Neviditelný čert

Slíbil jsem, že o Bologni ještě něco napíšu. Jistě to stojí za to, ale myšlenky se v mé myslivně ještě nesetřídily. A tak se vás pokusím dnes pobavit lehce načrtnutým povídáním o tom, jak jsem letěl do Bologne a z Bologne.

Lucifer

Na úvod bych chtěl poznamenat, že za posledních dvaadvacet let mám za sebou nespočetný zástup podobných letů do nejrůznějších zemí, do něhož počítám i lety soukromé, takže nejsem žádný začátečník, jak v leteckém, tak v mezinárodním prostoru. Loni to kupříkladu bylo do Chicaga, letěl jsem tam jako samostatná jednotka a všechno, až na ten počátek, proběhlo v pohodě. No a tím počátkem bych započal, protože se to letos v trochu jiné podobě opakovalo.

Z celého chicagského putování tam a zpět byl psychicky nejnáročnější právě ten začátek na letišti v Ruzyni. Z Ruzyně jsem odlétal do Paříže na letiště Charles de Gaulle, kde jsem měl přestoupit na letadlo do Chicaga. Ten první let tedy byl ještě uvnitř EU. V létání na konference jsem z důvodu svého pádu do kolejí metra měl roční pauzu. Jsem si zcela jist, že poslední let před tím jsem se ještě nechal klasicky odbavit u letištní přepážky. Tentokrát, když jsem tam přišel, tak na té přepážce mi řekli, že pokud u sebe nemám boarding pass, tak ať si ho jdu vybavit k nedalekému automatu. To pro mne byla novinka. Chvíli jsem si s tím automatem hrál na babu, ale furt jsem ji měl já, tak jsem šel k přepážce požádat, jestli by mi s tím nepomohli. Nebudu ten proces podrobně rozebírat, pouze bych to zakončil tím, že se mnou jednali jako s idiotem a nakonec mi ten boarding pass se zřetelným opovržením vybavili.

Ještě než se dostanu k boloňskému letu, musím předeslat dvě poznámky. První je o tom, že ať už jsem létal kamkoli, včetně USA, kde mají přísná protiteroristická odbavovací pravidla, tak jedině na Ruzyni, v mé rodné zemi a pár kilometrů od mého bydliště, jsem se setkal s ponižující buzerací. Jednou, někdy v první polovině devadesátých let minulého století, když jsem se vracel z New Yorku a přestupoval v Amsterdamu, tak mě v Ruzyni přivítali tak, že si mě letištní kontroloři spolu s ochrankou odvlekli stranou a moje zavazadlo totálně rozmetali za účelem zřejmě najít něco jako drogy. Představte si tu transformaci z povznesené vědecké konference na šacování jakéhosi kriminálního živlu - a to ve své rodné zemi a pár kilometrů od svého bydliště.

Tenkrát se o to zřejmě postaral šéf výpravy sportovních dorostenců při návratu z NYC. Téhle partičky zpovykaných dorostenců jsem si všiml již na newyorském letišti JFK. Chovali se tam jako z řetězu vypuštěné opice a povykovali různé hlášky, o nichž si mysleli, že si je mohou dovolit, protože jim nikdo nebude rozumět. Při nástupu do letadla nastala situace, když se v jedné řadě sedadel mezi nimi objevil černoch. V řadě za nimi seděl jejich šéftrenér, který když to viděl, tak se k nim naklonil a posměšným hlasem konstatoval, zda jim nevadí, že musí sedět s negrem. Seděl jsem opodál, a tak jsem vstal a řekl jsem mu, že by si měl uvědomit, že mu tady přece jen někdo může rozumět. Do dnes se domnívám, že mi to ruzyňské buzerační přivítání zařídil on, ale možná mu křivdím.

A teď druhá poznámka: Od loňského roku jsem pochopil, jak to s tím boarding passem funguje a že se dá vybavit přes internet. Tohle je samozřejmě značný pokrok. Pokud máte předem vybavený boarding pass a navíc si nepotřebujete nechat odbavit zavazadlo, protože si berete jen palubní, tak se na letiště můžete dostavit krátce před boarding time. Dříve vás na letiště naháněli dvě hodiny před odletem, teď to je to procházka růžovým sadem, ovšem s tím, že vás na Ruzyni čekají napruzení kontroloři, kteří si s vámi při prohlídce pohrají jako kočka s myší.

A jsem u toho. Když jsem před odletem do Bologne procházel kontrolou, rozebrali mi zavazadla (příruční taštičku, tašku s notebookem a doplňky a příruční zavazadlo) na šroubečky, zabavili šampón a gel na holení, poněvadž prý měly velké rozměry, a pak složitě dumali, jestli mi nezabaví ještě náhradní náplně do elektronické cigarety (cartomizéry), protože jim zřejmě připadaly buď jako drogy, nebo jako teroristické náčiní. Byl jsem dost utahaný, nechtěl jsem se prát, a tak jsem suše konstatoval, že ať mi radši zabaví krabičku klasických cigaret, poněvadž jsou na rozdíl od cigaret elektronických skutečně jedovaté. Nakonec to vzdali a ty náplně mi nechali. Pak už vše probíhalo jako na drátkách.

Tedy jako na drátkách až tak úplně ne, ale o další legraci jsem se zasloužil sám a dodnes se zato kaju. Když jsem zcela vyčerpaný dorazil poblíž své departure gate, bylo ještě zavřeno, vůkol se nudila posedávající skupinka spolucestujících a nedaleko byl otevřený bar. Tak jsem si řekl, že bych se mohl kapku osvěžit, a jak jsem si řekl, tak jsem i učinil. Byl tam sympatický barman, jinak skoro prázdno a již u první skleničky jsem s tím barmanem zavedl družný rozhovor. U druhé skleničky jsem se začal dívat na mobil, kde mám jediné hodinky a u třetí jsem mu řekl, že bych se měl už asi přesunout ke své departure gate. Uklidnil měl slovy, že ještě mám spoustu času, teprve to začínají otevírat a on má zkušenost, že ještě těsně před odletem někdo přiběhne. Tak jsem si řekl, že se nebudu chovat jako nějaký vyplašený začátečník, ale jako zkušený světový suverén a v klidu jsem pokračoval v rozhovoru upíjeje lehounké vínko.

Nakonec jsem si přece jenom řekl, že všechno má své meze a vyžádal jsem si účet. Před odchodem se barman se mnou ještě vsadil, že nebudu poslední, a já vyrazil naproti ke své departure gate. Už tam nebyl žádný cestující, jen tři letištní zaměstnanci, kteří se tvářili dost nerudně a po mém ohlášení konstatovali, že autobus k letadlu již vyrazil. Vzpomněl jsem si, že mi barman říkal, že se v takovém případě ten autobus musí vrátit pro opozdilce, takže jsem se hluboce omlouval, prstem jim ukázal směrem, kdo za to může, a ten autobus se skutečně vrátil. Jak nerudně se na mě dívali spolucestující, to vám snad líčit nemusím. Již žádný opozdilec nepřiběhl, takže jsme vyrazili zpět k letadlu a já jsem tu sázku vyhrál. Želkrišna si už nevzpomínám, čemu se podobala výhra, a vlastně ani netuším, jestli toho barmana, dárce výhry, ještě někdy v Ruzyni potkám. No a pak už to byla fakt brnkačka. Přestupoval jsem v Mnichově a opět jsem se začínal cítit jako vědecký pracovník mířící na skvostnou konferenci pod italským nebem v Bologni.

Pobyt v Bologni teď vynechám a nastoupím hned zpáteční cestu. V hotelu jsem pro jistotu zanechal z půlky plnou nádobku šamponu, holící gel jsem neměl, neboť jsem ten problém řešil šamponem. Na letišti v Bologni má zavazadla prošla kontrolou jak namydlený blesk a dokonce po mně nechtěli ani pas. Na cestě do Mnichova jsem si však užil trochu jiné legrace. Když jsem nastoupil do letadla, tak jsem omylem ve své řadě sedl k oknu na opačné straně uličky, na což jsem byl po chvíli upozorněn skutečným majitelem tohoto sedadla. (Podotýkám, že jsem si to místo opět vybavil přes internet přímo z hotelu.) Hezky jsem se omluvil a začal se kýblovat na druhou stranu uličky. U uličky seděla nějaká mladší dáma a na sedadle, jehož jsem byl skutečným majitelem, měla odloženy igelitové tašky s nějakým nákupem. Svou rozvernou angličtinou jsem ji vtipně oznámil, že její tašky sedí na mém místě, což s úsměvem akceptovala a promptně je odstranila. Když jsme startovali, tak jsem si s podivem všiml, že to vedlejší sedadlo je prázdné. Ta dáma zkrátka někam zmizela. Možná byla doprovodit jen toho pána přes uličku, s nímž před odletem vedla řeč. Ale to ještě není to pravé ořechové.

Když jsem se usadil, uvědomil jsem si, že přede mnou sedí dva starší Italové, jejichž klapačky jely jako namydlený blesk. Klapaly, i když započala palubní instruktáž o tom, jak se máme připoutat a co máme dělat, když je nám špatně, popřípadě když se letadlo rozhodne nečekaně přistát v nějaké divočině či přímo na mořské hladině. Nic jsem z toho nerozuměl, ač to bylo i anglicky, poněvadž přede mnou jely italské klapačky. Naštěstí jsem to slyšel už tolikrát, že to znám prakticky nazpaměť, takže italské klapačky mě o nic nepřipravily. Když jsme vzlétli a náš přepravní stroj se naklonil, aby vybral zatáčku, a já se započal obdivovat krajině z ptačí perspektivy, tak ten Ital přede mnou, též u okna, se promptně otočil a na mém okně stáhl roletu, možná proto, že z té strany svítilo slunce a asi ho lechtalo na krku. Když spatřil můj napruzený pohled, tak tu roletu s italskými omluvami okamžitě vytáhl. No a pak oba pokračovali v klapání a nepřestali ani po přistání v Mnichově.

Let do Mnichova byl úžasný. Přelétávali jsme Alpy a na některých hřebenech či vrcholcích se třpytily skvrny sněhu, spatřil jsem nádherná jezera a rozpoznal Insbruck. Dívat se na nejvyšší evropské hory z ptačího pohledu je na jedné straně vzrušující, na druhé však trochu nezvyklé, až skoro skličující, protože to z té výšky vypadá jako trochu zvlněná placka. Když jste na zemi, tak se kolem vás tyčí skvostné horské vrcholy, na něž si troufnou vylézt jen zkušení horolezci, shora to však vypadá jako procházka růžovým sadem.

Když jsem vystoupil na mnichovském letišti, nikdo nevopruzoval, začal jsem se cítit skoro jako doma a zkontroloval jsem si boarding pass, na který ten gate se mám teď zase vypravit. Číslo té nástupní brány bylo 81. Podíval jsem se tedy na směrovky a zjistil, že se nacházím někde u brány 19, tož pěkná štrapáce, ale jinak v klidu. Tentokrát to v klidu proběhlo i na Ruzyni, takže jsem mohl vézt i nějaké drogy. A to je tak asi všechno, ačkoli jsem vynechal ještě pár zábavných historek.

03.07.2012, 00:19:05   Publikoval Luciferkomentářů: 4