Smíchovská nádražní oáza a setkání podivuhodného druhu podruhé

rubrika: Povídání


Už poněkolikáté jsem odložil výtažek z jedné kapitoly knížky Hartwiga Hausdorfa (viz Tajemný člověk z Mouillans), která se zabývá hybridními bytostmi, jakýmisi chimérami. Tohle téma je velmi zajímavé. Hausdorf se domnívá, že lidé starověkých civilizací se běžně setkávali s hybridy či kříženci člověka a nejrůznějších jiných živočišných forem. Staví na faktu, že po celém světě se nacházejí artefakty (obvykle kamenné) zpodobňující tyto hybridní bytosti. Zdrojem mohla být samozřejmě pouze umělecká fantazie či lidská touha představovat si nějaké pohádkové bytosti a metaforicky do nich projektovat svoje snové vize.  Jenže… ale to „jenže“ si nechám až na onen výtažek. Dnes vám chci povídat o něčem úplně jiném. Bude to takový hybridní kříženec mých dvou na první pohled zcela nesouvztažných zážitků.

 

Lucifer


Započnu tím mladším zážitkem. Je tak mladý, že když tohle píšu na malinké papírky, tak ho zrovna prožívám. Samotný zážitek je vlastně velmi kratinký, kratší než ten druhý, ale mnohem více opentlený vedlejšími poznatky či postřehy:

 

Smíchovské nádraží je jedním z nejstarších pražských vlakových nádraží. Ačkoli se mé bydliště nachází na stejném břehu Vltavy a ve stejném volebním či poštovním obvodě (číslo 5), je vzdušnou čarou od Smíchovského nádraží dost daleko. A přesto považuji Smíchovské nádraží a především nedaleký Anděl za mé přesunuté blízké okolí. Proč? Důvodů bych mohl předložit několik, ale tím nejpragmatičtěji pádným je fakt, že tři zmíněná místa se nacházejí přímo na trase linky metra (písmeno B). Samotná jízda z mého bydliště na Smíchovské nádraží trvá 6 až 8 minut, Anděl je o necelé dvě minuty dál. Tento prostor tedy považuji za mé předsunuté blízké okolí, řadím ho do svého rajónu.

 

Až dosud jsem svoji pozornost věnoval především Andělu. Zatímco Smíchovské nádraží, které je od Anděla jen co by kamenem hodil, působí tak trochu jako nějaké periférie, kde lišky či spíše vlaky dávají dobrou noc, Anděl se v posledních zhruba dvaceti letech stal nedílnou součástí centrální Prahy. Spousta obchodů, spousty hemžících se lidiček, restaurací, nákupní centrum Nový Smíchov atd. Takový smíchovský Václavák.

 

Zatímco na Andělu mám již po delší dobu zmapovaný skoro každý restaurační objekt, na Smíchovském nádraží jsem až donedávna ignoroval existenci poměrně slavné „nádražky“ Oáza. Sloužila prý jako tvůrčí pracoviště Ivana Martina (Magora) Jirouse, který bydlel naproti přes ulici. No a odtud právě píšu tento hybridní spisek. Smíchovskou nádražní oázu jsem objevil zcela náhodou před pár lety. Chvíli jsem v ní poseděl, pár skleniček vínka si dal, kradmo kolem pokukoval, zážitek zajímavý, ale když jsem ji opustil, ze svého repertoáru ji vypustil.

 

Včera mi však padl do oka článek z loňského května GALERIE: Pražské nádražky vzdorují zubu času... Nyní jsou ale v ohrožení. Nádražka Oáza je hned na prvním místě jako královna mezi nádražkami, přičemž je zmíněn i Magor Jirous. A tak mě napadlo, že bych ji mohl navštívit podruhé. Od nápadu byla velmi krátká cesta (kolem sedmi minut jízdou metrem) k jeho uskutečnění.

 

A teď sedím v Oáze, kromě mě žádný jiný magor, připadám si jako bych se vrátil o padesát let zpět, veškeré pozlátko, jež mě sem přivedlo, zmizelo někam do smíchovských kolejí, obsluha není špatná, nestěžuji si, ale reklama slibovala mnohem více. Píšu si na své papírky, že jsem chtěl mít ze smíchovské oázy jeden ze svých hlavních stanů, ale nejsem až takový magor, abych ten stan vztyčil v naprosté pustině. Možná jsem přišel v nesprávný okamžik, možná to zkusím ještě potřetí, ale v této chvíli mi to podruhé stačilo.

 

 

Setkání podivuhodného druhu ve dvojím balení se odehrálo více jak týden před setkáním se smíchovskou oázou. V obou případech k tomu došlo dopoledne ihned po mém nástupu do stanice metra nejbližšímu mému bydlišti, z níž jsem se chystal vyrazit do stanice metra nejbližšímu mému pracovišti.

 

Poprvé:

 

Dorazil jsem na nástupiště v očekávání, že se po cestě jako obvykle nesmírně pobavím. Čekal jsem vskutku jen velmi krátce, ale bavič, který se zjevil, se naprosto vymykal mým zkušenostem se všemi předchozími baviči. Podél přerušované čáry na okraji nástupiště kráčel neobyčejná hromotluk. Měl asi dva metry a dobře přes sto kilo, nepůsobil však dojmem obézním, ale jako velmi hřmotná vazba. Už jen oblečením se nepokrytě lišil od všech ostatních, jakoby vypadl z nějakého středověku, ještě podivuhodnější však byly jeho zvukové a tělesné projevy. Něco nesrozumitelného mumlal, a když šel kolem mě, tak se na mě podíval a zamumlal způsobem, jako by mi snad něčím vyhrožoval. Těžko říci, zda mi skutečně vyhrožoval, nejspíš jsem to mumlání špatně vyhodnotil, jelikož z něho šla jakási hrůza, ale přitom se vlastně usmíval.

 

Nasedli jsme do stejného vagónu, ale různými dveřmi. Sedl jsem si na sedačku hned vedle dveří na opačné straně k nástupišti, v řadě obrácené čelem k uličce. Netrvalo dlouho a ten hromotluk se přesunul na sedačku proti mně. Pořád něco mumlal, jakoby se snažil upoutat moji pozornost. Ignoroval jsem jeho snahu a úporně hleděl do knížky s nicméně stále zapnutým periferním pohledem. Můj periferní pohled po chvíli zaznamenal, že hromotluk odhodil pár mincí nedaleko mých nohou. Nereagoval jsem. Jedna paní na druhé straně jeho dveří viděla, že je mi to putna, a tak se zvedla, mince sesbírala a donesla je hromotlukovi. Ten něco zamumlal, jako že ne, úsměvně se tomu poškleboval, takže paní odnesla mince ke své sedačce a umístila je na okenní rám.

 

Hromotluk se pak ještě několikrát přesouval sem a tam, jednou dokonce vystoupil a pak zase druhými dveřmi nastoupil, krátce si něco povídal s nějakým týpkem jako se svým kamarádem, ale nebyl to takový hromotluk a nejspíš ani jeho kamarád, a někde před Florencí definitivně vyšuměl.

 

Podruhé:

 

Za pár dní mi bylo dopřáno druhé setkání tohoto podivuhodného druhu. Tatáž stanice metra, tentýž čas a tentýž hromotluk.

 

Hromotluk tentokrát špacíroval kolem přerušované čáry, ne však před, ale za ní, nad kolejemi, a v ruce třímal plastovou láhev s pitím. Bývá běžně zvykem, že když to nějaký pasažér učiní, ozve se z amplionu upozornění, že by toho měl z bezpečnostních důvodů zanechat. Nic takového se však neozvalo a všem kolem to bylo evidentně zcela šumafuk.

 

Špacíroval na nesprávné straně přerušovaná čáry, něco si vesele mumlal a amplion držel zobák. Když prošel kolem mě zprava doleva, opět na mne pohlédl s podobnými zvukovými projevy jako při prvním setkání. Když byl za tou čarou kousek vlevo ode mne, začalo být slyšet, že se blíží metrový vlak. Hromotluk se zastavil a začal podél té čáry na špatné straně špacírovat pozpátku, k čemuž si samozřejmě něco veselého mumlal. Vlak začínal vjíždět na nástupiště, hromotluk si na chvíli odskočil na správnou stranu čáry, otočil se a zamířil zpět k přijíždějícímu vlaku. Došel až téměř za čáru a tekutinu ze své lahve na vlak vychrstl. Pocákal první dveře a první okno, a pak se rychle kolem mne přemístil doprava k vedlejšímu vagonu, než do kterého jsem se chystal nastoupit.

 

Nastupovali jsme současně, každý do svého vagonu, a on se ke mně otočil a zamával. Možná mi přál příjemnou cestu, možná mi chtěl naznačit, že napotřetí to už konečně vyjde. Nevím sice co, ačkoli přece jenom něco tuším, ale nechám si to pro sebe a svůj verdikt oznámím až napočtvrté.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_