Následující povídání má dvě pasáže. První sepíšu sám (když píšu tenhle perex, tak jsem ji ještě nezačal psát), druhou bezostyšně zkopíruji z knihy, která mě přivedla k myšlence stát se Bokononistou.
Lucifer
První pasáž
Před pár dny jsem vyhrabal z jedné své knihovny knížku, která se jmenuje Kolíbka a napsal ji Kurt Vonnegut. Proč jsem tak učinil, vám nedokážu srozumitelně vysvětlit, protože se obávám, že byste to vůbec nepochopili. Tu knížku jsem četl před mnoha a mnoha lety a pochopil ji jenom částečně. Prostě jízlivý sarkasmus a cynismus v jednom balení, opentlený roztomile komickými situacemi. Teď už vím, že Kurt Vonnegut to s pomocí svého alter ega Bokonona zamýšlel do důsledků zcela vážně. A tak jsem se rozhodl, že se začnu obracet na bokononismus.
Do názvu jsem napsal, že se stávám bokononistou, ne že jsem se jím stal. K tomu ještě želbokonon zatím nedošlo. Proč? Není to snadné, cesta je zdlouhavá, někdy trvá i dva dny. Bokononismus je totiž založený na lži. Ne však ledajaké, ale rozkošné, smířlivé, osvobozující. Cílem bokononismu není ohlupovat nesmyslnými lžemi, ale oblažovat lžemi smysluplnými.
V tomto bohapustém světě je pravda něco jako obtížná choroba s urychleným následkem v podobě bezobsažného zániku jejího nositele. Říkat lidem pravdu, z níž se může koneckonců vyklubat neúmyslná lež, je evidentně kontraproduktivní. Lidé se odshora dolů, od presidenta či diktátora po pomocnou pracovní sílu včetně nepomocných bezdomovců, naučili lhát od rána do rána, aniž by si to někdy vůbec uvědomovali. Lžou si i do vlastní kapsy. Někteří to nedají a strádají, někteří z toho mají celoživotní byznys a prosperují. Pravdomluvní lidé jsou hubeni jako obtížný hmyz. A za této situace vám podává pomocnou ruku bokononismus. Žádná jiná věrouka, náboženství či ideologie všeho druhu, ho nedokáže dostatečně cílevědomě nahradit.
Poněvadž se ze mne stává bokononista, nezbývá mi než říci, že veškeré dosavadní věrouky se nakonec vždycky zvrátily v lež. Ať už křesťanství natožpak islám, ale třeba i buddhismus. Jejich původní nositelé to možná (nejspíš) mysleli dobře, ale jejich následníci si začali nalhávat do kapsy, a z kapsy to potom dštili na své ovečky. Komunismus, fašismus, nacismus a podobné ideologie se nakonec zvrátily v bohapustou vzpouru deprivantů.
Bokononismus po ničem takovém netouží. Od samého počátku vám říká, že je založen na lži. Lži, která vás nebude bolet. Lži, se kterou se můžete smířit. Lži, o kterou se můžete opřít a statečně čelit všem pravdám.
Druhá pasáž (Mona, citace z Kolíbky)
Frank přivezl Monu do jeskyně jejího otce a zanechal nás o samotě.
Zpočátku naše rozmluva vázla. Ostýchal jsem se.
Měla na sobě průsvitný župan. Měla na sobě blankytně modrý župan. Byl to docela prostý župan, v pase lehce stažený pavučinovou nitkou. Vše ostatní bylo vymodelováno samotnou Monou. Její prsa byla jako granátová jablka nebo cokoliv, nač jen pomyslíte, ale nic nepřipomínala více jako prsa mladé ženy.
Byla takřka bosá. Její nehty byly elegantně pěstěné. Na nohou měla sotva postačující zlaté snadály.
„Jak – jak se máte?“ zeptal jsem se. Srdce mi divoce tlouklo. V uších mi vřela krev.
„Člověk se nikdy nemůže dopustit chyby,“ ujistila mě.
Nevěděl jsem, že toto je obvyklá formule, kterou zdraví všichni bokononisté, když se potkají s ostýchavým člověkem. Reagoval jsem tudíž horečnatou úvahou na téma, zda je možné pochybit, nebo ne.
„Můj ty bože, nemáte ani tušení, kolika chyb já se už dopustil. Máte před sebou mistra světa v chybování,“ plácal jsem – a tak pořád dál. „Víte něco o tom, co mi Frank před chvíli povídal?“
„O mně?“
„O všem možném, ale zejména o vás.“
„Řekl vám, že mě můžete mít, když o to budete stát.“
„Ano.“
„Je to pravda.“
„Já – já – já…“
„Ano?“
„Já nevím, co mám teď říct.“
„Jistě by vám tedy pomohlo boko-maru,“ naznačila.
„Cože?“
„Sundejte si boty,“ poručila mi. A s nesmírným půvabem se vyzula ze svých sandálů.
Jsem muž znalý světa a měl jsem dle staršího přepočtu již více než třiapadesát žen. Mohu klidně říci, že jsem viděl ženy svlékat se všemi možnými způsoby. Byl jsem svědkem zdvižení opony nad všemi obměnami posledního aktu.
A přesto, jediná žena, která dokázala vyloudit z mého hrdla bezděčný sten, neudělala ni víc, než si vyzula sandály.
Pokoušel jsem se rozvázat tkaničky. Žádný novomanžel si nikdy nepočínal nešikovněji. Jednu botu jsem sundal, ale na druhé se mi zadrhl uzel. Zlomil jsem si na něm nehet u palce; nakonec jsem strhl botu z nohy, aniž jsem uzel rozvázal.
Pak šly dolů ponožky.
Mona již zatím seděla na zemi, nohy ve vzduchu, za zády opřená o své oblé paže, hlavu zvrácenou dozadu, oči zavřené.
Bylo již jenom na mně, aby mohlo začít mé první – mé první, ó, Bože…
Boko-maru.
Poznámka začínajícího bokononisty
Celá léta se potýkám se synchronicitou, o níž jsem tady napsal několik článků (Najděte si je.). V posledních měsících se mi stává, že když si vyzouvám boty, které nosím do práce, tak dost často prožívám totéž, jak výše citováno. Jednu botu s velkým nasazením ještě rozvážu, ale na druhé tkaničce se mi udělá uzel. Zatím u toho ještě nebyla žádná žena, ale dřív či později se tak stane. Takže nacvičuji.
25.08.2020, 17:15:35 Publikoval Luciferkomentářů: 4