Neviditelný čert

(Nekonečná)

Lucifer

Rouper de Clotrimazol měl celý život pocit, že může pořád někam jet. A tak jel a s nebývalým nadšením a svižnou imaginací (lepě švihlí tlové se batoumají v dálnici, chrudošiví jsou borolové na mamné krsy žárnící) uspokojivě kroutil volantem svého životního dopravního prostředku; měl pocit, že může doleva, doprava, nahoru či dolů, i dozadu a pozadu, a pořád vše, a hlavně on, bude v naprosté pohodě. Když tu zcela bez jakéhokoli varování a uprostřed nadšení, jež se bez jakýchkoli zábran dotýkalo až toho nejvzdálenějšího kusu Vesmíru, se před ním objevila cedule, na níž stálo

KONEČNÁ.

Rouper de Clotrimazol se domníval, že je to někým či něčím nastražená legrace, a bez zábran chtěl ve své jízdě pokračovat, jenže jeho životní vozidlo tak nějak chcíplo; nemohl se zkrátka tak nějak z místa pohnout, dopředu, dozadu, nahoru ani dolů, natožpak dozadu či pozadu, šťáva, která jeho vozítku došla, náhle nebyla nikde k mání; takže stál jak zcepenělý mamut a beze slova zíral na ceduli s nápisem

KONEČNÁ.

Bez hnutí a všeho, co mu náhle a bez alespoň trochu slušného varování zmizelo, zíral a zíral, na tu ceduli, když se najednou zpoza ní vybatolil takový malý skřítek a Rouperovi de Clotrimazolovi bez uzardění řekl, že ta cedule s nápisem

KONEČNÁ

je skutečně míněna vážně, což bezpochyby jakéhokoli druhu znamená, že už nijakým způsobem a v ničem, Roupere de Clotrimazole, pokračovat nebudeš; přičemž se nerozpakoval podtrhnout důležitou frázi, že proti tomuto verdiktu Vesmírného soudu není možno se odvolat ani kvantově mechanickým, natožpak jakýmkoli způsobem relativistickým.

Rouper de Clotrimazol koukal jako puk z čertí krabičky, jeho chcíplá rachotina vydávala takové nesouvislé vrzavé zvuky, a konečně v životě pochopil něco, co mu zatím unikalo; totiž že jeho spanilá jízda vším možným i nemožným může někdy skončit.

„Co s tím mám dělat, skřítku?“ zeptal se chraplavým hlasem náhle ochuzený Rouper de Clotrimazol. „Nic,“ řekl skřítek. „S tím už nic dělat nemusíš.“ „Takže jsem fakt skončil?“ pokusil se Rouper de Clotrimazol z poslední kapky své cestovní šťávy vymačkat alespoň nějaký vtipný bonmot. „Jistě,“ zatloukl jeho poslední kapku šťavnatého nadšení skřítek až do nejhlubších hlubin Vesmíru.

„Aha,“ řekl náhle něčím podnícen Rouper de Clotrimazol, „beru…  Mám však takovou nezvyklou otázku… každý odsouzenec ke konečné anihilaci má právo mít poslední přání… já mám otázku, a mám právo na ni dostat odpověď.“ „Ano, to právo skutečně máš, Roupere de Clotrimazole,“ s nechutí odskřehotal skřítek.

„Tak jo,“ navázal Rouper de Clotrimazol. „Žil jsem jako magor, spoustu věcí jsem nevnímal, ale teď jsem narazil na ceduli, která mi zcela a bez skrupulí praví, že jsem někde a v něčem zřejmě pochybil; a já už teď vím, kam svůj životní dopravní prostředek nasměrovat. Moje poslední otázka zní: Kde je tvoje

KONEČNÁ

milý skřítku?“

Něco takového skřítek neočekával, zakabonil se jako velmi těžkou vodou gravidní bouřkový mrak, sbalil svoje fidlátka, včetně té cedule, a zmizel jako pára nad hrncem.

„Takže jedem dál,“ řekl si Rouper de Clotrimazol. A jak řekl, tak i učinil. Tentokrát však už nejel jen tak do někam, ale tam, kde něco včetně sebe sama ztratil. Vyrazil na cestu, aby to všechno, co zatím zanedbával, co zcela nesmyslně ignoroval, to nejdůležitější, co mu jako čertík z krabičky během předchozí jízdy vypadlo…, aby to znovu našel a vše dal zase tam, kam to patří, včetně sebe…

NEKONEČNÁ

19.12.2013, 00:00:11   Publikoval Luciferkomentářů: 6