Město zaslíbených

rubrika: Povídání


Knížky bratrů Strugackých mě dlouhá léta fascinovaly a nasbíral a přečetl jsem si jich pěknou řádku. Pak jsem je na několik let odložil, abych se k nim v posledních dvou letech zase začal vracet. Naposledy jsem tady uvedl pár ukázek z knížky Ďábel mezi lidmi a dnes přicházím s Městem zaslíbených. Děj se odehrává v tajemném městě, jemuž se hrdinové románu zaslíbili, aby mohli sloužit velkému Experimentu, jehož cíl není blíže vysvětlen. Jak se dramatický příběh postupně rozvíjí, zdá se, že v sázce by mohla být i budoucnost lidstva.

Lucifer


Tajemné Město s umělým sluncem a bezhvězdnou oblohou přijímá do svých domů pouze dobrovolníky. Ti ovšem přicházejí z různých "pozemských" let, z různých zemí – a také z různých důvodů. Buď chtějí opustit minulost na Zemi, nebo si polepšit či touží po něčem neznámém, po změně apod. Příchozí lidé se rekrutují především z období po druhé světové válce. Mnoho z nich je jí poznamenáno, stejně jako různými režimy, které se po válce dostaly k moci. Všichni se snaží žít podle své nátury a ignorovat různá překvapení Města, protože experiment je experiment. To, že se na ulici náhle objeví mraky paviánů, je docela normální, nebo to, že slunce v osm hodin večer zhasne, je přírodní zákon.

Ve Městě však musí nevyhnutelně tvořit jednu společnost, v níž jsou si všichni rovni, mají stejné možnosti a je jen na každém, aby toho využil. Podmínkou je často měnit zaměstnání, když to tzv. Kurátoři přikážou a pracovat pro blaho společnosti, pro blaho Města. Někteří z nich pochopitelně začnou brzy pochybovat: K čemu jsou vlastně připravováni? Nechtějí na nich prostě jen budoucí kolonizátoři planety Země studovat psychiku potenciálních otroků? Proč přichází zkouška za zkouškou, katastrofa za katastrofou? A je vůbec možné z Města uniknout?

Hlavním hrdinou je Andrej Voronin, který je na začátku příběhu asanátorem, pak se z něj stává vyšetřovatel, šéfredaktor a nakonec pan poradce. Jeho nejbližším přítelem je Icik Kacman, který si z ničeho nic nedělá a vždy se z něho vyklube nějaký velmi zajímavý názor. Další důležitou postavou je Fritz Geiger, bývalý poddůstojník wehrmachtu, který nakonec udělá státní (městský) převrat a převezme moc. V poslední části knihy je Andrej Voronin, jakožto poradce, vyzván generálním štábem, aby se ujal vedení kartografické výpravy, která má prozkoumat severní neobydlené části Města. Jako důvod je uveden posílení obranyschopnosti armády před vpádem blíže nespecifikovaného nepřítele z těchto oblastí, které ještě nebyly dostatečně zmapovány.

Právě z této výpravy bych zde uvedl výňatky z proslovu Andreje Voronina v jakémsi panteonu, k němuž Andrej dorazí spolu Icikem a Korejcem, jenž je na toto "Město Tisíce soch" upozornil. Andrej nakonec své druhy opustí a do panteonu se vypraví sám, aby v něm pronesl svoji předem připravenou přednášku na velmi vznešené téma. Na prahu panteonu však zjistí, že své poznámky zapomněl:

Sakra, ale jak budu mluvit bez poznámek? říkal si, když vstupoval do temného vestibulu. Co jsem si to vlastně připravil? ... Takže: vznešenost…

Jestliže máme hovořit o vznešenosti, o majestátu člověka, musíme si připomenout velká jména historie. Tak třeba Archimédes… Ano, tím začneme! Syrakusy, heuréka! a lázně… tehdejší — pochopitelně… A dál: Attila, dóže benátský… ne! promiňte, to byl Othello… ten doze…, Attila byl vůdce Hunů. To sem ale taky patří! Psaly se o něm verše. Ale proč hledat tak daleko? Petr…! Petr Veliký, samozřejmě! První! Tomu Druhému, ani Třetímu se neříkalo: Veliký. Možná hlavně proto, že nebyli První. Všimněte si, že Veliký a První se často chápou jako synonyma… Ale pozor: Třeba taková Kateřina Druhá…! A byla Veliká! To je tedy opravdu zvláštní, je to určitá výjimka, ale takových výjimek, které potvrzují pravidlo, najdeme ještě víc…

Letmým pohledem přelétl řady po obou stranách stolu. Obracely se k němu pozorné tváře — kamenné, železné, měděné, bronzové, zlaté, jaspisové i sádrové… a možná ještě nějaké jiné, třeba i stříbrné a nefritové, kdoví… Jejich slepé oči působily nepříjemným dojmem — koneckonců všechno na těch hřmotných obludách bylo nepříjemné. Jejich kolena trčela dobrý metr nebo dva nad deskou stolu… Aspoň že ty sochy nemluvily a nehýbaly se! Kdyby se začaly hýbat, bylo by to hrozné!

Andrej vychutnával poslední okamžiky svého promyšleného entrée. Potom spustil:

"Ano, jsou výjimky! Jaké je ale pravidlo? V čem tkví jeho substanciální podstata? Obávám se, že tu budu muset mluvit o věcech, o kterých jste si nezvykli slýchat a které vašemu sluchu nebudou lahodit. Vznešenost a lidský majestát! Velikost člověka… Opěvuje se, mnohé se o tom už napsalo… Čím by byl člověk, kdyby nebylo lidského majestátu? Lidstvo by bylo tlupou nahých opic, vedle kterých by i takový vojín Hnujka zářil jako reprezentant vrcholné civilizace. V tom mi jistě dáte za pravdu… Jenomže každému jednotlivému člověku není dána schopnost vlastní míry věcí. Umí se jen nakrmit a rozmnožovat se. Každá jiná činnost již vzpomenutého Hnujky nemůže být jím samým zhodnocena ani jako špatná či dobrá, ani jako prospěšná či zbytečná, či dokonce škodlivá… A právě proto se každý takový Hnujka dříve nebo později musí dostat před vojenský soud — a ten rozhodne, jak s ním bude naloženo. To znamená, že absence vnitřního soudu v jednotlivcích musí být doplněna existencí zákonů a také soudů vnějších, společenských — třeba i těch vojenských… Jenže, pánové…, taková společnost, která se skládá z jednotlivců jako je Hnujka nebo třeba Drmola, prostě nedokáže soudu vnějšímu věnovat náležitou pozornost, není to v jejích silách…, a to ať už jde o soudy vojenské, či o různé poroty, o tajné inkviziční soudy, o lynč, Themidin soud, či soud čestný…

A tak si příroda musela poradit s nalezením vhodné formy ovládnutí chaosu, v němž mezi primitivními jedinci má vrch pohlavní pud a polykací reflex — jde prostě o to, aby část funkcí vnějších soudů byla přesunuta na soud vnitřní. A o tom tedy je řeč, mluvíme-li o lidském majestátu, velikosti a vznešenosti. A jsme u kategorie vznešená. Pánové, je třeba si povšimnout, že v beztvaré tlupě jedinců jako je Hnujka nebo Drmola se čas od času objevují takoví, pro něž smysl života neustrnul na ukájení různých pudů. Řekněme to tak, že takový člověk potřebuje něco navíc! Chápejte — jemu nestačí nacpat si břicho a užívat si nějakých těch slastí… On prostě chce ještě něco taky vytvořit, něco nového, co tu před ním ještě nebylo. Například začne uvažovat o stupnici hodnot…, nebo namaluje na zeď nějakého kozorožce… nebo si vymyslí legendu o Afroditě… Proč mu zrovna tohle vlezlo do hlavy, to ani on sám neví. Takový Hnujka pochopitelně kašle na nějakou Afroditu, která se zrodila z mořské pěny, nebo na nějaké zvíře nakreslené v jeskyni.

… Teď nás musí především zajímat, že z davu se prostě vydělí osobnost, která se neuspokojí ovesnou kaší a špinavou Drmolou v posteli. Takové osobnosti nestačí jednoduchá realita smyslů! Taková osobnost si začíná věci idealizovat! Abstrahuje, neřád! V myšlenkách takového člověka se ovesná kaše mění v tučného kozorožce s česnekovým nálevem a špinavá Drmola v krásnou bytost, která je čisťounká, protože právě vystoupila z moře. Z vody… Božíčku, takový člověk je ale přece k nezaplacení! Takový člověk by se měl postavit na piedestal a lidi jako Hnujka a Drmola by se k němu měli honit karabáčem, aby hajzlové jedni pochopili, co jsou sami zač..."

Andrej poodstoupil od čela stolu, promnul si dlaně a znovu se spokojeně vrátil. Jde mu to výborně! Je to vynikající — i bez poznámek! A všechna ta monstra se zatajeným dechem poslouchala… Ani jedno se nepohnulo. Je to dobré…, opravdu! Kdepak, já nejsem nějaký Kacman, pomyslel si Andrej, já sice neumím tolik žvanit jako on, ale když je třeba něco vysvětlit… Fakt ovšem je, že někde tam vzadu, na konci stolu, kam není vidět, někdo pořád mluvil! To by mohlo vypadat na Kacmana. Třeba už sem taky dorazil… No — však ještě uvidíme!

"Takže… kategorie vznešená…," pokračoval, "má svůj základ v tvůrčí činnosti. Neboť velký je pouze ten, kdo tvoří, kdo je tvůrcem něčeho nového, nebývalého. Pak ovšem, pánové, vzniká otázka: Kdopak ty tvůrce bude držet nohama na zemi? Kdo jim vždycky včas řekne: Kampak to lezete, blázni? Kdopak nad nimi stane jako… nebojme se to tak nazvat… jako jejich duchovní vůdce? Bude to ten, kdo sice onu kotletu, o které jsem mluvil, nakreslit neumí, o Afroditě nic neví, ale sbírat škeble prostě nemíní… Protože má jiný dar: Je to také svého druhu tvůrce, ale tvůrce-organizátor. Statky vezdejší dokáže mezi lidmi rozdělovat, a když je třeba, umí srotit dav… A tak se dostáváme k roli Boha a ďábla. A řekněme hned, že je to problém velice složitý, problém, který historie lidstva dost zamotala… Vezměte si jenom ten fakt, že i ten největší neznaboh vám řekne: Bůh je dobrý, ďábel zlý. Jenže — kde to vzal? Vždyť je to s prominutím úplná pitomost! Vždyť my o těch dvou vůbec nic nevíme! Že Bůh skoncoval s chaosem a udělal tu pořádek, zatímco ďábel naopak od samého začátku v jednou kuse tuhle boží práci kazí a snaží se svět uvrhnout zpátky do původního chaosu? Říká se to tak, že?

Jenže z druhé strany nás historie učí, že člověk jako takový směřuje svou činností právě k chaosu! Usiluje o to, aby si všechno mohl dělat po svém. Vykřikuje, že musí být svobodný, že právě to je přirozené! Nebudeme dlouho hledat příklady — vemte si třeba zase toho Hnujku… Doufám, že už jste pochopili, k čemu vás chci dovést! Ptám se vás: O co se snažili ti nejhroznější tyrani v historii lidstva? Právě o to, aby chaos, který je člověku vlastní, účinně potlačili, aby ho změnili v řád! Aby Hnujka a jemu podobní věděli, kde je jejich místo, aby se prostě museli zařadit a nedělali neplechy! Cílem bylo lidi dát dohromady, srotit je, vnutit jim jednotící myšlenku! A jen tak mimochodem — velice často se to těm tyranům a diktátorům dařilo. Samozřejmě — ne nadlouho . A za cenu potoků prolité krve… No — a teď se vás ptám: Kdo je tedy ten dobrý? Ten, kdo usiluje o chaos… a tedy vlastně o svobodu každého člověka, tudíž i o rovnost a bratrství…, anebo ten, kdo Hnujku a jemu podobné donutí k pořádku, a tudíž sníží nebezpečí sociální entropie na minimum?! Kdo? To je ta otázka, pánové!"

Výborně jsem to naformuloval, pochválil se v duchu Andrej. Jasně, ostře — a působivě… Ale kdopak to tam na konci stolu zase něco mele? Hulvát jeden, neumí se chovat a vyrušuje…


Jak Andrej pokračuje ve svém filosofickém monologu, všimne si, že jedna socha za druhou postupně odvrací svoji hlavu, jen ten hulvát na druhé straně stolu ještě úporněji a důrazněji cosi vykřikuje. Andrej je chováním soch znechucen a pokračuje:

"Vy si myslíte, že jste něco extra? Že vy jste velikáni — a my upachtění mravenečkové? Že vy jste z kamene nebo z bůhvíčeho — a my se co nejdřív v prach obrátíme? Že vy jste věční — a my se světem jen tak mihneme? Tůdle…! Kdopak si vás pamatuje? Kdo o vás co ví? Lidstvo si vás postavilo na piedestály… a co z toho? ... "Podvod je to!" rozkřikl se Andrej, jak mohl nejhlasitěji. "Celá ta vaše velikost je podvod! Takovej Hnujka se na vás určitě koukne a řekne: To teda byli lidi! Já už teď taky budu lepší — nechám chlastu a kouřit už nebudu, nebudu se válet s Drmolou, pudu do knihovny — a bude ze mě časem taky takovej velikán… Zlatý voči! Takhle se to totiž jen zbožně předpokládá. A zatím — když se na vás Hnujka koukne, tak si řekne něco úplně jinýho..."

Někdo na druhém konci stolu si ale pořád mlel své a Andrej už teď rozeznával i jednotlivá slova: "…nevídané a neobvyklé… z katastrofické situace… jenom vy!… to si zasluhuje věčný vděk a věčnou slávu…" Tak to je přesně to, co nesnáším, pomyslel si Andrej. Absolutně nesnáším, když se takhle někdo ohání věčností. Bratrství na věčné časy! Navěky spolu. Věčná sláva… Kde na to kdo přišel? Kde je co věčné?

"Těch lží už bylo dost!" rozkřikl se přes stůl. "Člověk musí mít svědomí!"

Nikdo si ho nevšímal...


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_