Neviditelný čert

Léto ještě nekončí, nepochybně si ještě schovává pár překvapení. A na stránkách NČ se debatuje o věcech vážných i nevážných, mimo jiné o tom, jak se z neutrálního pojmenování zvířete (Ty vole) stalo vulgární oslovení a potom řízením komunikačního osudu docela obyčejné citoslovce… Holt, čas mění nejenom lidi. A kdo je to šoušeň, určitě snadno zjistíte…

Stella

Když slyším pod balkonem chraplavý řev: Vypadni, hajzle, neotravuj, nevidíš, že musím pro cigára,… začnu si u sporáku recitovat:

Když matka učí dceru, syna,

v té řeči slyšet skřivánky,

přesladká ústa maminčina,

když učila nás říkanky.

Doma jsme nesměly – samé holky – použít jediné hrubší slovo. Povoleno bylo nanejvýš „hloupý“.

O prázdninách jsme nastupovaly na galeje do zahrady, neboť dozrál angrešt a rybíz. Trhaly jsme a trhaly.  A když jsme byly s mladší sestrou z doslechu, občas jsme se opatrně rozhlédly, jukly zpoza pichlavého keře a surově jsme se napadaly: Ty jsi blbá! Ne, TY jsi blbá! Vypadalo to, že se příštího roku dopracujeme k neslýchanému „pitomá“, ale to už ve městě otevřeli koupaliště, a verbální experimenty byly nahrazeny pozorováním, že svět je mnohem pestřejší, než jsme tušily – bylo nás doma pět ženských. Ale i jiné věci byly na koupališti nové. Třeba chlor…

No, a když zapršelo, byly tu knížky, tedy nenásilné vzdělávání po všech stránkách… Připomeňte si:

Honzík si dal vajíčko do kapsy. Bylo ještě teplé.

„Honzíku, to nesmíš!“ řekla přísně babička. „Doma dostaneš vajíčko naše a tohle tady musí zůstat. To je vajíčko družstevní!“

„A babi,“ ptal se Honzík, „jak poznáš, že je družstevní? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.“

„Ale ty jeden!“ smála se babička. „Družstevní slepice nesou družstevní vejce a slepice u nás doma nesou vajíčka naše.“

„Aha,“ řekl Honzík a dal vajíčko zpátky do kukaně.

…Když Honzík zvedl hlavu, stál před ním pionýr Viktor a podával mu skleněnou kuličku.

„Tady ji máš!“ řekl tiše Viktor.

„A budu taky pionýr?“

„Budeš,“ pokývl Viktor.

Vešli do bukového lesa. Terezka šla za Viktorem. Zdál se jí nejsilnější a nejmoudřejší.

Ale většinou se prázdniny přece jen odehrávaly na louce a na zahradě. Nevím, kde tráví čas děti z vilek za naším sídlištěm. Tam mají na zahrádkách trávníky od holiče a na nich trčí – nerostou – zelené jehlany, kvádry, koule… Řecko a Řím a Pompeje a kus Egypta, sem tam něco z Japonska… Mezi těmi tělesy civí velicí šneci, šklebí se žáby, aklimatizují se čínští trpaslíci, ba i studna s okovem v některých sadech vyrašila. A jinde vyhloubili jezírko, nasázeli rákosí, pobřežní dvoumetrovou promenádu osvětlují lampy – úplně vážně –  k některým vede kabel pod zemí.

Ze všeho nejvíc se mi líbí vydlážděné a vybetonované plochy. Pevně věřím, že až se začnou vyrábět pendolinka v přiměřené velikosti, budou svištět kolem nástupišť přesně podle jízdního řádu grilování. Pak nebude ani problém zaplatit si nějakého brigádníka šoušeně, aby dojem pro účastníky párty byl dokonalý! V duchu vidím vyrovnané kolony brouků, jak po nocích pochodují z bývalých zahrad do emigrace, nejlépe pod suterén blízké policajtůry.

Neodbočila jsem příliš od prázdninových proměn? Určitě ne.

Před ránem neslyšně

padal déšť na višně,

na fialy.

Že ani nestudil,

nikdo se nevzbudil,

všichni spali.

O jedné prázdninové půlnoci zahučaly hory, zahučaly lesy… Tři dny nám potom nad hlavami nepřetržitě vrčely vrtulníky a po dláždění maloměstské ulice hřměly tanky. Bylo to v týdnu, kdy už si léto ujasnilo, které barvy jsou nejsytější a vydrží do mrazů.

A tak jsem z té naší divoké jiřinkové zahrady vyrazila zjistit, jak to vypadá ve městě. U partiového textilu potkám pana Kulíška. Patří k pánům, kteří celé dny zevlují před barákem, neříkají ani tak ani tak, a proto si leckdo myslí, že jsou moudří. Na hlavě krátkého ježka, obličej s rysy ještě rozteklejšími než jindy. Na sobě má umolousané vytahané manšestráky v barvě hnoje (promiň, Betty Mc Donaldová, půjčuji si) nebo v barvě lejna (promiň, G. Grassi, půjčuji si). Ten pán mi říká: Jdeš s naší Andulou do školy, co? A proč lepíš ty plakáty? V ruce se mu objeví uválené, odrané klubko, ukazuje ho a pyšně říká: Tohle měl už táta za Rakouska. Před otlučenou sokolovnou to klubko hodí doprostřed rozbité křižovatky se slovy: Nebijou nás. Tak vo co de.

A já jsem tehdy ještě nemohla rozumět, že tím okamžikem se začalo odvíjet příští čtvrtstoletí ve znamení jediného evangelia, o jehož původu nepanují žádné pochybnosti, protože je sepsala sama Svatá Přizpůsobivost. A to odvíjení se ukázalo být velmi životaschopným a velmi úspěšným a osvědčilo se a vůbec: Když jsem šla dnes kolem jedněch těch versají, otevřela se brána zámku, vyšla královna a zakřičela za sebe do domu:  Hoď mi sem, vole, to prádlo!

P. S. Až zjistíte, kam se poděla rezeda, dejte mi vědět.

Úryvky rádi zapůjčili František Branislav, Bohumil Říha a Ljuba Štíplová

10.08.2013, 00:00:21   Publikoval Luciferkomentářů: 6