.:: Neviditelný čert ::.

Malá zářijová

rubrika: Vinárna U Čerta

Začalo se září, devátý měsíc v našem kalendářním roce. Léto ukončilo svá tropická blouznění a dozrálo k poslednímu pohlazení. Zestárlo. Ano, září představuje stáří léta, z něhož se narodí podzim. Až někdy na samém konci září, ale teprve počátkem října se z podzimního nemluvněte stane batole, aby na jeho konci začalo dospívat. Jenže teď ještě máme léto, takříkajíc v důchodovém věku, s neskutečně barevnými obrazy, šikmookým sluníčkem, které umí stále ještě zahřát, ale už jenom tak na půl plynu.

Lucifer

Září je doba, kdy se ve mně probouzí duševní vinobraní.

Po většinu svého života jsem se koncem jara v červnu těšil se na léto. Očekával jsem od něho ty nekrásnější zážitky a obohacení svého ducha, především v červenci a srpnu. Povětšinou jsem byl zklamán. Ne že by se neděly krásné věci, ale bylo toho mnohem méně, než jsem čekal. Čekal jsem asi příliš moc. Léto je velmi krásné období, ale v mém životě téměř vždy znamenalo jakési otupění, zpomalení myšlenkových proudů, unavující ulpívání, marné pokusy o dosažení jakýchsi výšin, které se měnily ve fata morgánu, v mávající křídla motýlů mířících do zahrad zapomnění.

Pak přišlo září, na které jsem se po většinu svého života netěšil, a povětšinou jsem se najednou probudil a povznesl do skutečných pozdně letních výšin. Téměř vše, co mi nebylo dopřáno ve vrcholném období léta, začalo náhle krystalizovat v jeho stáří, jež končí babím létem. V těchto chvílích, když pavouci vysílají své pavoučky na pavučinových plachetnicích, jsem začal znovu užívat svého duševního vinobraní. I citového. Plnými doušky.

Když čekáte příliš moc, obvykle dostanete málo – ale když čekáte málo, můžete dostat mnohem více, než když jste čekali příliš moc.

Trvalo mi dlouhá léta, než jsem tenhle elementární princip pochopil, ačkoli jsem k tomu každé září měl skoro vždycky hodně blízko. Jenže přišel podzim, když jsem dozrál a začal brouzdat listím, a potom zima, během níž jsem se tak nějak ukryl do sněhových závějí, což bylo vždycky krásné, a vítání jara, v němž začala má duše rozkvétat, aby se opět mohla těšit na léto, od něhož jsem očekával zase něco nemožného.

Teď už to mám srovnané. Od vrcholného léta jsem dostal to, co jsem očekával, abych se mohl zase těšit na září, kdy léto doznívá, dozrává a dopisuje svoje stáří. Jako inkoust v kalamáři.

Září je doba, která mě odnáší někam pryč.