirozené zákony přírody... A v jejich jménu je třeba vyhladit polovinu civilizace! Ne, to není nic pro mě. V žádném jazyce. Já kašlu na to, že Kulhavec je kamínkem v žernovech jejich pokroku. A udělám všechno pro to, aby je ten kamínek zastavil. A pokud se mi nepodaří dostat se zpátky na biostanici — a to se mi s největší pravděpodobností nepodaří — postarám se sám, jak to jen půjde, aby se mlýnské kameny zastavily. Ostatně, i kdybych se dokázal prodrat až k biostanici... Hm. To je zvláštní, ještě nikdy mě nenapadlo pouvažovat si o ní tak nějak z nadhledu, zpovzdálí. Kulhavce ovšem taky ani nenapadne dívat se na les z nějakého nadhledu. A ty družky nejspíš taky ne. Přitom to musí být zajímavá perspektiva: Správa — nárys, půdorys, bokorys. No nic, o tom si podumám později.

"Takže domluveno," řekl. "Pozítří odcházíme."

"A co sis myslel?" odpověděl okamžitě Kulhavec. "Tady ode mě se dáme doleva..."

Od pole se najednou ozval nějaký hluk. Ženy zavřeštěly. Ozval se početný sbor: "Mlčochu, Mlčochu!" Kulhavec sebou trhl. "Určitě tam mají mrtváky!" řekl a chvatně se zvedl. "Tak honem, Mlčochu, rád bych se na to podíval."

Candide vstal, vytáhl ze záňadří skalpel a vykročil k okraji lesa.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_