.:: Neviditelný čert ::.

Květinářka (Téměř ti samí)

rubrika: Povídání

Ve svém příspěvku Volný pád jsem vám nastínil cestu z Nových Butovic do Cholupic na okraji Modřan, kterou už pár měsíců absolvuji. Ta cesta mi zpočátku připadala poněkud otupující. Postupně jsem ale začal objevovat zajímavé věci, z nichž se časem složil takový kaleidoskop, jenž se každým dnem opakuje téměř tím samým způsobem.

Lucifer

Vstávám krátce po páté hodině ráno a vyrážím asi deset minut před sedmou na metro. Na Smíchovském nádraží pak přestoupím na autobus číslo 190, který mě zaveze na konečnou Na Beránku, odkud je to do Cholupic coby kamenem dohodil. Proč vstávám tak brzy a vlastně už od začátku za tmy? Protože mi trvá tak dlouho, než se na tu cestu připravím, aniž bych musel sebou mrskat jako ryba na suchu. V poslední době to vypadá tak, že ještě v sedm je skoro tma a Na Beránku se stále ještě rozednívá. Má to poněkud tísnivou atmosféru, která ale začala postupně ožívat téměř těmi samými a velmi specifickými herci, kteří vstupují na prkna onoho zvláštního divadla v předem definovaných okamžicích a místech.

Začíná to hned na první zastávce za Smíchovským nádražím, která se jmenuje Lihovar. Tam zpravidla vstoupí do autobusu dveřmi, v jejichž blízkosti posedávám, mládenec pozdního školního věku, který se výrazně liší od svých vrstevníků. Rozhlíží se, postává, a až někde v druhé polovině cesty usedne na uvolněnou sedačku. Vypadá prakticky pořád stejně, včetně téměř stejného a poměrně lehkého oblečení bez ohledu na počasí. Na jeho kamenné tváři jsem nikdy neviděl ani náznak úsměvu a tak trochu mi připomíná Bustera Keatona. Vždycky mě napadne, že to v životě asi nebude mít lehké.

Na každé další zastávce nastupují téměř ty samé postavy tohoto kolovrátkového příběhu, jenž umrzl v časové smyčce…

Někde v půli panelových Modřan přichází na scénu má nejoblíbenější herečka. Autobus ještě za šera zastaví u květinářství. Na tenhle moment nedočkavě čekám už od Lihovaru. V době, když kolem projíždím, se totiž před květinářstvím promenuje Květinářka a aranžuje svůj květinový artikl. Je úžasné po tu krátkou chvíli, než se autobus s pocestným divadelním souborem odlepí od zastávky, sledovat, s jakou starostlivou ženskostí či ženskou starostlivostí koná svoji práci. Vždycky mě napadne, že jednoho dne z autobusu vystoupím a koupím si od ní nějakou květinu. Anebo celé květinářství i s Květinářkou. Jenže tolik peněz nemám a jsou věci, které se koupit nedají.

Za květinářstvím začíná v autobusu narůstat počet dětí. Blíží se osmá hodina a začátek školního představení. Asi tři či čtyři zastávky před konečnou do autobusu nastoupí chlapec s tlustými brýlemi a koloběžkou. Doprovází ho starostlivá máma. Kluk se vždycky postaví u stěny autobusu oproti dveřím, zaparkuje koloběžku, a pak se neustále rozhlíží na všechny strany. Jakoby pořád něco hledal. Nejspíš ale hledá téměř to samé.

A je tu poslední zastávka před konečným Beránkem.

Z autobusu se vyvalí všechny děti a pár dospělých, které na nedaleké křižovatce dirigují dopravní pomocníci. Všichni mi náhle zmizí z očí do někam, kde jsem ještě nikdy nebyl, a autobus s hrstkou ztroskotanců včetně mě zamíří k nedalekému Beránkovi. Někdy tam dojedu pouze sám. To je konečná. Ne úplná, protože je třeba pokračovat ještě dál, alespoň o kousek dál. Nastává asi osmiminutová přestávka, kdy si začínám uvědomovat, že už se skoro úplně rozednilo. Skoro, ne ještě úplně. A tak tam postávám a čekám, až přijede poslední autobus. Čeká mě jenom jedna zastávka, pak ještě asi osm minut pěšky.

Když druhý autobus přijede, nastupuji obvykle jako první. Stalo se to už jakýmsi rituálem, jemuž se automaticky podvolují téměř ti samí, kteří tam se mnou čekají. Nastupuje i jedna maminka s chlapečkem. My tři pak vystupujeme spolu na Cholupickém vrchu. Někdy se k nám přidá i někdo čtvrtý, ale to je opravdu zřídkavé. Kam toho evidentně ještě předškolního chlapce maminka v tak brzkou hodinu v této pustině vleče, netuším. Asi po sto metrech se naše cesty rozdělí, oni zmizí někam k lesu a já k téměř samému konci své ranní cesty.