Jak jsem na Závisti potkal autíčko

rubrika: Povídání


Po předchozím nedělním výšlapu na jedno z mých nejmystičtějších míst v Praze, jež se nazývá Petřín (Jak jsem na Petříně potkal sám sebe), jsem v uplynulém víkendu udělal takovou drobnou změnu. Hlasatelé předpovědí počasí předpovídali, že se v neděli už asi skoro jistě ke svému třetímu výšlapu mohu dobrat pouze za deštivého a velmi chladného koloritu. A to jsem neměl v úmyslu ani náhodou, jelikož jsem se po vzoru Keltů vítajících příchod jara chystal navštívit jejich slovutné hradiště Závist, čemuž se odborně říká oppidum, těsně za hranicemi slovutného stověžatého města, jehož sláva se dotýká hvězd, jak jurodivě předpověděla jistá kněžna Libuše. Tím pádem se tento keltský výšlap odehrál nejen v sobotu, ale i ve stejný den, kdy jsem zde před čtyřmi roky publikoval něco podobného. Tentokrát jsem však nepotkal čertici, ale autíčko.

 

Lucifer


Jak jsem již naznačil ve velmi plodné diskusi pod První jarní sobotěnkou, mé rozhodnutí se ukázalo nebýt tak snadným. Jelikož jsem se po těžkém nočním blouznění, do něhož občas vstoupil i samotný Vercingetorix, slovutný náčelník keltského kmene Arvernů (staří Římané těmhle nepřizpůsobivým tlupám říkali Galové), probral až těsně po sobotním poledni, a když jsem vykonal všechny ty důležité ranní záležitosti a dobral se po jedné hodině po poledni k internetu, vypadalo to dost rmutně. Meteorologické předpovědi pro Prahu se tvářily, že ve dvě začne krápat a někdy kolem páté vehementně pršet. K tomu, abych se na tu jarní keltskou výpravu přece jenom odebral, přispěla především momentálně neplodnější spoluautorka Neviditelného čerta Stella, která mi to, jak to říct tak nějak skromně, prostě přikázala, a v jejím závěsu pak momentálně nejplodnější diskutér Karel, jehož poslední nick (alespoň v této chvíli, kdy to píšu) je gabčín, který se už v oné chvíli sápal na nějakou kótu jakéhosi kopce, aby tam nalezl zlaté pruty. Neměl jsem tudíž na vybranou, jinak bych Stellu zklamal a před gabčínem se zahanbil, takže jsem popadl deštník a vyrazil.

 

Tuhle trasu jsem už několikrát absolvoval a obvykle ji realizuji v jakémsi hrbolatém kruhu. Ze své ubikace ve slovutných NB dorazím podzemním krtkem na Smíchovské nádraží, z jehož blízkosti startuje několik autobusů směrem na Zbraslav, odkud se dotrmácím přes most, jehož název se týká jakéhosi mírotvorného závodu na kolečkových bruslích nebo něčem takovém, na druhý břeh Vltavy. Zpět se pak vracím po tamtéž břehu autobusem na tramvaj a krtkem z Palackého náměstí do NB.

 

Na jedné z autobusových zastávek u Smíchovského nádraží jsem započal studovat jízdní řády. Bylo to bídné – některé autobusy se o sobotě nehodlaly vypravit, anebo měly tak dlouhé intervaly, že to vypadalo na nudné přešlapování v očekávání blížícího se deště a mrazivého úderu aprílového typu předznamenaného již skoro všude kvetoucím zlatým deštěm. Připojil se ke mně jeden starší pán a pravil, že autobus na Zbraslav jezdí pouze v úterý a o Vánocích. Řekl jsem mu, že ještě horší varianta je, když Vánoce jsou zrovna v úterý. Hezky jsme se tomu zasmáli a jeden autobus tomu porozuměl, takže bezodkladně přijel.

 

Dorazil jsem na Zbraslav, odpochodoval přes ten mírový most na druhou stranu Veliké řeky, kterou v oné matičce stověžaté před nějakým tím už odplynutým časem spínalo pouze sedm mostů, a přede mnou se skvěl zalesněný kopec, kde mě čekalo to tak očekávaně luzné souznění s keltským vítáním jara. Nahoru tím mystickým lesem vede několik cestiček. Jelikož jsem člověk poněkud drsného typu, obvykle si vybírám tu nejdrsnější, která se drastickým a příkrým způsobem klikatí těsně nad prudkým srázem směrem až skoro do Vltavy. Je to skoro něco jako adrenalinový sport, ale zatím jsem to zvládal v naprosté pohodě, jelikož tou nejdůležitější zbraní, kterou mám, jsou moje nohy, s nimiž dokážu udržet rovnováhu i po požití nadměrného množství resveratrolu. (Jedinou výjimkou byl ten stupidní pád do kolejí metra krátce po tom závistivém výšlapu před čtyřmi roky.)

 

Tentokrát jsem si však vybral o poznání méně strmou cestičku, ale i tak jsem místy nabýval pocitu, že už se asi brzy do té Veliké řeky plné vltavínů skutálím. Chvílemi jsem fakt měl pocit, že o tomhle vrcholném výšlapu už nestihnu napsat ani čárku, natožpak tečku. Nakonec jsem se ale tak nějak pochlapil, serval ze sebe ten tlustý svetr a omotal si ho kolem pasu, jelikož bych ho musel i s tím modrým tričkem za chvíli vyždímat, a s neurvalým nadšením, jež by mi jistě záviděl i ten keltský chlapák Vercingetorix, jsem se domotal až k onomu slovutnému altánku, kde jsem před čtyřmi roky, jary, léty či podzimy potkal tu roztomilou čertici. Jak jsem byl tak zpocený, tak mi nepřišlo ani nemístné, že mě tam nečekala.

 

Od čertího altánku, u něhož jsem ten drsný výšlap vydýchal a svou uvolněnou tekutinu vypařil, pak už vede poměrně poklidná cestička lesem směrem k oppidu Závist. Jak jsem tak šel tím jurodivým lesíkem, zaslechl jsem najednou jakési pískání. Nejprve jsem si myslel, že na mě píská nějaký člověk, ale pak jsem pochopil, že to asi bude nějaký pták. Pískal zajímavě, žádné švitoření, jen: písk, písk, písk - téměř v pravidelných intervalech. A tak jsem si řekl, že s ním navážu přiměřeně jarně keltský kontakt. Zapískal jsem stejným způsobem, on mi odpověděl či odpískal, já jemu ihned zpět atakdále – prostě jsme si krásně popovídali po ptačím způsobu, dokud jsem nedorazil na oppidum Závist.

 

Pokud jste tam ještě nikdy nebyli a napadlo vás, že byste se tam mohli vypravit, abyste si to tajemné keltské oppidum prohlédli, tak vás chci upozornit na to, že tam prakticky nic nenaleznete. Vykopávky se už skončily před drahným časem, je tam taková nevelká planina zarostlá divokou trávu a pouze u jakéhosi otevřeného altánku si můžete přečíst, co tam tehdy vlastně bylo. Oppidum jako takové nespatříte, leč tu tajemnou atmosféru, jako třeba na Vyšehradě, tam pocítit můžete. Záleží jen na vás, do jaké míry se dokážete odpoutat od stupidního konzumního zažívání.

 

Když jsem tu dávnou keltskou atmosféru do sebe vsákl, vydal jsem se zpět k čertímu altánku v tajné touze na nějakou tu čertici konečně narazit, či k ní dorazit. Ten pískající pták mě opět doprovázel, já mu to za odměnu odpískával, když tu k mé nezbedné radost se proti mně začala tou tajemnou lesní cestičkou kolíbat jakási paní luzného zjevu. Když se ke mně dokolíbala, tak jsem tak nějak napůl úst utrousil, že mi hlava nebere, že tak krásná žena nemá nějaký, nejlépe mužský doprovod. Byla to taková udička, ale ta hezká a lehce letně oděná ženština nezabrala. A tak jsem se zamyslel.

 

Jak je to vlastně s ženami a muži? Muži si myslí, že loví ženy, ale chyba lávky – ve skutečnosti je to přesně naopak: ženy loví muže, mají to ve svém genetickém repertoáru. Žena - matka rodu - je dle starodávného instinktu naprogramována k tomu, aby si našla samce, jenž zajistí, aby ten rod dostatečně efektivně pokračoval. Od samce čili muže očekává, že děti, které s jeho elementární pomocí přivede ke světu, budou bezpečně a bohatě zajištěny. Za tímto účelem je třeba v onom muži udržovat představu chlapa, jenž mimo jiné je tak silný, že si dokáže ulovit ženu, která jeho přízemní pudy dostatečně uspokojí a před ostatními chlapy bude působit jako kvalitní ozdoba. V první fázi soužití muže a ženy muže zajímají pouze ty povrchní sexuální atributy ženy. Tak to zařídila příroda – muž je prostě nadržený a je tomu tak dobře, protože kdyby nebyl, tak bychom se asi nerozmnožovali. Teprve časem může mezi oběma partnery vzniknout nějaké duchovní souznění.

 

Takže: muž neloví ženu, ale žena loví muže. Jako květina, která láká hmyz ke svému opylování, žena hýří svými sexuálními tělesnými atributy a čeká na přílet mužského hmyzu. Muž se na své sexuální choutky nechá nachytat a žena mu umožní, aby měl pocit, že svými hloupými kecy, nadýmáním svého mužského ega a popřípadě i svalů, ji ulovil. Pokud ale má pocit, že tenhle týpek není to pravé ořechové, tak se nedá „ulovit“, ani kdyby ten mužský jedinec nacvičoval jako z řetězu utržený páv. Když ne, tak ne. Muži si v tomto směru vypracovali plán B, jemuž se dá říct „znásilnění“. Jsou národy či etnika, kde je to docela normální, nemá to žádné zjevné a dle jejich zákonů zločinecké parametry. Prostě si ten muž řekne, tedy když na to společensky má: tuhle ženskou chci a basta fidli. U kulturně vyspělejších národů těm nadrženým mužům nezbývá nic jiného než nějaký bordel, anebo tu ženskou chňapnout jako v pravěku, odvléct do nejbližšího křoví a skutečně natvrdo znásilnit.

 

V tomto sexuálním zamyšlení jsem dokráčel zpět k čertímu altánku a zvědavě nakoukl za něj, kde se v přímém kontaktu nachází už ten sráz, zda tam tu svoji čertici nenajdu. Našel, ale jinou, a navíc měla doprovod, jenž se vstříc mým čertím hrátkám nijak zvlášť libě netvářil. Takže konec, šup dolů až k té občerstvovací stanici, jež se nazývá U Chladů, jak příznačné. Jak jsem tak kráčel tou krkolomnou cestičkou a v břiše se ozýval hlad, dorazil jsem k místu, kde se odvětvuje ještě tak krkolomnější cestička. Nedovedete si představit, jakým šokem jsem byl obdařen, když se z té ještě krkolomnější cestičky vynořilo autíčko. Doposavad jsem viděl pár pumpičkářů, kteří se zcela bezhlavě a bez pumpy řítili na svém kole lesem sem a tam, ale že potkám na tak krkolomné pěší cestičce ještě automobil, to mi už hlava fakt nebrala.

 

Jasně, nebylo to auto, ale autíčko čili automobilový model, který byl dálkově ovládán mužem mladšího středního věku. Řekl jsem mu, že už jsem tady potkal řadu cyklistů, ale že tu potkám ještě auto, tak to by mě ani ve snu nenapadlo. Oba jsme se hezky zasmáli, on tlačil dálkově autíčko dál nahoru, já se kutálel dolů a hodně pozdě mě napadlo, že jsem si to autíčko měl vyfotit. Už jsem neměl sílu vyšplhat zpět nahoru až k němu, takže fotku nemám. Mám ale jinou, která se skví vlevo nahoře. To jsou mé nohy, které při pohledu na autíčko zdřevěněly a do toho závistivého lesa zapustily kořeny.

 

Přes všechny ty úlety se mi nakonec podařilo dokmitat až do hospody U Chladů, ačkoli jsem cítil všechno možné, jenom ten chlad ne. Před tou chladnou hospůdkou byla poměrně velká zahrádka, v níž seděla nespočítatelná řada lidiček v letních oděvech, já však zamířil přímo do jejích útrob, jelikož jsem potřeboval tak trochu intimní prostředí. Měl jsem sice velký hlad, ale při své zkušenosti se standardními porcemi, jsem si netroufl objednat hlavní jídlo, dal jsem přednost zákusku v podobě drobného ražničí a k tomu jednu sklenku bílého vína. Čekání na ukojení hladu se však poněkud protáhlo, obsluha kolem sice pobíhala, ale pouze s velkými zásobami pro na zahrádce sedící početný lid, takže když ke mně to drobné ražničí dorazilo, měl jsem už sklenku vína vypitou. Zcela proti plánu jsem si objednal ještě jednu, abych tu krmi do sebe neládoval nasucho, a přitom jsem byl překvapen, že to drobné ražničí bylo skutečně velmi drobné. Pár kousků masa, které se daly spočítat na prstech jedné ruky nepozorného pracovníka na pile, se stejným počtem kousků cibule a špeku. Nic moc.

 

Když jsem se k tomuhle skromnému jídlu se svým kručícím žaludkem naklonil obdařen jídelním příborem, tak jsem zaznamenal, že u toho už nejsem sám. Seděl jsem u rohového stolu na lavici, která pokračovala dál podél stěny, no a podél té stěny po lavici se ke mně něco přikolíbalo. Zvedl jsem zrak a spatřil psa z rodu jezevčíků. Byl naprosto klidný a trpělivý, a když jsem na něj pohlédl, olízl se a zkoumavým zrakem mě otestoval, jestli vím, která bije. Samozřejmě jsem věděl, která bije: ta psí potvora chtěla, abych ji nakrmil, abych jí z té skromné hromádky jídla odevzdal přinejmenším desátek. Furt se olizovala, čuměla, zcela klidně a trpělivě, až jsem to nevydržel, a ten poslední malinký kousek jsem jí narval do tlamičky. Potvora to schlamstla, jako by venku už nezačalo krápat, a trpělivě čekala na další mastný desátek. Jenže finito.

 

Když obsluha hospody U Chladů odnesla ten prázdný talířek, potvora z rodu jezevčíků se odkolíbala po lavici podél stěny o kousek dál na jeden z polštářků, a teprve v téhle chvíli mě napadlo zmáčknout spoušť. No a já se po vší té strastiplně legrační návštěvě keltské Závisti odebral na nejbližší autobusovou zastávku, odkud jsem jarně a keltsky naplněn až po okraj vinné sklenky a za mírného poprchávání vyrazil do své jurodivé ubikace, v níž už ve všem očekávání začal padat studený zlatý déšť.

 

 

devil


komentářů: 47         



Komentáře (47)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

47
gabčín zmatený naqadrát (neregistrovaný) 26.03.2014, 09:01:10
Ant.>
Békaj. A pak dou nato.
Kousnu ho taky a pak se namažu.
Autanem.
Bonžórno.
:-P

46
meduňka (neregistrovaný) 25.03.2014, 22:04:04
Polopaticky.
Co dělají jeleni v říjnu?
A co ty, když tě pokoušou komáři?

45 Won't forget what Stella said
mefi (neregistrovaný) 25.03.2014, 21:58:33

@Stella#36

Noora Noor - Forget what I said

http://www.youtube.com/watch?v=pEP72XorgdQ&list=RDu__00x3H8V8&feature=share&index=42

Usmívající se

Stella
44
Stella 25.03.2014, 21:28:53
TANTUM verde! Smějící se Báj.

43
gabčín intergalaktický (neregistrovaný) 25.03.2014, 21:04:16
Vážení nahlížeči(plur.)
Právě jste shlédli instruktážní scénické pásmo o prvním kontaktu dvou vzájemně rozdílných civilizací.
Lze analogicky integrovat derivát 14,9 minut od konce filmu CEoTK.
Děkujeme za pozornost.
Můžete se rozejit a zalehnout do svých mrazících boxů, temperovaných almar a vyhřátých postýlek.
SwDr

42
gabčín zaražený 32 (neregistrovaný) 25.03.2014, 20:38:40
http://www.dailymotion.com/video/xxi396_madonna-crazy-for-you-official-music-video-hq_music

GN

41
gabčín dozelena rozdurďený (neregistrovaný) 25.03.2014, 20:25:47
Verde !
Igen?
http://www.youtube.com/watch?v=q3QUHHpWKwk&feature=youtube_gdata_player

Lucifer
40
Lucifer * 25.03.2014, 20:21:21
Koupil jsem si autíčko
nalepil ho na tričko
Koupil jsem si Karlíka
upadl mi do mlíka

http://www.youtube.com/watch?v=asf8KLYQh60

Úžasný

39
gabčín neukojený 37 (neregistrovaný) 25.03.2014, 20:19:17
To bylo málo, Čertíku!

http://www.youtube.com/watch?v=FeJ5XX_N39g&feature=youtube_gdata_player


37
gabčín poetický 38 (neregistrovaný) 25.03.2014, 20:02:42
Ticho samotu protíná, vše je tedy už za námi,
a rád bych teď čekal na odpověď
sto dní, ó jé, sto dní.

ód ní ,sto dní.
a rád bych teď čekal na odpověď
a mám tu zpět kaňku i těch pár vět
od ní, ó jé, od ní.

Stella > neřešme to, tady přepíná Čertík
Mája > dávám se podat, nespíná mi to
Luna > jak ? dobrý ? pumpa jak zvon ?
Mefi > akord se Stellou, pokračuj dál
Lucí > řekni něco, ať Ti to mohu vyvrátit

:-P :-P Smějící se :-P :-P

Stella
36
Stella 25.03.2014, 15:03:46
mefimu. To, co jsi ráno ocitoval, jsou jedna nejkrásnějších slov, která tu kdy byla. Usmívající se

Stella
35
Stella 25.03.2014, 15:00:41
Gabčíne, měla bych napsat Přijímám, ale já jsem se neurazila! Tak - co teď? Rozpačitý Prostě jsi mi věnoval po svém způsobu pozornost. Pletu se?

Stella
34
Stella 25.03.2014, 14:58:30
No nazdar.
Především posílám pozdrav Meduňce a Astře, důvtipným ženám s invencí. Pak děkuji Luciferovi. Za článek i komentáře. Svůj komentář k jeho putování (ve skutečnosti za nadějí, ne k Závisti) vynechám.
Ráno jsem si přečetla to málo, co zde už bylo, a nějak mě to zaskočilo - všechno. Odebrala jsem se tedy pro brambory! Smějící se Vážně - nějak mě napadlo: dansmakábr.
Gabčíne, beru skoro všechno, co tvé povídání přináší, ale nestačím ti v tempu ani jinak. A promiň, ono mě i přišlo na mysl, jestli ten játroš... Nic ve zlém! Vím, že jsi pochopil Luciferovy poznámky. Úžasný Ohledně Booking.com - přichází mi denně, ale bez toho konkrétního!
Bylo by škoda, kdybys odtud zmizel, jsem raději, když nepůsobím aspoň na dálku tak, jako na blízko. Tak vesele blázni dál,ale hlídej se!
A Klobúků je víc!
Já miluju slovácké melodie, kliknu na tvůj odkaz, a ono... Dobrý, gabčíne, vraťme se na zem. Občasné nadskakování povoleno - je to tak, Lucifere? Mrkající

33
meduňka (neregistrovaný) 25.03.2014, 14:58:05
Tak ti dám ještě jednu nápovědu ale poslední.
Íó, aby se zachránila před sosákem ováda, přeplavala moře, doplavala až do Egypta a tam porodila syna.
Už jsi pochopil?

«     1    2  3  4   »