Neviditelný čert

Už sobota vypadala jako první jarní den s dvoutýdenním předstihem, ale až neděle odhalila svou první jarní krásu na plný výkon. Cítil jsem, že musím jít ven. Předtím jsem však chtěl učinit jeden úklidový manévr, který už na mě nějakou dobu čekal. Jeden z manévrů velké úklidové války, kterou vedu už několik měsíců. Na jejím konci by měl můj soukromý prostor vypadat úplně jinak než na jejím začátku. Úplně? Není to až tak úplně pravda.

Lucifer

Někdy je zapotřebí změnit směr své plavby. Ten dosavadní byl jistě dobře míněn a měl svoji podstatu. Jenže střelka kompasu se náhle zbláznila. Jsem postižen dost velkou setrvačností, rád se poddávám svým pracně vybudovaným rituálům a chráním si je jako oko v hlavě. To čelní, kyklopské. Dřív či později si však toho šíleného tance střelky kompasu nemohu nevšimnout. A tak nastává okamžik, kdy musím, i když zprvu s velkou nelibostí, rázně otočit kormidlem své životní bárky, která už nějakou dobu pluje do nikam. Někam, kde původně jasně zářil můj cíl, ale nějakou dobu už tam září jenom tma. Nic. Nikdo. Ani já.

Někdy se stává, že je třeba ve svém životě spoustu věcí změnit a nahradit je věcmi jinými. Jenže i ty staré věci s vámi jdou dál, až tak úplně se jich nezbavíte. Avšak tak jako najdete věci jinačí, i ty staré už nejsou stejné, jakými byly, už jsou též jinačí, přesto však to podstatné v sobě mají. Podstaty své minulosti se nezbavíte, ale můžete z ní udělat jinou budoucnost. Anebo se v ní utopit.

Před bez dvou měsíců třemi lety ode mne navždy odešla má velmi blízká bytost. Zanechala ve mně spoustu krásných věcí, ale též spoustu věcí hmotných, jimiž se téměř až po okraj zaplnil náš společný soukromý prostor. Více jak dva roky jsem v tom žil, dokud mi nedošlo, že musím učinit velký úklid, jinak se v tom utopím. Ponechávám si jen ty podstatné věci, to nejpodstatnější však zůstává ve mně.

A tak jsem se v tuto překrásnou jarní neděli rozhodl dokončit úklid jedné nezasklené skříně s pěti poličkami a téměř stejnou výškou, do níž jsem dorostl. Tenhle úklidový manévr jsem započal asi před měsícem, ale nedokončil. Nezbývalo toho už mnoho, takže jsem se do dokončení pustil s myšlenkou, že za poměrně krátkou chvíli vyrazím ven přivítat první nedělní jaro. Jenže jsem se zmýlil. A nejen to. Ze všeho toho harampádí na mě vypadla téměř kolibří básnická sbírka Ohnice od Jiřího Ortena.

Něco se ve mně hnulo, přerušil jsem svoji úklidovou činnost a začal tou sbírkou Ortenových básní listovat. Nedolistoval jsem daleko. Hned někde na začátku jsem narazil na báseň, která se jmenuje Život.

Život

Už rozsvítili lustry

a muzikanti ladí,

nevědí o písni, již nedovedou hrát,

už krásné šaty šustí

a tvoji kamarádi

učí se brát, k tanci a tobě brát.

Sklenice ve výčepu

potají nalévané,

trnitá cesta smutných promenád,

horečka v cizím tepu

a cizí radost, tvá ne,

tvá u těch poloprázdných sklenic snad,

vír, strašný vír a dýka

hluboko u tušení,

to je ten bál, jehož ses tolik bál,

roztáčí tě a říká,

zatím co stud ti plení:

kam odejdeš, až bude pustý sál?

Když jsem ji dočetl, zakončil jsem úspěšně poslední fázi úklidu oné skříňky a odešel ven přivítat první jarní neděli. Mnoho času už nezbývalo, takže jsem si udělal jenom krátkou procházku Centrálním parkem. Všude kolem kypěla nádhera. A nejnádhernější byla čistě modrá obloha, na jejímž jednom konci se slunce začínalo klonit k západu. Ten velký pomerančový kotouč byl uměleckým způsobem lemován čarami, kondenzačními stopami po letadlech. Když jsem se otočil směrem k východu, abych se navrátil do svého soukromého prostoru, spatřil jsem dvě z těch čar, kterak se protínají přesně v pravém úhlu. Jako kdybych spatřil kříž, na kterém musím ulehnout…

Pocítil jsem znovu život, stejný jako předtím, ale přesto jinačí.

09.03.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0