Neviditelný čert

Pepíno zase jako obvykle v tuto pozdní večerní až skoro noční hodinu usedl do kavárny U Pepka Vyskoče. Tu kavárnu si oblíbil hlavně proto, že měl stejné jméno jako ten Vyskoč - totiž Josef, lidé mu však říkali Pepíno, on se ale cítil jako Pepek. Příjmení si už nepamatoval, ale bylo-li třeba, byl ochoten okamžitě vyskočit.

Lucifer

I přesto, že se vinárna jmenovala po tak duchovně nízkokalorickém jedinci z jednoho Haškova psychotropního románu, sedávali a někdy i polehávali v ní lidé vysokokalorického duchovního a duševního vzepětí, jimž se obvykle zcela nesmyslně říká "intelektuálové". Pepíno se k nim chtěl zcela zákonitě, programově a bez jakýchkoli vědomých i bezvědomých skrupulí přiřadit. Dělal, co mohl, někdy dělal i to, co nemohl, ale ti inťouši ho do svého rajónu ne a ne absorbovat.

Barový šéf vinárny U Pepka Vyskoče však rozhodl, že žádnému, natožpak dlouhodobému vinárenskému povaleči nebude zakazovat, aby se tu či tam u Pepka Vyskoče usadil, i kdyby se jeho intelektuální koeficient a počet přečtených traktátů o nesmrtelnosti chrousta pohyboval těsně nad bodem mrazu. Proti tomu se zvedly hlasy intelektuálně obdařených štamgastů, takže v závěrečném výsledku došlo ke kompromisu. Pepíno zde, v této intelektuálně neurvalé vinárně u Pepka Vyskoče, mohl sedávat, ovšem na specificky vyhraženém místě. Byl to takový stoleček těsně u asociální místnosti, jež byla používána k odvržení jak tekutých, tak pevných či duševních zplodin náročného metabolismu zde vegetujících intelektuálů, a od ostatních stolečků byl oddělen dostatečně velkou mezerou.

A tak Pepíno jako obvykle seděl u svého detašovaného stolečku a s pomocí velmi efektivního naslouchátka poslouchal, o čem se to inťouši po vzoru Pepka Vyskoče zase baví, o čem polemizují, o čem filosofují, o čem tak nějak zkrátka plkají. Pepkoví inťouši si Pepína nevšímali ani náhodou, ani když si šli na výše zmíněnou asociální místnost odlehčit od nahromaděných spalin svého duševního i fyzického metabolismu.

A právě tohoto dne, o němž je tady řeč, se Pepíno rozhodl, že už nebude mlčet. Jeho ústa byla uzamčena už tak dlouho, že se mu v ústní dutině nahromadilo tolik plodných slov i slůvek, myšlenek i filosofických úvah, že kdyby v tom i nadále pokračoval, explodoval by, čímž by došlo k nenahraditelné devastaci oné velmi užitečné asociální místnůstky. Vzal si do ruky megafon, to aby překlenul tu děsivou propast od ostatních stolečků a zakřičel, ne, on přímo zařval: "Nechtěli byste konečně vy slovutní intelektuální Pepkové ty své zobáky alespoň na chvíli zaklapnout?"

A bylo ticho.

Pepíno se od svého takřka asociálního stolečku zvedl, urazil tu neuvěřitelnou vzdálenost, která ho dělila od oné intelektuálně povznesené společnosti, aniž by se při tom nějak výrazně zadýchal, a dorazil až ke stolečku, jemuž vévodil šéf téhle intelektuální partičky, kde se zastavil, aby pronesl svou zásadní intelektuálně pepínovskou řeč. Nejdříve se však rozhlédl, aby viděl tváře všech těch intelektem posedlých mužů a žen, k nimž se chtěl už tak dlouhou dobu a zatím zcela bezúspěšně přiřadit. Spatřil však jen kamenné tváře.

Ty sochy, které mu neměly co říci, ty sochy, kterým neměl co říci.

Pepíno na ně hleděl zcela šokován tím nečekaným neuvěřitelnem. Pak svůj naprosto zmatený pohled upřel na barového šéfa, který bez jediné známky znepokojení leštil všechny barové skleničky, na které přes svou nezbednou tělnatost dokázal dosáhnout.

Pepíno se přemístil k baru a přiškrceným hlasem se ho zeptal, cože se to děje. Ano, zeptal se baru, ne barového šéfa, jemuž se obával pohlédnout do očí, aby taky nezkameněl. Samozřejmě ten šéf, ne Pepíno, který si to tak nějak ve skrytu své skromné duše vlastně taky přál. Přál si to proto, že k té intelektuální společnosti toužil tak bezmezně patřit, že byl ochoten ji následovat třeba i do sošného stavu.

Šéf barpultu se na Pepína účastně podíval a zcela nevzrušeně pravil: "Pepíno, vím, že bys rád k té vznešené intelektuální společnosti patřil, a dokonce si myslím, že by ses v jejím středu bez jakýchkoliv vedlejších účinků vyjímal. Proto jsem tě taky nechal usadit támhle u té asociální místnůstky. Jenže jsi zvolil špatný postup. Nic zvláštního se neděje. Tahle společnost zkamení vždycky, když se k ní někdo snaží připojit špatným postupem. Až tvoje žádost pomine, což znamená, že se odkýbluješ zpět ke svému asociálnímu stolečku, oni se zase rozkamení. Po této proceduře si obvykle dávají sklenku nějakého ostřejšího moku, proto ty skleničky tady leštím."

Pepíno sklapl kufry a odkýbloval se tam, kde měl šéfem barpultu rezervované místo. Intelektuální sochy oživly, a vše zase běželo jako obvykle, jak to má být. Jen Pepíno ve svém asociálním koutku zoufale přemýšlel, až se mu z jeho skromných mozkových závitů kouřilo, co zvoral a jak nalézt ten správný postup, s jehož pomocí by se mohl k těm intelektuálům z kamene alespoň na délku jedné ruky přiblížit.

01.03.2013, 00:00:19   Publikoval Luciferkomentářů: 7