Mozek v kádi

rubrika: Filosofický koutek


Po Smyslu života přicházím do Filosofického koutku s další dušezpytnou dávkou. Již několik dní jsem si v knihkupectví, jež se nachází v Galerii Butovice, kde se nevystavují obrazy či jiné tvůrčí výdobytky, ale spotřební statky, všímal filosoficky pojaté knížky, jež v krátkých kapitolkách rozebírá padesát filosofických myšlenek, bez kterých se na přiměřené vzdělanosti lpící člověk jen těžko může obejít. Pro dnešek jsem uchopil hned tu první, která se zabývá zde již několikráte probíraným tématem, totiž zda náhodou nežijeme v nějakém simulovaném světě – viz třeba Chyby v matrix plus tři další nasměrované ve druhém odstavci, anebo Non serviam.

 

Lucifer


Představte si, že nějaký zlý vědec provedl na někom jistou operaci. Vyňal mozek toho člověka z jeho těla a vložil ho do kádě s přísunem živin, které udržují mozek naživu. Nervová zakončení připojil k superpočítači, který v tom člověku vytváří iluzi, že všechno je úplně normální. Zdá se mu, že kolem něj jsou lidé, předměty, nebe atd.; ale vše, co zakouší, je ve skutečnosti výsledkem elektrických impulsů vycházejících z počítače do nervových zakončení.

 

Noční můra, anebo snad science fiction? Možná, jenže to byste určitě řekli i tehdy, kdybyste byli mozkem v kádi! Váš mozek se může nacházet v kádi, a nikoliv uvnitř lebky, ale vaše zkušenost je přesně taková, jaká by byla, kdybyste žili ve skutečném těle a ve skutečném světě. Svět kolem vás – vaše židle, kniha ve vašich rukou, i vaše ruce samotné – to vše je součástí iluze, myšlenek a počitků, kterými superpočítač zlého vědce krmí váš mozek vytržený z těla.

 

Pravděpodobně nevěříte, že jste mozek plovoucí v kádi. Ani většina filosofů pravděpodobně nevěří, že sami jsou mozky v kádi. Ani tomu věřit nemusíte, musíte jen uznat, že si nemůžete být jisti, zda nejste mozek v kádi. Problém je ten, že pokud mozek v kádi opravdu jste (a tuto možnost prostě nemůžete vyloučit), nic z toho, co si myslíte, že o světě víte, není pravda. A pokud je taková věc možná, pak ve skutečnosti nevíte vůbec nic. Zdá se, že pouhá možnost něčeho takového podkopává celý náš nárok na nějaké poznání vnějšího světa. Lze tedy z kádě nějak uniknout?

 

Dnes již klasické moderní pojednání tohoto příběhu o mozku v kádi pochází od amerického filosofa Hilaryho Putnama, z jeho knihy Reason, Truth, and History (Rozum, pravda a dějiny) z roku 1981, ale zárodek této myšlenky má mnohem delší historii. Putnamův myšlenkový experiment je ve své podstatě aktualizovanou verzí strašidelného příběhu ze 17. století – příběhu o zlotřilém démonu (malin génie), který ve svých Meditacích o první filosofii vyčaroval v roce 1641 René Descartes. Descartovým úmyslem bylo znovu vystavět stavbu lidského poznání na neotřesitelných základech, k čemuž využil „metodické pochybnosti“ – zbavil se všech přesvědčení, na něž by mohl padat sebemenší stín nejistoty. Descartes nejprve poukazuje na nespolehlivost našich smyslů a zmatení, jaké vyvolávají sny, načež dovádí svou metodu pochybnosti až do krajnosti:

 

… budu tedy předpokládat, že… jakýsi zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý… vynaložil všechnu svou píli, aby mne mýlil, a budu mít za to, že nebesa, vzduch, země, barvy, tvary, zvuky a vůbec vše vnější není ničím než mámením snů, jehož pomocí nastražil léčky mé důvěřivosti.

 

Mezi troskami svých někdejších přesvědčení a názorů Descartes postřehl špetku jistoty – cogito – a na tomto (zdánlivě) jistém základě začal se svým úkolem rekonstrukce poznání (viz některý příští příspěvek z téhož zdroje).

 

Ačkoli Putnam i Descartes sehrávají úlohu ďáblova advokáta – zaujímají skeptickou pozici jen proto, aby nakonec skepticismus vyvrátili – zapůsobilo naneštěstí pro ně na většinu filosofů více to, jak šikovně nastražili skeptickou past, než jejich následné pokusy dostat se z ní. Putnam se pokouší ukázat, s odvoláním na svou vlastní kauzální teorii významu, že celá myšlenka mozku v kádi je nekoherentní, ale zdá se, že ukázal nanejvýš to, že mozek v kádi by ve skutečnosti nemohl vyslovit myšlenku, že je mozkem v kádi. Ve výsledku Putnam poukazuje, že být mozkem v kádi je stav neviditelný a nepopsatelný z vnitřní perspektivy mozku samého, ale není jasné, nakolik se toto sémantické vítězství (je-li to vůbec vítězství) přiblížilo k nějakému uchopení problému ve vztahu k poznání.

 

Normální lidé mají sklon odbývat skeptické noční můry mávnutím ruky, ale my bychom tak ukvapení být neměli. Nedávno přišel filosof Nick Bostrom s důvtipným argumentem, který naznačuje vysokou pravděpodobnost toho, že už teď žijeme v počítačové simulaci!

 

Můžeme předpokládat, že v budoucnu dosáhne naše civilizace takové technologické úrovně, že dokáže vytvářet neuvěřitelně sofistikované počítačové simulace lidských myslí a světů obývaných těmito myslemi. Pro udržování chodu těchto simulovaných světů bude zapotřebí jen celkem nepatrných zdrojů – jediný laptop by v budoucnu mohl být domovem pro tisíce či miliony simulovaných myslí – takže s největší pravděpodobností budou tyto mysli mnohem početnější než mysli biologické. Zkušenost biologické a simulované mysli nebude možno rozlišit, obě si samozřejmě budou myslet, že simulované nejsou, ale simulované mysli (a těch bude převážná většina) budou na omylu. Tento argument přirozeně vyslovujeme jako hypotézu o budoucnosti, ale kdo může říci, že tato „budoucnost“ již nenastala? My se pochopitelně domníváme, že nejsme počítačem simulované mysli žijící v simulovaném světě, ale to může jen sloužit ke cti kvalitě naprogramování. V souladu s logikou Bostromova argumentu je velmi pravděpodobné, že naše domněnka je nesprávná!

 

Termínu „skeptik“ se obvykle užívá pro označení lidí, kteří mají sklon zpochybňovat běžně přijímaná přesvědčení nebo nají ve zvyku nedůvěřovat lidem či myšlenkám obecně. Skepticismus v tomto smyslu lze charakterizovat jako zdravou myšlenkovou otevřenost, ochotu přezkušovat a ověřovat široce přijímané názory a přesvědčení. Takový postoj je obvykle účinnou obranou proti přílišné důvěřivosti, někdy se ale může zvrhnout ve sklon zpochybňovat všechno, bez ohledu na to, jak lze takové počínání odůvodnit. Ale ať už je skeptický postoj správný nebo ne, skepticismus v tomto běžném smyslu je něčím velmi odlišným od filosofického pojetí skepticismu.

 

Filosofický skeptik netvrdí, že nevíme nic – přinejmenším proto, že takové tvrzení by zjevně vyvracelo samo sebe (to, že nic nevíme, je jednou z věcí, které bychom nemohli vědět). Skeptikova pozice spočívá spíše v napadání našeho práva činit si nějaký nárok na poznání. Myslíme si, že víme a poznáváme spoustu věcí, ale jak tyto nároky můžeme obhájit? Co můžeme uvést na odůvodnění čehokoli konkrétního, o čem tvrdíme, že to víme? Naše předpokládané poznání světa je založeno na vjemech, které získáváme pomocí svých smyslů a které nám obvykle dále zprostředkovává náš rozum. Není ale u takových vjemů vždy možné i to, že se mýlíme? Můžeme si být vůbec jisti, že nemáme halucinace nebo nesníme, nebo že nás nešálí paměť? Pokud nelze odlišit zkušenost snění od zkušenosti bdělého stavu, nemůžeme si být nikdy jisti, že když si myslíme, že je něco tak a tak, opravdu to tak je – že když něco považujeme za pravdu, skutečně to pravda je. A v extrémní podobě vedou tyto obavy až ke zlotřilým démonům a mozkům v kádích…

 

Epistemologie je oblast filosofie zabývající se poznáním: určuje, co můžeme vědět a jakým způsobem to poznáváme, které podmínky jsou nutné pro poznání. V tomto smyslu ji lze chápat jako odpověď na skeptikovy námitky; a její historii jako řadu pokusů o vyvrácení skepticismu. Podle mnohých ovšem nebyli pozdější filosofové v boji proti skepticismu o nic úspěšnější než Descartes. Obava, že ven z kádě nevede v posledku žádná jistá cesta, vrhá na filosofii stále hluboký stín.

 

Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát


komentářů: 36         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

36 Probírám se Poslední hodinkou
Sindibád nánořník (neregistrovaný) 08.11.2013, 04:41:52

Spíše bych použil slova blamáž, ale to už je věc Jejich poznání...

S vyplazeným jazykem

Lucifer
35
Lucifer * 08.11.2013, 00:28:13
Honzo, vysvětlení jsem už podal. Bylo sice stručné, ale nic rozumného se k tomu už nedá dodat, záležitost renormalizace je čistě matematická, nic nového fyzikálního v ní není. Vícerozměrný model světa samozřejmě nemusí být fikcí, ale s čím přišli strunaři je zatím pouze matematická kamufláž.

Zdravím rezyho. Úžasný

h
34
h * 07.11.2013, 23:06:59
Těším se na Lucíkovo vysvětlení. Přecjen v tom již již dvacet pět let nejedu. Jinak, desetirozměrný (či osmadvacetirozměrný) model části světa je snad trivialita, ne? Jak chcete jinak popsat elementární jevy?
Nesouvisí ta renormalisace (a neschopnost zkonstruovat jediný, všezahrnující, kvantový, model světa) právě s limity kvantové fysiky, resp. jejích filosofických modelů, byť docela reálně, tedy fysicky, v detailech i důsledcích, potvrzovaných?
Kvantová fysika přece vždy narazí na sebe sama.
Jde o problém poznatelnosti, odlišení subjektivního od objektivního. O problém vynětí procesu zkoumání ze zkoumané části světa. A dále, o problém dělení světa, z důvodu zkoumání, na nekonečně malé části (tam sama sobě staví limity) a na nekonečně velké části (jak chcete z konečně malého stavět nekonečno)? Nekonečno se dá postavit jen z nekonečného počtu nekonečně malých částí. Proto zřejmě uchylují se strůjci nějakých nových teorií k "trikům".
Já to tak neumím říct, nejedu v tom.
Rád si vyposlechnu názory jiné, resp. poučení povolanějších.

rezy
33
rezy 07.11.2013, 22:49:48
není potřeba aby rusové vyhazovali prachy na avatary, Rimmer v červeném fungoval bezpečně na tvrdé světlo a dokonce si mohl dát polívku.

Lucifer
32
Lucifer * 07.11.2013, 22:25:30
Nic, respektive pouze to, aby ty matematické modely dávaly fyzikální smysl.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kvantová_fyzika

A teď se už musím věnovat něčemu jinému. Někdy po půlnoci budu zase na příjmu.

Úžasný

mefistofeles
31 A co renormalizace?
mefistofeles * 07.11.2013, 22:21:07

Přiblížíme tento matematický problém, tak aby jej Stella pochopila bez výzkumu veřejného mínění.

Mohl by jsi nám, Lucifere, vysvětlit, co je fyzikální podstatou renormalizace?

Ne matematickou...

Úžasný

mefistofeles
30 @h
mefistofeles * 07.11.2013, 22:12:27

Ze šermování s nekonečny, z dělení nulou mně polévá studený pot...

V přírodě nenalézáme nahých singularit (Hawking).

Symboly nekonečna vymysleli záludní matematici, aby slušné fyziky vyděsili až k smrti (Petr K.)

Nerozhodný

Lucifer
29
Lucifer * 07.11.2013, 22:11:55
h, máš pravdu, že nula je fikce, ačkoliv musím říci, že to nejsem já, kdo někoho chytá za slovo. U kvantových systémů lze formálně definovat nulu i záporné hodnoty kdejaké veličiny, včetně energie či teploty. Lépe se pak pracuje s matematickým aparátem popisujícím tento systém. Je třeba si ovšem uvědomit, že veličiny převzaté z makroskopických systémů mají poněkud jiný význam, než jak byly původně definovány. U matematických modelů kvantové fyziky je třeba si dát velký pozor na fyzikální interpretaci jejich struktur.

Kupříkladu matematický model strunové teorie začal fungovat až teprve tehdy, když do něj zavedli deset a více prostorových rozměrů. Fungovat sice začal, vypadla z něj celá řada výsledků, které souhlasí s výsledky standardního částicového modelu, avšak ne všechno a rozhodně nic nového. Strunaři však přesto došli k závěru, že tento model nám říká, že svět je tvořen elementárními strunami (bránami atd.), které jakýms způsobem "kmitají" v jedenáctirozměrném prostoročase, přičemž těch šest dodatečných prostorových rozměrů je svinuto tak důkladně, že se žádným měřením nedají detekovat. Docela roztomilý alibistický trik.

Úžasný

Lucifer
28
Lucifer * 07.11.2013, 22:10:53
h, máš pravdu, že nula je fikce, ačkoliv musím říci, že to nejsem já, kdo někoho chytá za slovo. U kvantových systémů lze formálně definovat nulu i záporné hodnoty kdejaké veličiny, včetně energie či teploty. Lépe se pak pracuje s matematickým aparátem popisujícím tento systém. Je třeba si ovšem uvědomit, že veličiny převzaté z makroskopických systémů mají poněkud jiný význam, než jak byly původně definovány. U matematických modelů kvantové fyziky je třeba si dát velký pozor na fyzikální interpretaci jejich struktur.

Kupříkladu z matematický model strunové teorie začal fungovat až teprve tehdy, když do něj zavedli deset a více prostorových rozměrů. Fungovat sice začal, vypadla z něj celá řada výsledků, které souhlasí s výsledky standardního částicového modelu, avšak ne všechno a rozhodně nic nového. Strunaři však přesto došli k závěru, že tento model nám říká, že svět je tvořen elementárními strunami (bránami atd.), které jakýms způsobem "kmitají" v jedenáctirozměrném prostoročase, přičemž těch šest dodatečných prostorových rozměrů je svinuto tak důkladně, že se žádným měřením nedají detekovat. Docela roztomilý alibistický trik. Úžasný

h
27
h * 07.11.2013, 21:24:13
Chytáte se tady za slovo. Bavíte se každý o trošku jiné veličině a jiném popisu chování hmoty, byť jí říkáte stejně - teplota. Jakou měl teplotu Vesmír v okamžiku vzniku? Nekonečně malou a zároveň nekonečně velkou, již z principu toho modelu. Rozhodně ale nenulovou. Nula je fikce, ale fikce nanic. Do toho modelu nepatří. K záporným teplotám potřebujete nulu. Tu bohužel nemáte.

Lucifer
26
Lucifer * 07.11.2013, 21:15:36
mefistofele alias Sindibáde nánořníku, na Oslovi je jasně vysvětleno, jak a za jakých okolností se dá u kvantových systémů definovat záporná teplota. Tvoje kličkování s tím nemá nic společného, stejně tak sovětští kosmologové a matematici, kam se hrabou na dnešní strunaře. Mě do té své jámy svým kličkováním nechytíš. S vyplazeným jazykem

mefistofeles
25 @osel
mefistofeles * 07.11.2013, 20:43:55

No my hlupáčci jsme se učili, že teplota je prý integračním faktorem k reverzibilně přijatému odebranému teplu (viz. Exaktní diferenciální rovnice, Pfaffovy holonomní a anholomní formy).

Z toho důvodu jsem asi přematemizovaný výklad na oslíku nepochopil.

Úžasný


24 @Lucifer
Sindibád nánořník (neregistrovaný) 07.11.2013, 20:35:43

Ale Feynmana máme trochu malinko načtenýho taky, ale naš představa mikrosmu, potažmo kvantové mechaniky je silně ovlivněna také analogonem RSR.

Mrkající


23 Máme asi problém...
Sindibád nánořník (neregistrovaný) 07.11.2013, 20:27:52

Statistická zákonitost souborů kvantové mechaniky se nahrazuje často nesprávně zákonitostmi pravděpodobnostního charakteru (či dokonce determinismu).

Sovětští kosmologové mmj. Zeldovič a matematici Chinčin a Kolgomorov dokázali neoprávněnost těchto konstrukcí rozšířených nejen v anglosaské literatuře.

Zákonitosti vyplývající ze statického chování nelze extrapolovat na praděpodobnostní...

Nerozhodný

Lucifer
22
Lucifer * 07.11.2013, 19:14:58
h, to je přesně ono, takhle jsem to prožíval v Brně. Na náměstí Svobody, ve směru od nádraží vpravo, byla docela velká Ruská kniha, či jak se to jmenovalo, narvaná svazky balícího či toaletního papíru za pár kaček. Ještě dodnes se mi některé z nich válí někde ve skrytu nějakých zastrčených poliček. Čistě ruské učebnice či monografie fyziky zpravidla obsahovaly celou knížkou se linoucí matematický aparát, kdy se postupně z něčeho odvozovalo něco jiné, atak pořád dále, dokud se nedorazilo k něčemu, o němž bylo stručně řečeno, že to je to pravé ořechové, které nám ten fyzikální jev vysvětluje... Děsivé... Usmívající se

«     1    2  3   »