Jak jsem v Kruhu potkal Saskii van Uylenburgh

rubrika: Povídání


Absolvoval jsem další příjemnou víkendovou (nedělní) procházku a opět jsem potkal jednu zajímavou osobu, která na rozdíl od té předchozí byla ženského rodu, ačkoli i v tomto případě byl ten opačný rod jakýmsi způsobem přítomen. Zajímavé na tom je, že jsem očekával setkání se zcela jinou osobou opačného rodu, s jedním svým již letitým známým. První a mnohem delší část mé vycházkové reportáže se však bude týkat cílené návštěvy Havlíčkových sadů.

 

Lucifer


V Praze žiju osmadvacet let a vzhledem k tomu, že jsem rozený chodec, procházkový pěšák, poutník, mám za tu dobu Prahu ochozenou i s jejím okolím takřka sakumprásk. Bezpochyby jsem některá místa nenavštívil – obchodit všechny ulice, parkové či lesní cestičky, kdejaký kopeček atd., je nejen zbytečné, ale těch osmadvacet let bych se ve volných chvílích musel věnovat jenom tomu a kdoví jestli bych to už měl kompletně celé za sebou. V každém případě jsem měl až do poslední neděle pocit, že žádné z význačných míst mi za tuto dobu uniknout nemohlo. Přesto se tak stalo a tuto moji naprosto nezvyklou ignoraci nedokážu pochopit. Havlíčkovy sady byly až dosud pro mne zcela neviditelné.

 

V neděli bylo krásně, slunečno, výrazně však už chladno, tedy pokud člověk zrovna nestepoval na sluníčku. Vhodný čas na první skutečně podzimní procházku v koupeli slunečních paprsků. Poslední ještě baboletní byla vyšehradská, ale kam teď? Už jsem se chystal k odchodu, někdy krátce po poledni, s matnou představou, že můj cíl se během prvních kročejů tak nějak sám od sebe vyvrbí. Na poslední chvíli jsem však byl svým mladším synem informován, že existuje něco jako Havlíčkovy sady, které před nějakým časem navštívil v rámci školní exkurze, a že se tam nachází jeskyně, v níž snad přebýval i medvěd. A tak jsem se tam vypravil.

 

Po hodně dlouhé době to pro mne byla cesta Prahou do naprostého neznáma. Dorazil jsem tramvají na Náměstí Míru, kde jsem to ještě znal, ale když jsem odbočil do ulice Americká, nebyl jsem si tím zcela jist, v ulici Koperníkova, která vede přímo k jednomu vchodu do Havlíčkových sadů, jsem se však už nacházel v pro mne zcela neznámém prostoru. Jako bych byl v naprosto cizím městě, třeba na konferenci či na poznávacím výletě.

 

Hned u vchodu mne zaujal Návštěvní řád, v němž se mimo jiné píše, že volné pobíhání psů není v celém parku povoleno. To mně připomnělo jinou procházku, při níž jsem se nedaleko rotundy sv. Martina na Vyšehradě ochomýtal kolem jedné zahradní restaurace, u jejíhož vchodu jsem narazil na podobné upozornění (viz Světlonošovy víkendové střípky a střepiny 5, čtvrtý odstavec pod perexem), a očekával jsem v podstatě týž výsledek. Během své návštěvy Havlíčkových sadů jsem napočítal asi třicet psů, z nichž zhruba jedna polovina pobíhala volně. Byl jsem tedy srozuměn s tím, co jsem s naprostou jistotou očekával, takže mě to nemohlo ani náhodou při seznamování s touto úžasnou pražskou zahradou, které též říká Grébovka a kterou jsem celých osmadvacet let zatloukal jako nenapravitelný zločinec či ignorant, nijak rozklížit.

 

Hned za vchodem jsem byl poctěn jednou specialitou těchto sadů: betonovými pařezy a od nich se vinoucími dlouhatánskými kořeny z téhož materiálu. Z betonu však nejsou jen pařezy a jejich kořeny, ale třeba i zábradlí na můstku přes kouzelné jezírko. Polaskal jsem se spodním pohledem na Gröbeho vilu, z její vyhlídkové terasy jsem se kochal výhledem na patřičnou pražskou scenérii, zespoda jsem okouknul Viniční altán, pak i shora, a nakonec jsem nalezl ten jeskynní útvar, medvěda jsem tam však nenašel.

 

Po prohlídce medvědích jeskynní (že by též beton?) jsem Havlíčkovy sady opustil s pocitem, že tento procházkový počinek překonal veškerá má očekávání. Pocítil jsem tudíž potřebu zastavit se v nějaké restauraci či vinárně, osvěžit se, utříbit své dojmy a popřípadě se je pokusit naškrábat tužkou na papírek, který mám včetně tužky vždycky sebou. Okolí jsem však neznal, a tak jsem kráčel a kráčel, na Mírák, na Pavlák, dolů na Karlák, a pak mě napadlo, že od Karláku už to není daleko k restauraci U Kruhu, pročež jsem tam dokráčel.

 

Když jsem vstoupil do Kruhu, nastalo první překvapení. Jako obsluha se zde již nevyskytoval onen starší pán, jehož jsem tam až dosud vždy bral jako samozřejmost, ale mnohem mladší pán. Trochu jsem se rozkoukával, ale nakonec jsem si vybral stoleček se čtyřmi židlemi přímo u dveří. Když jsem k němu sedal, tak jsem přiběhnuvšímu mladému vládci restaurace U Kruhu řekl, že mě u tohoto stolu očekává můj zde již dlouhodobý spolustolovník Mistr Jan Hus a prstem jsem ukázal na stěnu, kde se měl nacházet. Jenže ouha, nacházel se tam někdo úplně jiný. Koukal jsem na tu reprodukci jako puk z hokejové branky, a když jsem se vzpamatoval, zeptal jsem se šéfa Kruhu, kam zmizel Mistr Jan Hus a kdo je na tom obraze.

 

Mladý šéf Kruhu mi řekl, že medailon Mistra Jana Husa už byl hodně ušmudlaný, takže ho sundal (upálil?) a teď tam visí Saskia. „Saskia?“ zablekotal jsem, „a která?“. „Od Rembrandta,“ pravil a díval se na mne jako na kulturního barbara. „Aha,“ snažil jsem se napravit svoji kulturní pověst, „Rembrandt, toho znám, nedávno jsme si spolu dávali pár skleniček vína v kavárně Satori. Skvělý týpek, ale netušil jsem, že maluje.“ Oba jsme se tomu mému žertovnému vstupu od srdce zasmáli, objednal jsem si Pálavu a začal psát základy toho, co jste právě dočetli.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_