Neviditelný čert

Tohle bleskové povídání z nedělní výpravy se původně mělo jmenovat Na Smíchov přes Waltrovku, podobně jako předchozí Na Hradčany přes Motol. Nakonec jsem se ale rozhodl pojmenovat ho podle tří příbuzných zástupců hmyzí třídy. Důvod této změny vám bude v průběhu reportáže postupně vysvětlen.

Lucifer

Byla neděle a já se chystal horlivě na něčem pracovat. Je úplně jedno na čem, důležité je, že jsem neměl v úmyslu opustit svůj kutloch na větší vzdálenost. Jenže jsem ke své nechuti začal pociťovat, že tudy cesta asi nepovede. Cítil jsem se fyzicky, ale i psychicky dost blbě. Něco nebylo v pořádku. A venku se usmívalo sluníčko, jaro skoro na spadnutí léta… A tak jsem dospěl k závěru, že udělám mnohem líp, když vyrazím na nějakou delší výpravu, abych se pokusil své tělo i duši náležitým způsobem resuscitovat.

Chvíli jsem přemýšlel, kudy vede cestička, ale nic mě nenapadalo. Už jsem to viděl docela bídně, když mě napadlo, že bych mohl alespoň zkontrolovat, kterak pokročila výstavba v oblasti Waltrovka, no a pak se uvidí.

Venku bylo hezky a zdálo se, že i docela teplo, ale teploměry v asi někde ve sklepích uskladněných meteorologických budkách ukazovaly něco málo přes deset stupňů nad nulou, což mě kupodivu poněkud zmátlo a přes tričko jsem natáhl lehký svetřík. Když jsem vyšel ven, ofoukl mě více než nezbedný větřík a já, ještě zatuhlý z kutlochu, jsem doufal, že se hbitou chůzí postupně zahřeji.

Jako bych to neznal. Nechal jsem se prostě zblbnout tím neustálým pozorováním zimních oděvů, tlustých hadrů kolem krku, kozaček, kožešinových kapucí, rukavic – ano, i rukavic! – v tomto krásném jarním čase nahromaděných především na osobách ženského pohlaví. Ne na všech, samozřejmě. V blízkosti svého bydliště v NB jsem na takové osůbky postupně narážel, ale věci se měly vyvinout v jeden z mých nejkrásnějších, nejprosluněnějších a nejhřejivějších jarních výletů.

Nyní přecházím přímo ke stručné a mnou nafocenými obrázky (viz obr. X, na který je třeba kliknout) obdařené reportáži:

Výstavba v mém obytném rajónu neprobíhá jen na Waltrovce. I v samotných NB se budují nové objekty. Přímo u stanice metra NB je už skoro hotový administrativní komplex Metronom Business (obr. 1 a obr. 2) a kousek před ním vyrůstá obytný blok v rámci projektu SMART (obr. 3). Nedaleko za stanicí metra NB se Praha 13 transformuje do Prahy 5, v níž se nachází Smíchov. Na počátku se však skvějí Jinonice a na obr. 4 vidíte jednu z jejich úvodních uliček, kterou tak strašně rád procházím. V Jinonicích jsou kromě starších (vesnických) a novějších domečků (vil) dvě sídliště. Na obr. 5 vidíte to starší a na obr. 6 novější. V novější sídlištní zástavbě Jinonic se kupříkladu nachází objekt Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (obr. 7). Hned za tím objektem je výhled dolů na Prahu, kde můžete spatřit první již téměř dokonanou členitou budovu (obr. 8, obr. 9 a obr. 10), asi též business a nějaký ten nákup. No a kousek odtud jsou vidět domečky, které sice patří do Jinonic, ale je to prakticky už předpolí Smíchova (obr. 11).

Netrvalo dlouho a sestoupil jsem až k centrále ČSOB u stanice metra Radlická (obr. 12). Hned za tou finanční centrálou jsou na kopci vidět další domečky (obr. 13), a ty už se skví na Smíchově. První ulici Smíchova, na kterou jsem vyšlapal, vidíte na obr. 14 a jmenuje se Na loužku (obr. 15).

Když jsem na ten smíchovský kopec šplhal, začínalo mi být vedro. Zastavil jsem se a sundal svetr. Odlehčen a jen v tričku jsem se vydal směrem vzhůru, když tu jsem zaznamenal, že si mě prohlíží jakýsi zástupce poletujícího hmyzu. Při podrobnějším průzkumu jsem pochopil, že jsem potkal včelu. Též si mě prohlížela, a když usoudila, že jsem dostatečně jarně oblečen, pokynula mi na pozdrav a odletěla hledat zdroje k výrobě medu.

Ještě v ulici Na loužku, když jsem si prohlížel jednu vilu (obr. 16), jsem spatřil kolem procházející osobu ženského pohlaví mladšího věku. Včela by z ní měla radost. Byla to první osoba tohoto typu, která nebyla omotána zimními hadry. Později jsem potkával i další bytosti, ženské i mužské, které se netvářily, že mrzne a padá sníh. Začal jsem si připadat, že jsem opět v reálu, že nejsem blázen v tričku. No a jak jsem tak radostně pochodoval uličkami horního Smíchova, potkal jsem dalšího včele příbuzného hmyzího zástupce. Čmeláka. Ten na mě pro změnu koukal jako puk, a pak se s pozdravem odbručel někam do kytek.

Prošel jsem poblíž Mrázovky, sešel dolů kolem Bertramky a skončil na Andělu. Cítil jsem se jako jarní andělíček. A to je konec mé vycházkové reportáže.

Cože? Že jsem zapomněl na třetího hmyzího zástupce, kterého jsem potkal? Ach ano. Ale tohle setkání se odehrálo až v pondělí dopoledne. Když jsem přišel do své instituce a odemkl dveře pracovny, tak z těch dveří něco upadlo na zem a hýbalo se to. Řekl jsem si, že to bude asi nějaký hmyz, došel jsem k oknu, otevřel ho, vzal si jednu byrokratickou obálku, vrátil se ke dveřím, sehnul se k podlaze a toho tvorečka nabral na obálku. Při bližším zkoumání jsem dospěl k závěru, že je to vosa. Vosu jsem odnesl k oknu a položil na žaluzii, která byla prohřátá jarním sluníčkem. Když jsem se za chvíli vrátil, byla pryč. Odletěla bez pozdravu, ale vosy jsou už takové.

Sršně a kutilku jsem zatím ještě nepotkal, ale jistě i na ně dojde řada. Jenže to už bude úplně jiná neděle.

21.04.2015, 00:17:36   Publikoval Luciferkomentářů: 9