Neviditelný čert

Nenechte se zmást názvem, jímž jsem pouze naznačil, v jakém tvůrčím stavu se momentálně nacházím. Budete se asi divit, ale i mně stává, že jsem natvrdlý jako tvrdolín. V těchto situacích, jež se vyskytují poměrně často (nedělám si srandu), pak koukám jako puk či sůva z nudlí na své předchozí psací počinky a těžko se mi chce uvěřit, že jsem něco takového zplodil. Nemám v úmyslu tvářit se, že jsou bůhvíjaké a předpokládám, že se najdou i tací, kteří je ohodnotí jako brak. Jen chci podotknout, že ve svém tvrdolínovém stavu si při jejich četbě připadám jako úplný idiot. Dělám si srandu. Takže se mým zuboženým stavem nenechte odradit, jelikož pro dnešní povídání na úsvitu měsíce února; měsíce, který oproti lednu, jenž mívá tendenci chovat se natvrdle, dokáže být neuvěřitelně plastický; na začátku se může tvářit ještě jako bezpodmínečná zima a na konci jako podmínečné jaro; jsem našel nebetyčně kvalitní náhradu v podobě Kurta Vonneguta, jenž se zde už několikrát vyskytl, kupříkladu: Kurt Vonnegut na konci modrého tunelu či Timequake by myself; ve druhém případě jsem vlastně já nahradil Kurta Vonneguta, a když si kliknete na závěrečné video, tak se dozvíte, že je soukromé. Nedělám i dělám si srandu. Zde je tedy pár volně shromážděných ukázek z jeho povídací knížky Muž bez vlasti:

Lucifer

Když dělám humor, snažím se neurážet. Myslím, že jen málo z toho, co jsem napsal, bylo ve skutečně zlém duchu. Myslím, že jsem příliš mnoho lidí neztrapnil ani netrápil. Jediný šok, který používám, je občasné neslušné slovo. Některé věci legrační nejsou. Nedovedu si například představit humoristickou knihu nebo satiru o Osvětimi.

Viděl jsem zničení Drážďan. Viděl jsem to město předtím, a pak jsem vyšel z protileteckého krytu a viděl ho potom, a jednou z reakcí byl samozřejmě smích. Bůh ví, že to duše hledá maličko úlevy. Každá látka je látkou pro humor. Myslím, že i oběti v Osvětimi si užily smíchu, i když velmi ponurého.

Humor je téměř fyziologická reakce na strach. Freud řekl, že smích je reakcí na frustraci – jednou z možných reakcí. Pes, říká Freud, když se nemůže dostat za branku, začne škrábat a hrabat a dělat nesmyslné věci, třeba vrčet nebo něco, a tím se vyrovnává s frustrací, překvapením nebo strachem.

A smích je strachem vyvolán velmi často. Před lety jsem pracoval na humorném televizním seriálu. Snažili jsme se dát dohromady show, která jako nosný princip obsahovala v každém díle zmínku o smrti, a tato ingredience měla každému smíchu dodat hloubku, aniž by si divák uvědomil, jak ty rozechvělé bránice vyrábíme.

I ty nejjednodušší vtipy jsou založeny na jemných záchvěvech strachu, jako třeba otázka „Víš, co je to bílé v ptačím trusu?“ Oslovený partner, podobně jako když byl vyvolán ve škole, se na chviličku obává, aby neřekl něco hloupého. Když pak uslyší odpověď „To je taky ptačí trus“, ten automatický strach se odreaguje smíchem: nakonec to tedy nebylo zkoušení.

Když nás bombardovali v Drážďanech, seděli jsme ve sklepě s hlavou zakrytou rukama, kdyby spadl strop, a najednou jeden voják řekl tónem vévodkyně na zámku v chladný a deštivý den: „Co asi dnes večer dělají chudí?“ Nikdo se nezasmál, ale stejně jsme byli všichni rádi, že to řekl. Aspoň jsme byli pořád naživu. A on to dokázal.

„Socialismus“ není slovo o nic zlověstnější než „křesťanství“. Socialismus nepředpisuje Josefa Stalina a jeho tajnou policii a zrušené kostely o nic více, než křesťanství předpisuje španělskou inkvizici. Jak křesťanství, tak socialismus ve skutečnosti předepisují společnost založenou na přesvědčení, že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovni a nemají hladovět.

Pokud jde o Stalinovo zavírání kostelů i o to v dnešní Číně: takové potlačování náboženství mělo být ospravedlněno Marxovým výrokem, že „náboženství je opium lidstva“. Marx to řekl v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Prostě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování faktu, ne heslo.

Dám vám lekci z tvůrčího psaní. Pravidlo první: nepoužívejte středníky. Jsou to transvestitští hermafroditi, kteří neznamenají vůbec nic. Sdělují jenom to, že jste chodili na univerzitu.

Uvědomuji si, že by některým z vás mohlo dělat potíže rozeznat, jestli si dělám srandu nebo ne. Takže od této chvíle vám vždycky řeknu, kdy si dělám srandu. Například: vstupte do Národní gardy nebo k námořnictvu a šiřte demokracii. Dělám si srandu. Každým okamžikem na nás zaútočí al-Káida. Mávejte vlajkami, pokud nějaké máte. Zdá se, že je to pokaždé spolehlivě odradí. Dělám si srandu.

Pokud chcete opravdu ranit své rodiče a nemáte nervy na to být gay, nejlehčí je dát se na umění. Nedělám si srandu. Uměním si na živobytí nevyděláte. Je to ale výsostně lidský způsob, jak učinit život snesitelnějším. Bože můj, aktivně provozovat umění, ať dobře nebo špatně, znamená umožnit své duši růst. Zpívejte si ve sprše. Tančete na hudbu z rádia. Vyprávějte příběhy. Napište příteli báseň, třeba mizernou báseň. Udělejte to nejlépe, jak dokážete. Dostane se vám mimořádné odměny. Budete tvůrci.

Všimněte si: dvě látky ze všech nejvíce zneužívané, nejnávykovější a nejničivější, jsou naprosto legální. Jedna z nich je pochopitelně etylalkohol. Sám veliký prezident George W. Bush byl – jak připustil – od svých šestnácti do čtyřiceti let totálně namol, sťatý, ztřískaný pod obraz. V jedenačtyřiceti, jak tvrdí, se mu zjevil Ježíš a přiměl ho šlápnout na brzdu, odbarvit frňák. Jiní opilci zase viděli růžové slony.

Pokud jde o mou vlastní historii požívání návykových látek, byl jsem zbabělý ve věci heroinu, kokainu, LSD a tak dále, bál jsem se, že bych to neustál. Vykouřil jsem jednoho jointa marihuany s Jerrym Garciou a jeho Grateful Dead, ze společenských důvodů. Nic to se mnou neudělalo, ani dobrého, ani špatného, takže jsem už další pokus nepodnikl. A z Boží milosti, nebo co to je, nejsem alkoholik. Jistě je to hlavně věc genů. Tu a tam si dám drink nebo dva, a dnes večer si je dám taky. Ale dva jsou moje mez. Žádný problém.

Jsem ovšem notoricky závislý na cigaretách. Pořád doufám, že mě to svinstvo zabije. Na jednom konci oheň, na druhém pitomec.

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ Mnozí se domnívají, že s tím přišel Ježíš, protože právě takové věci Ježíš rád říkal. Ale ve skutečnosti to řekl Konfucius, čínský filozof, už pět set let předtím, než žil největší a nejlidštější z lidí, jménem Ježíš Kristus. Číňané nám prostřednictvím Marka Pola dali také těstoviny a vzorec střelného prachu. Číňané byli tak hloupí, že střelný prach užívali jen na ohňostroje. A všichni byli v té době tak hloupí, že ani na jedné polokouli nikdo nevěděl, že ta druhá existuje. Od té doby jsme zajisté urazili dlouhou cestu. A někdy si přeji, abychom ji nebyli urazili.

Nerodíme se vybaveni představivostí. Tu v nás musí rozvinout učitelé a rodiče. Kdysi byla představivost velmi důležitá, protože bývala hlavním zdrojem zábavy. Jestliže vám bylo v roce 1892 sedm, přečetli jste si povídku – velmi prostinkou – o holčičce, které umřel pejsek. Není vám z toho do pláče? Že víte, jak se ta dívenka cítí? A pak byste si přečetli jinou, o bohatém pánovi, který uklouzl po banánové slupce. Nechce se vám smát? A v hlavě se vám budují obvody představivosti. Když jdete do galerie, je tam vlastně jen čtverec a na něm nanesené barvy, které se už stovky let nepohnuly. Zvuk to nevydává žádný.

Obvody představivosti se učí reagovat na ty nejmenší podněty. Kniha je sestava dvaceti šesti grafických symbolů, deseti číslic a nějakých osmi interpunkčních znamének, a lidé na ně pohlédnou a vidí výbuch Vesuvu nebo bitvu u Waterloo. Ale teď už učitelé a rodiče nemají potřebu tyto obvody budovat. Teď máme profesionálně vyrobená představení s výbornými herci, velmi přesvědčivou výpravou, zvuky, hudbou. Máme informační dálnici. Ty obvody nepotřebujeme o nic víc, než potřebujeme umět jezdit na koni. Ti z nás, kteří mají rozvinuté obvody představivosti, se mohou podívat druhému člověku do tváře a vidět tam příběhy; pro ostatní bude tvář jenom tváří.

A tady jsem právě použil středník, ač jsem vám na začátku říkal, abyste ho nikdy nepoužívali. Udělal jsem to, abych sdělil něco důležitého: pravidla jsou užitečná jen odtud potud. Dokonce i dobrá pravidla.

01.02.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8