Potěšilo mě zjištění, že je možné si v metru objednat celou vlakovou soupravu. Vážně o tom přemýšlím, protože bych tím vyřešila své veliké potíže s orientací v prostoru a zhusta i v běžné realitě. Pokud pojedu do Prahy jenom dvakrát za rok a budu hodně šetřit, musí se to podařit. Pronájem tramvaje není tak drahý, vlak bude stát asi o něco víc, ale vratné lahve už se mi v kuchyni začínají hromadit…
Stella
Metro se na stránkách NČ objevilo tolikrát, že by bylo trestuhodné se nepřidat. Na vlastní oči (nohy, ruce, hlavu, nos, punčocháče, knoflíky) jsem zažila jízdu metrem ve čtyřech městech: v Praze, v Moskvě, v Petrohradě a v Paříži.
Moskevské metro proslulo svého času (dnes už to určitě není pravda) tím, že ve špičce býval cestující - v Moskvě tehdy ráznou podzemní zaměstnankyní oslovovaný „pracující“ - vytlačen na zemský povrch v kabátě bez knoflíků. Zkušení turisté nás na to upozorňovali předem, ale nedovedla jsem si to představit. Ale ono to vážně jde! To vás dav ve vagonu slisuje tak šikovně, že volnější kus oděvu jiní pracující zmáčknou mezi sebou tak těsně, že působením náhodných posunů a tlaků to knoflíky prostě vzdají. Nepřichází v úvahu osvobodit flauš ze sevření dvou nelítostných anonymních sak. Je to břicho? Záda? Kde je hlava – hlavy? Vlastní hlavou pohnout nemůžu a oči už beztak vytřeštěné se samy bojí nasměrovat pohled kamkoli, aby nedopadly jako knoflíky. A protože plicní tkáň zažívá úplně stejné pocity jako kabátová tkanina, dá se všechno vydržet jen díky naději, že ještě dnes se ocitnete na dlažbě! Zato ta výhoda, když nemusíte šlapat po svých. Až na eskalátor vás dav donese ve výšce dobrých 20 cm a na eskalátoru vám padnout nedá. Síla kolektivu!
K tomu si přestavte člověka s třeskutou inteligencí, který zjistí až po mnoha dnech pobytu, že nemusí nic podobného dvakrát denně podstupovat, protože vzdálenost, kterou po dlouhém a náročném studování plánku projede, se dá během 4 minut ujít po chodníku. Ovšem, málokde člověk zažije pocit tak blízkého člověčenství jako v metru. Útěchou středoevropskému nemodernímu chudákovi nebylo ani to, že se mu někde po koutech těch slavných barokizujících nebo empírujících stanic lišácky posmíval sám veliký Lenin, jinde nad ním bděl nasvícený slévač, o kus dál přemítal nic nechápající Puškin. (Sám Puškin v zahraničí nikdy nebyl a jak ho mrzelo, když se doslechl o železnici - teď si užívej, Alexandře Sergejeviči.)
V petrohradském metru má člověk velmi nepříjemný pocit ve stanicích, v nichž není vidět, že přijíždí vlak. Najednou se prostě otevřou dveře ve zdi. Kam vstupujete? A z pařížského metra jenom jeden nezvyklý zážitek: cizí lidi ochotně pomáhají každému, kdo podlézá takové to tamto, aby mohl jet bez placení. Považuje se to za normální.
Venkovan v Praze. Už jsem jednou psala o tom, jak těžko se sžívám s vymoženostmi nové doby.(Mezi generacemi (a mezi cukrovím). Není to troufalé?) Jak mi vadí ta drzost mladých holek, které dělají jakoby nic a běží rovnou k automatu, něco pošeptají, něco z něj vyberou a pádí pryč. Jako by jim to tu patřilo. (Potěšilo mě, že v tom nejsem sama. Článek na téma podobné bezradnosti se sem tam objeví v různých časopisech.)
No a tak když seberu odvahu a vyrazím do hlavního města, chci si pořádně užít, co patří k tamním vymoženostem. Metro ovšemže stojí na počátku všeho. Pantáto Bezoušku, to byste koukal! Přes kolik stanic by vám vydržela vaše pověstná bodrost a mravní nezkaženost? Jak daleko byste dovezl své srdce na dlani? Co by vám ve voze metra bylo platné jadrné mudrlantství tváří v tvář rozlícenému redaktorovi některého z blogů? Okouzlil byste všechny povadlé spolucestující starosvětskou moudrostí? Já vám něco řeknu. Tak například venkovsky moudře jsem začala podrobně zkoumat reklamy podél jezdících schodů. Čím že to ti Pražáci žijí? Tady barevný sval v nadživotní velikosti, tu kniha v nadživotní velikosti a v nadpozemských barvách, tady zase svaly, ještě hezčí, ale - já náhle běžím v hlubokém předklonu, protože schody zničehonic skončily. (To jednou v nemocnici jsem na eskalátoru dopadla hůř - ano, dopadla. Protože schody nejely, já si na ně dole stoupla a za sebou jsem zmáčkla knoflík. Okamžitě začal působit nějaký hodně divný a nelogický fyzikální zákon a vzdoroval mé vůli a vzdoroval.)
V ruce mám, pantáto, vlastnoručně vypsané trasy a přestupy. To abych nezdržovala sebe ani jiné. A dostaví se další zvláštní jev. Chaotické zauzlení čehosi zbylého v mozku. Musím chvíli počkat, pak si začnu s pohledem na ten obrázek pod stropem domlouvat. Tady jsi ty. Tohle je červená linka, tohle je žlutá trasa. (Rozdíl v barvách jsem zaznamenala až druhého dne.) A stejně se postavím na špatnou stranu. Zato snaživě co nejblíž k okraji nástupiště… Nemine hodina, a dojedu z Florence až na Karlovo náměstí! Nevím, jestli se vyplatilo tím metrem jet. Nějak jsem se tam nachodila a některá místa se mi pokaždé zdála povědomá. Ale měla jsem s sebou lahev s vodou, tak se to dalo přežít.
Vůbec se mi v metru nelíbí takhle v půl sedmé večer. Zvolna kráčím, všichni kolem mne spěchají a najednou jich je tolik! Za mnou se pořád ozývá zvuk, jako když prudce kape ze stropu voda. Ohlídnu se. Vzteklý pán klepe bílou holí před sebou a nadává: Některý lidi jsou hluchý! Spolkla jsem větu, že některý lidi jsou opravdu hluchý. Pán věděl mnohem líp, kudy a jak se dostane k svému vlaku. Ale tamhle postává skupinka úplně stejných postaviček. Dívenky s lesklými temnými vlasy, všechny v šedých skládaných sukních, v rukou pouzdra s houslemi, každá soustředěný, vážný pohled. Japonky. Jejich pohled se uvolňuje, některé se zvolna usmívají. Koukáte co? To máme vlak! Najednou jsem hrdá vlastenka, jako vy, Bezoušku. Ať o tom holčičky vypravují doma!
Když vstoupím do vagonu s tím, že si počkám, jaká bude příští stanice, a pak se uvidí, jestli se mám vrátit nebo ne, nějaký veselý mladík blýskne cikánskýma očima a otevře přede mnou krabici se zákusky: Chceš? Dobře chlapec vyhodnotil situaci! Jenže já mám jinou práci - poslouchat hlášení. A taky musím pořád hlídat jízdenku, když ti revizoři mají takovou pověst… Jestlipak by si s nimi Bezoušek rozšafně popovídal? Získal by jejich srdce svou dobrotou?
Víte co, pantáto Bezoušku? Mně se zdá, že to s vaší bezelstnou upřímností, s níž jste okouzlil pražskou smetánku, nebude tak úplně pravda. Vždyť jste odjel z matičky Prahy rychle domů, když vám syn, bohatý advokát, poradil, jak postupovat při jednání o pozemku. Právě vám vyměřovali pole… I vy čečetko!
Vypravuji synovi o tom, že se v Praze necítím doma a také, jak se mi nelíbí, že jsou ti mladí takoví sebevědomí. Jako ta dívčina, které jsem se v metru u Muzea ptala na cestu. Ona se smála! A syn, sám už víc Pražák, se na mne podívá nepěkně podezíravě a s povzdechem se zeptá: Cos jí řekla? No! Co! Normálně. Ne? Slušně. Slečno, prosím vás, kde tady najdu zastávku, z které jede vlak na Malostranskou?
P. S.: Trápí mě, jak to v pronajatém vlaku vyřešit s jídelním vozem. Sakulente.
08.05.2014, 00:00:08 Publikoval Luciferkomentářů: 8