.:: Neviditelný čert ::.

Rouper de Clotrimazolovo prozření

rubrika: Povídání

Toho dne, kdy Rouper de Clotrimazol prozřel, mířil v obvyklém čase obhospodařit své pracovní závazky do jednoho výzkumného ústavu, který se nalézal v areálu jiných podobně zaměřených ústavů. Když vystoupil z podzemního dostavníku, napadlo ho, že by to mohl vzít tak trochu obloukem, kolem budovy jiného ústavu, v níž ale sídlila část jeho ústavu v době, když v ní začínal, a to tak že přímo v této části. Cestu areálem do aktuální části ústavu, v níž nyní obhospodařuje své pracovní závazky, občas pozměňuje, někdy se zacyklí v jakémsi areálovém centrálním parku, a to vše proto, aby si nepřipadal jako mechanické kyvadlo. Po delší době si zase vybral tu nejdelší trasu, jelikož ho ještě v podzemním dostavníku přepadl sentiment.

Lucifer

Trasa ze všech nejprotaženější zprvu vedla po ulici tvořící východní hranici ústavního areálu až ke křižovatce, kde si měl dát vpravo v bok a ponořit se do areálu nedaleko jeho jižní hranice. Hned první ústavní budovou v tomto směru a směrem k oné hranici čili nalevo byla tou jeho první pracovní destinací. Před ní se chodník větvil na dva chodníky. Jeden mířil pořád přímo, směrem k západní hranici areálu, druhý se lehce odklonil blíže k jeho jižní hranici, kde sídlil zase jiný ústav. Obojí bylo v podstatě stejné, jelikož v obojím případě to pak musel střihnout přes parkoviště, buď tak trochu doleva, nebo tak trochu doprava, aby svůj směr sjednotil s plotem jižní hranice a kolem něho zamířil kolem dalšího ústavu k západní hranici, kde sídlil jeho ústav.

Rouper de Clotrimazol se už nějakou dobu zabýval zvláštním úkazem, jenž se ho dotýkal velmi osobně. Lidé v jeho okolí ze začínali chovat, jako by neměli nic jiného na práci, než mu jakýmkoli způsobem klást pasti. Vrážet do něj, překážet v jeho pohybu, skákat mu do cesty a obtěžovat ho. Přitom se tvářili, že vůbec netuší, že se něčeho tak neslušného dopouští, a když si dovolil vyjádřit nějaký obranný reflex, tak se tvářili, že se právě on, Rouper, dopustil něčeho naprosto neslušného. Několikrát se stalo, že už byl málem ukamenován či odsouzen k doživotnímu žaláři v jakémsi plesnivém sklepení. Marně přemýšlel, co je k tomu vede a v těch nejzoufalejších chvílích se dopracovával spikleneckých teorií, že se ho snaží nějaká tajemně nezbedná organizace dotlačit až k naprostému šílenství. Jakoby někomu tam nahoře překážel.

Když výše zmíněným způsobem vstoupil do areálu, nikde neviděl jedinou lidskou bytost, která by v dohledu postávala či se tím či oním směrem přemisťovala. Blížil se k rozvětvení chodníku a uvažoval, jestli se po delší době nevydá po větvi lehce doleva. Obvykle chodil přímo, ale něco ho ponoukalo, aby to tentokrát zase vzal poněkud nepřímo. V poslední chvíli se rozhodl, že to tedy zkusí. A sotva tak učinil, zasáhl opět ten jemu tak nepříjemný zvláštní úkaz.

Z ničeho nic se na té přímé větvi zhmotnila tříčlenná rodinka: táta (rajče), máma (rajče) a dítě (rajče) na trojkolce, a kolmým chodníčkem zamířila k jeho aktuální větvi. Tam se nasáčkovala na šíři celého chodníku, neuvěřitelně zvolnila svůj pohyb a Rouper byl vystaven zcela nečekanému dilematu: Má na potřebný čas zastavit, šourat se za nimi, nebo z nich nadělat kečup? Rozhodl se pro výrobu kečupu. Kečup nakonec vyroben nebyl, jelikož mu rodinka rajčat, i když s velkým přemáháním, uvolnila cestu.

Všichni, rajčata i on, se tomu zasmáli, ale Rouperovi začalo vrtat hlavou, zda tento jev až dosud neanalyzoval správným směrem. Problém asi nebude v těch rajčatech, ale v něm. Nejspíš vyzařuje nějakou zvláštní energii – všeho možného druhu včetně gravitačních vln. On je tím generátorem, zdrojem, magnetem – ten jev vyvěrá přímo z něho. On přitahuje lidičky jako nějaká mucholapka, což v důsledku znamená, že ho celého olepí.

A tak se stalo, že Rouper de Clotrimazol prozřel, a po ukončení svých pracovních závazků vyrazil k severní hranici ústavního areálu, aby se opět nalepil do podzemního dostavníku.

Catch-up!