Neviditelný čert

Do instituce, v níž se dodnes angažuji, jsem nastoupil na podzim roku 1987, tedy přibližně dva roky před pádem železné opony. Již do jejího pádu jsem se stihl zúčastnit jedné mezinárodní konference, ta se však konala ještě na naší straně železné opony. Bylo to na Slovensku ve Staré Turé a přítomni byli i kolegové z druhé strany téže opony. Jenže pak ta opona padla a nám se začínaly rýsovat možnosti navštívit mnohem význačnější konference tam, kam jsme před tím v drtivé většině neměli přístup. Moje první cesta na Západ vedla do Bochumi v západní části Německa. Odehrálo se to až v roce 1993 a na rozdíl od všech dalších konferenčních cest do dříve zakázaných zemí jsem tam cestoval vlakem.

Lucifer

Připravoval jsem se velmi pečlivě, svůj konferenční příspěvek ve formě posteru jsem dokončil pozdě večer den před odjezdem. Poster jsem sbalil a rychle ze své instituce odhopkal na nejbližší tramvaj, abych pak přestoupil na metro. Metro k mé instituci tehdy ještě nevedlo. Někdy kolem půlnoci jsem dobalil i vše další potřebné a pokusil se spát, což se mi dařilo jen velmi špatně, takže jsem se skoro vůbec nevyspal. Na vlak, který odjížděl z Hlavního nádraží někdy odpoledne, jsem vyrazil metrem s již velmi tenčící se časovou rezervou.

Byl tady jeden problém. Putoval jsem trasou B a Hlavní nádraží se nalézá na trase C. Jsou dvě možnosti, jak tento problém vyřešit. První je dojet až na Florenc a přestoupit na trasu C, nebo vystoupit na Masarykově nádraží a na Hlaváč dorazit přes Sherwoodský park. Když jsem se blížil k Masarykovu nádraží, pochopil jsem, že obě z těch možností jsou už nad mé síly. Vyběhl jsem tudíž se svými zavazadly před Masarykáč a okamžitě odlovil nejbližšího taxíka. Taxikáři jsem oznámil, že potřebuji šupem na Hlaváč a že budu platit markami, jelikož jsem je měl už nachystané v peněžence, zatímco české koruny byly zahrabány někde v kufru. Taxikář nemrkl ani jedním okem a s kamennou tváří mě za pár minut vysypal na magistrále před horním starým portálem Hlaváče (Wilsonova nádraží). Vlak jsem doběhl na poslední chvíli, a můj starší a zkušenější kolega, s nímž jsem měl tuhle první západní konferenční anabázi absolvovat, si mohl konečně vydechnout.

Byla to jedna z nejkrásnějších cest vlakem, které jsem kdy zažil, ačkoli Noční jízda vlakem ještě za železnou oponou jí tak trochu konkurovala. Do ještě před pár lety zakázané části Německa jsme se železným ořem nasáčkovali již za soumraku. Po přejezdu oné železné hranice mi na chvíli stoupl tep, ale pak se ustálil a já se kolem začal rozhlížet jako vyoraná myš. První, čeho jsem si všiml, bylo náhlé utišení pravidelného drcání železniční soupravy po kolejích. Kolega mi vysvětlil, že ty koleje tady mají tak nějak lépe „slepeny“. Žádné „Buch, buch, buch… klap, klap, klap“, tenhle hudební doprovod, na nějž jsme si už tak dlouho zvykli, se zkrátka odporoučel do ztracena.

Na chvíli jsem si zdříml, jelikož má únava nedokázala překonat ten tak závažný historický předěl v čase, ale když jsme najeli do středního Porýní, už jsem byl zase na nohou. A bylo proč. Nad Rýnem se skvěly osvětlené romantické hrady a já si připadal jako v pohádce. Když jsme dorazili do Kolína nad Rýnem, začalo svítat a náš první vlak na Západ zde končil. Museli jsme přestoupit na jiný, ale měli jsme k tomu pár hodin času. Nejdříve jsem v nádražním bufetu uplatnil další marky, a pak mi kolega řekl, že nedaleko se nachází kolínská katedrála sv. Petra a Marie, která je tak trochu dvojčetem katedrály sv. Víta na Pražském hradě (Katedrála v Kolíně nad Rýnem, Cologne Cathedral). A tak jsme vyrazili si ji obhlédnout. Z celého toho obhlédnutí si vzpomínám pouze na obraz, který znázorňoval, jak vypadal Kolín nad Rýnem na konci druhé světové války. Všechno v troskách, jen katedrála stála pouze částečně poškozená.

Když jsme dorazili do Bochumi, uvědomil jsem si, že mi začíná bolet v krku, zvedá se mi horečka, cítil jsem se zkrátka obdařený nějakou chřipkou, angínou či něčím podobným. To byl zřejmě důsledek oslabení mé imunity v důsledku značného pracovního vytížení při přípravě konferenčního posteru, a také i psychického vyhecování z představy, že poprvé jedu na Západ. První moje návštěva v Bochumi po ubytování v roztomilém hotýlku někde v centru města tudíž směřovala do nejbližší lékárny, v níž jsem už potřetí uplatnil svoje marky. Koupil jsem si aspirin od německé firmy Bayer, jelikož našemu acylpyrinu tamější prodavačky nerozuměly, a jak jsem později zjistil, byla to velmi dobrá koupě. Nejenže rozpustné tablety aspirinu obsahovaly navíc vitamin C, ale byly mnohem stravitelnější než tehdy nerozpustný český acylpyrin, z něhož jsem dost často měl žaludeční křeče.

Druhého dne jsme se vydali na Ruhr-Universität Bochum, kde se konala konference. Jeli jsme tramvají a proti nám si sedlo jedno velmi mladé děvče. Když děvče poslouchalo, jak si spolu povídáme, tak nám s poněkud vážným pohledem a tak trochu lámanou češtinou oznámilo, že je taky z Čech. Navázali jsme tedy kontakt, především já, jelikož můj kolega na ženy až tak koncentrovaný nebyl, a pěkně si popovídali. Rodiče děvčete někdy v dobách železné opony emigrovali, když bylo ještě skoro miminem. Řeč byla zajímavá, jen mě poněkud zmátlo, když děvče říkalo, že máme problémy s ocónem. Později mi zkušenější starší kolega vysvětlil, že to děvče mělo na mysli ozon. Zatímco my jsme byli rádi, že se můžeme kolem sebe dívat jako vyorané myši, tak oni už řešili globální oteplování.

Ačkoli Porůří je obrovská průmyslová oblast, mnohem větší než Ostravsko, která ve své mnoho-městské aglomeraci zahrnuje kromě Bochumi třeba Duisburg, Essen, Dortmund a Düsseldorf, Kolín nad Rýnem není až tak daleko, tak i přesto je obdařena bohatým přírodním koloritem. Vším tím se prolínají rozsáhlé lesoparky, jeden z nich se rozprostíral hned za Ruhr-Universitätem, jenž se nachází na okraji Bochumi. Samotné objekty univerzity působí poněkud chladným dojmem, jelikož jsou vystavěny v tak trochu velikášském betonovém stylu, ale všude kolem je spousta uklidňující zeleně.

Byla to krásná konference, aspirin zabral a já jsem si zpět vlakem vezl jedny z nejúžasnějších konferenčních zážitků. Koneckonců byla to má první cesta někam, kam to dříve bylo z jakýchsi stupidních pohnutek zapovězeno. Po zhruba patnácti letech jsem se tam vrátil na stejnou konferenci, ale to už bylo všechno jinak, takže z toho vznikl Hotelový mikrohoror.

Když jsme jeli zpět a v Kolíně opět s jistou pauzou přesedali, kolega mě už nenasměroval do katedrály, ale do nejbližšího obchůdku, kde si zakoupil něco, čemu jsem v té době ještě vůbec nerozuměl. Koupil si krabici s vínem, což mi připadalo absurdní, jelikož jsem byl zvyklý, že víno se prodává lahvích. Když jsme projížděli kolem romantických rýnských hradů a zámků, kolega mi nabídl kelímek toho vína z krabice. Byl jsem překvapen, jak mi to dobře chutnalo. Za pár let se krabicové víno objevilo i v českých zemích, jenže s tím z Kolína nad Rýnem se ten patok nedal srovnat. Dnes už bych si nedal žádné krabicové víno, jako vyoraná myš už kolem sebe taky nekoukám a dokonce není vyloučeno, že se tak trochu globálně otepluji. Halt ten ocón…

13.05.2014, 00:00:17   Publikoval Luciferkomentářů: 10