Chrám kultury

rubrika: Povídání


Je neděle, během dne by se mělo vyčasit a k tomu ještě jedna hodina k dobru, během týdne by se měl navrátit podzim..., zkrátka a dobře si myslím, že je čas na další povídání. Nebude ode mne, ale navážu na předchozí ukázku z knížky bratří Strugackých Město zaslíbených. Tentokrát to bude velmi zajímavá úvaha, která se týká chrámu kultury, a pronese ji "služebník a apoštol věčného chrámu kultury" Icik Kacman, nejbližší přítel předchozího řečníka a hlavní postavy knížky Andreje Voronina (viz Město zaslíbených). Chrám kultury ozřejmuje Icik v krátké závěrečné části knihy a zde jsou některé její pasáže:

Lucifer


Všechno to nejlepší, co lidstvo za sto tisíc let vymyslelo, všechno to důležité, co pochopilo a k čemu dospělo, to všechno se stává součástí toho chrámu. Po všechna tisíciletí své historie, poznamenané válkami a hladomory, léty útlaku i revolucí, vleče s sebou lidstvo — aniž o tom ví — velký chrám. Někdy si toho ale povšimne — a to ho pak chce buď rozmlátit na kousíčky, nebo se mu zuřivě klaní…, anebo se taky rozhodne, že si postaví chrám jiný, podobný, ale v podstatě neví proč, nechápe oč jde — a když zbytečně vynaloží dost sil na to, aby chrám nějak pro sebe zužitkovalo, vykašle se na něj a vrátí se ke svým běžným, takříkajíc základním starostem a dělá to, co odjakživa dělalo, zkouší nanovo to, co už stokrát zkoušelo, někoho přitom přibije na kříž, někoho vynese do nebe… A chrám zatím dál mohutní, je od tisíciletí k tisíciletí větší — a zničit ho je nemožné… Vtip je v tom, vykládal Icik, že cihly toho chrámu jsou z nesmrtelných děl lidského génia — z knih, melodií, obrazů… Skvělá architektura chrámu v sobě skrývá jakousi slisovanou zkušenost celého lidstva, myšlenky o něm, jeho vlastní myšlenky, ideje o cílech a rozporech jeho existence… A každý — byť by se zdálo, že je zcela samostatnou částečkou v tom každodenním hemžení — je současně nedílnou součástí všeho a nikdy se ani oddělit nemůže…

A nejlepší na tom je, pokračoval Icik, že tenhleten chrám nikdo vlastně vědomě nebuduje. Žádné plánování tady neplatí, žádný geniální mozek předem nic nevymyslí. Chrám mohutní sám podle svého, neomylně vstřebává všechno to nejlepší, co se v historii lidstva zrodí… Ty si myslíš, ptal se Icik Andreje jízlivě, že stavitelé takovýho chrámu jsou andělé? Ale to víš, že ne! A leckdy je to přímo naopak: zloděj a darebák Benvenuto Cellini, nenapravitelný ochlasta Hemingway, pederast Čajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, šibeničník Villon… Bože, vždyť najít mezi nimi někoho spořádanýho je skoro zázrak! Jsou ale jako korali, z kterých vzniká atol. Ti taky nevědí, co tvoří. A stejný je to i s celým lidstvem. Pokolení za pokolením žere a rozmnožuje se, vyhledává slasti, holduje násilí, vraždí, hyne… a najednou koukáš — on je z toho atol! A dokonce krásnej! A pevnej!… A Andrej mu tehdy na to řekl: No tak dobrá, chrám! Jediná konstantní hodnota… Dobrá. A co s ním máme společnýho my dva? Co s ním mám společnýho konkrétně já?

Proč ho lidstvo staví? Je jasné, že chrám je jediný cíl… Ale proč — to je nekorektní otázka! Člověk prostě musí mít svůj cíl, od toho má rozum. Když nemá cíl, tak si ho vymyslí… Aha, řekl na to Andrej, tak ty sis teda vymyslel svůj cíl: půjdeš od začátku až do konce. A kde jsi na to přišel? Nikde, já si to nevymyslel, namítl Icik. Tak je mi to prostě dáno, já nemám na výběr. Když se tomu vyhnu, budu se životem jen bezcílně potloukat. Tak je to s námi oběma, kamaráde! Andrej se ale bránil: Proč mi pleteš hlavu nějakým chrámem, jakou to má s námi souvislost? A Icik, jako by na tuhle námitku zrovna čekal, s nadšením spustil, že ano, že to tedy souvislost má, protože ten chrám, to není jen výčet nesmrtelných knih a nesmrtelné hudby, to bychom si rovnou mohli říct, že ten chrám se začal stavět až po Gutenbergovi, nebo — jak někoho možná učili ve škole — po Ivanu Fjodorovovi. Bane, chlapečku, stavební materiál toho chrámu, to jsou taky lidské činy. Ty totiž stmelují jednotlivé kameny a cihly, jsou jako beton, všechno drží pohromadě. Všechno začíná činem! Nejdřív je čin, pak teprve legenda a teprve až pak všechno to ostatní.

Chrám není záležitost každýho člověka. Je to věc menšiny a je to i záležitost lidský povahy. Ale přesto se ti pokusím vysvětlit, jak to vidím já: Chrám má za prvé stavitele, zadruhé…. sakra, ale vážně mě teď nenapadá jiný než religiózní termín…, za druhé jsou tam služebníci chrámu. To jsou ti, co duch chrámu uchovávají ve svým nitru. Ti, ve kterých chrám roste, protože přebývá v jejich duších. A pak ještě existují uživatelé. Sklízejí totiž plody toho chrámu. Takže: Puškin je stavitel, já jsem služebník a ty — uživatel. A neškleb se, ty idiote! Vždyť to tak vychází docela dobře! Kdyby chrám neměl uživatele, neměl by správný lidský rozměr! Takže si uvědom, že jsi na tom docela báječně! A aby tě někdo zpracoval tak, že bys zatoužil tenhle chrám bořit, na to by musel mít pěkně dlouhou dobu. Předělat uživatele na ničitele, to obnáší dlouhé roky systematické práce — vymývání mozků a vytvoření promyšlených systémů lži. A ty ses teď dostal do fáze, kdy už tě nezpracuje nikdo — i kdybys měl duši vypustit. Tak se nad tím zamysli, makovice jedna, vždyť ty a tobě podobní… vy jste taky taková maličkatá menšina… Na většinu stačí vždycky jen mrknout, kývnout — a hned začne s řevem všechno bořit a pochodněmi podpalovat… To už tu přece bylo — a nejednou! A určitě ještě párkrát bude… A ty naříkáš! Vždyť jestli vůbec je možné položit otázku: Pro koho tu ten chrám je? — existuje jen jediná odpověď: Pro tebe!

Všechno by to v tom tvým systému klapalo, řekl tenkrát Andrej Icikovi, když už asi podvacáté nastavoval svůj kalíšek pod tekoucí vodu. Nelíbí se mi ale, když se lidi dělí na důležitý a nedůležitý. To není správný. Je to hnusný. To teda někde stojí chrám — a kolem něho se nesmyslně hemží nicotný davy…? Člověk je prý duše obtížená tělem… I kdyby to tak bylo, není to správný… To se musí změnit! A Icik nic nenamítal: Jen ať se to změní! Neškodilo by trochu změnit pořádky… Jenže — jak? Zatím všechny takový pokusy o společnost, kdy si všichni měli být rovni, kdy všechno mělo být správný a spravedlivý…, všechny tyhle pokusy vždycky vedly jenom ke snaze zbořit chrám a usekat hlavy, které přečnívají úroveň normálu. A to bylo všechno. A nad tou rovinou, která se po takovém seříznutí vytvořila, začínala vždycky úplně bleskově vyrůstat jako zhoubný nádor pyramida nové společenské elity, která byla ještě odpornější než ta předchozí. A nic jiného se v historii zatím ještě nevymyslelo. Samozřejmě že všechny tyhle excesy chod dějin fakticky neměnily a chrám nikdy nemohl být zcela zničen. Ale i tak to stačilo k pokažení mnoha dobrého a odneslo to hodně hlav…

Andrej souhlasil: Ano, je to tak, elita je vždycky odporná…, jenže Icik namítl: To ne! Kdybys řekl: Každá elita, která chce ovládat životy a osudy jiných, je odporná, to bych s tebou souhlasil. Ale ta skutečná elita, ta, která nikoho neznásilňuje… Samozřejmě že někoho může hrozně štvát! To je ale jiná věc… Konečně — někoho dráždit, to k ní patří… Ona totiž úplná rovnost, tedy rovnostářství, to je něco jako bláto, ve kterém se dá uvíznout. Matička příroda byla tak moudrá, že to zařídila: úplná rovnost v ní být nemůže. Pochop, já přece nenavrhuju nějaký nový systém světa! Já jen chci postihnout smysl naší existence. Náš cíl. A já jsem na to přišel. Sám pro sebe… a pro mně podobný…

Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. Jen teď s tebou… Protože je mi tě líto. Vidím, že jsi překročil nějakou hranici, spálil jsi všechno, co jsi uctíval — a nevíš, co máš ctít teď. A ty něco ctít musíš — už s mateřským mlékem jsi tenhle vztah ke světu sál. Pořád ti tloukli do hlavy, že existuje taková idea, za kterou stojí zato položit život. A když neexistuje, život nemá smysl. Takoví jako ty, jsou v okamžiku prozření schopni udělat cokoliv. Buď se zastřelí, nebo se stanou nepředstavitelnými hajzly… Hajzly z přesvědčení, z principiálnosti… chápeš to? A pak je tu ještě jedna horší možnost: začnou se mstít světu za to, že je takový, jaký je, že nefunguje podle jejich ideálů… A víš, v čem je ještě dobrá ta moje idea o chrámu? V tom, že by bylo nesmyslné kvůli ní umírat. Kvůli takovému chrámu se musí žít. Každý den a naplno… Andrej kývl. Pak ale řekl: Asi to tak bude. Jenže já jsem tu ideu ještě tak docela nepřijal…


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_