Po Smyslu života přicházím do Filosofického koutku s další dušezpytnou dávkou. Již několik dní jsem si v knihkupectví, jež se nachází v Galerii Butovice, kde se nevystavují obrazy či jiné tvůrčí výdobytky, ale spotřební statky, všímal filosoficky pojaté knížky, jež v krátkých kapitolkách rozebírá padesát filosofických myšlenek, bez kterých se na přiměřené vzdělanosti lpící člověk jen těžko může obejít. Pro dnešek jsem uchopil hned tu první, která se zabývá zde již několikráte probíraným tématem, totiž zda náhodou nežijeme v nějakém simulovaném světě – viz třeba Chyby v matrix plus tři další nasměrované ve druhém odstavci, anebo Non serviam.
Lucifer
Představte si, že nějaký zlý vědec provedl na někom jistou operaci. Vyňal mozek toho člověka z jeho těla a vložil ho do kádě s přísunem živin, které udržují mozek naživu. Nervová zakončení připojil k superpočítači, který v tom člověku vytváří iluzi, že všechno je úplně normální. Zdá se mu, že kolem něj jsou lidé, předměty, nebe atd.; ale vše, co zakouší, je ve skutečnosti výsledkem elektrických impulsů vycházejících z počítače do nervových zakončení.
Noční můra, anebo snad science fiction? Možná, jenže to byste určitě řekli i tehdy, kdybyste byli mozkem v kádi! Váš mozek se může nacházet v kádi, a nikoliv uvnitř lebky, ale vaše zkušenost je přesně taková, jaká by byla, kdybyste žili ve skutečném těle a ve skutečném světě. Svět kolem vás – vaše židle, kniha ve vašich rukou, i vaše ruce samotné – to vše je součástí iluze, myšlenek a počitků, kterými superpočítač zlého vědce krmí váš mozek vytržený z těla.
Pravděpodobně nevěříte, že jste mozek plovoucí v kádi. Ani většina filosofů pravděpodobně nevěří, že sami jsou mozky v kádi. Ani tomu věřit nemusíte, musíte jen uznat, že si nemůžete být jisti, zda nejste mozek v kádi. Problém je ten, že pokud mozek v kádi opravdu jste (a tuto možnost prostě nemůžete vyloučit), nic z toho, co si myslíte, že o světě víte, není pravda. A pokud je taková věc možná, pak ve skutečnosti nevíte vůbec nic. Zdá se, že pouhá možnost něčeho takového podkopává celý náš nárok na nějaké poznání vnějšího světa. Lze tedy z kádě nějak uniknout?
Dnes již klasické moderní pojednání tohoto příběhu o mozku v kádi pochází od amerického filosofa Hilaryho Putnama, z jeho knihy Reason, Truth, and History (Rozum, pravda a dějiny) z roku 1981, ale zárodek této myšlenky má mnohem delší historii. Putnamův myšlenkový experiment je ve své podstatě aktualizovanou verzí strašidelného příběhu ze 17. století – příběhu o zlotřilém démonu (malin génie), který ve svých Meditacích o první filosofii vyčaroval v roce 1641 René Descartes. Descartovým úmyslem bylo znovu vystavět stavbu lidského poznání na neotřesitelných základech, k čemuž využil „metodické pochybnosti“ – zbavil se všech přesvědčení, na něž by mohl padat sebemenší stín nejistoty. Descartes nejprve poukazuje na nespolehlivost našich smyslů a zmatení, jaké vyvolávají sny, načež dovádí svou metodu pochybnosti až do krajnosti:
… budu tedy předpokládat, že… jakýsi zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý… vynaložil všechnu svou píli, aby mne mýlil, a budu mít za to, že nebesa, vzduch, země, barvy, tvary, zvuky a vůbec vše vnější není ničím než mámením snů, jehož pomocí nastražil léčky mé důvěřivosti.
Mezi troskami svých někdejších přesvědčení a názorů Descartes postřehl špetku jistoty – cogito – a na tomto (zdánlivě) jistém základě začal se svým úkolem rekonstrukce poznání (viz některý příští příspěvek z téhož zdroje).
Ačkoli Putnam i Descartes sehrávají úlohu ďáblova advokáta – zaujímají skeptickou pozici jen proto, aby nakonec skepticismus vyvrátili – zapůsobilo naneštěstí pro ně na většinu filosofů více to, jak šikovně nastražili skeptickou past, než jejich následné pokusy dostat se z ní. Putnam se pokouší ukázat, s odvoláním na svou vlastní kauzální teorii významu, že celá myšlenka mozku v kádi je nekoherentní, ale zdá se, že ukázal nanejvýš to, že mozek v kádi by ve skutečnosti nemohl vyslovit myšlenku, že je mozkem v kádi. Ve výsledku Putnam poukazuje, že být mozkem v kádi je stav neviditelný a nepopsatelný z vnitřní perspektivy mozku samého, ale není jasné, nakolik se toto sémantické vítězství (je-li to vůbec vítězství) přiblížilo k nějakému uchopení problému ve vztahu k poznání.
Normální lidé mají sklon odbývat skeptické noční můry mávnutím ruky, ale my bychom tak ukvapení být neměli. Nedávno přišel filosof Nick Bostrom s důvtipným argumentem, který naznačuje vysokou pravděpodobnost toho, že už teď žijeme v počítačové simulaci!
Můžeme předpokládat, že v budoucnu dosáhne naše civilizace takové technologické úrovně, že dokáže vytvářet neuvěřitelně sofistikované počítačové simulace lidských myslí a světů obývaných těmito myslemi. Pro udržování chodu těchto simulovaných světů bude zapotřebí jen celkem nepatrných zdrojů – jediný laptop by v budoucnu mohl být domovem pro tisíce či miliony simulovaných myslí – takže s největší pravděpodobností budou tyto mysli mnohem početnější než mysli biologické. Zkušenost biologické a simulované mysli nebude možno rozlišit, obě si samozřejmě budou myslet, že simulované nejsou, ale simulované mysli (a těch bude převážná většina) budou na omylu. Tento argument přirozeně vyslovujeme jako hypotézu o budoucnosti, ale kdo může říci, že tato „budoucnost“ již nenastala? My se pochopitelně domníváme, že nejsme počítačem simulované mysli žijící v simulovaném světě, ale to může jen sloužit ke cti kvalitě naprogramování. V souladu s logikou Bostromova argumentu je velmi pravděpodobné, že naše domněnka je nesprávná!
Termínu „skeptik“ se obvykle užívá pro označení lidí, kteří mají sklon zpochybňovat běžně přijímaná přesvědčení nebo nají ve zvyku nedůvěřovat lidem či myšlenkám obecně. Skepticismus v tomto smyslu lze charakterizovat jako zdravou myšlenkovou otevřenost, ochotu přezkušovat a ověřovat široce přijímané názory a přesvědčení. Takový postoj je obvykle účinnou obranou proti přílišné důvěřivosti, někdy se ale může zvrhnout ve sklon zpochybňovat všechno, bez ohledu na to, jak lze takové počínání odůvodnit. Ale ať už je skeptický postoj správný nebo ne, skepticismus v tomto běžném smyslu je něčím velmi odlišným od filosofického pojetí skepticismu.
Filosofický skeptik netvrdí, že nevíme nic – přinejmenším proto, že takové tvrzení by zjevně vyvracelo samo sebe (to, že nic nevíme, je jednou z věcí, které bychom nemohli vědět). Skeptikova pozice spočívá spíše v napadání našeho práva činit si nějaký nárok na poznání. Myslíme si, že víme a poznáváme spoustu věcí, ale jak tyto nároky můžeme obhájit? Co můžeme uvést na odůvodnění čehokoli konkrétního, o čem tvrdíme, že to víme? Naše předpokládané poznání světa je založeno na vjemech, které získáváme pomocí svých smyslů a které nám obvykle dále zprostředkovává náš rozum. Není ale u takových vjemů vždy možné i to, že se mýlíme? Můžeme si být vůbec jisti, že nemáme halucinace nebo nesníme, nebo že nás nešálí paměť? Pokud nelze odlišit zkušenost snění od zkušenosti bdělého stavu, nemůžeme si být nikdy jisti, že když si myslíme, že je něco tak a tak, opravdu to tak je – že když něco považujeme za pravdu, skutečně to pravda je. A v extrémní podobě vedou tyto obavy až ke zlotřilým démonům a mozkům v kádích…
Epistemologie je oblast filosofie zabývající se poznáním: určuje, co můžeme vědět a jakým způsobem to poznáváme, které podmínky jsou nutné pro poznání. V tomto smyslu ji lze chápat jako odpověď na skeptikovy námitky; a její historii jako řadu pokusů o vyvrácení skepticismu. Podle mnohých ovšem nebyli pozdější filosofové v boji proti skepticismu o nic úspěšnější než Descartes. Obava, že ven z kádě nevede v posledku žádná jistá cesta, vrhá na filosofii stále hluboký stín.
Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát
07.11.2013, 00:40:30 Publikoval Luciferkomentářů: 36