Neviditelný čert

Po devítidenní červencové přestávce se opět vracím ke knížce od Stefana Zweiga Léčení duchem. Ve velmi osobitě pojatých esejích v ní představil tři „léčitele“ lidského duševního nitra (viz Léčení duchem I a Léčení duchem II). Z oněch tří pozoruhodných postav duševního léčitelství mě nejvíce zaujal Sigmund Freud. Byl to on, kdo jako první prolomil onu téměř patologickou hradbu západní kultury a morálky zplozenou v 19. století, za níž se pod pláštíkem jakési křečovité, povrchní a pokrytecké mravopočestnosti veřejně cenzurovala téměř jakákoli zmínka o přirozených lidských pudech. Začátky prolomení těchto suchopárných a nepřirozených bariér nebyly vůbec snadné. Freudovy myšlenky o světě lidských pudů, o psychologii lidských hlubin a nástroji nazvaném psychoanalýza, byly ještě počátkem 20. století považovány za nepřijatelné rouhání a kacířství. Po první světové válce začal však ten ledovec konečně tát.

Lucifer

Už úvod této eseje velmi trefně nastiňuje podstatu onoho neuvěřitelně demagogického vztahu k lidské přirozenosti z 19. století, jehož dosah jsem kupodivu vnímal ještě ve druhé polovině 20. století pod pláštíkem „komunistických zářných zítřků“. Pamětníci si jistě vzpomenou, jakým tabuistickým způsobem „soudruzi“ chránili dospívající jedince před nevhodným vlivem předčasně vypuštěných poznatků o přirozené lidské sexualitě. Filmy, v nichž se objevilo třeba jen obnažené ňadro ženy, byly dospívajícím jedincům nepřístupné. V podhoubí tohoto nepřirozeného stavu pak bujely nejrůznější „úchylné“ představy o něčem, co by mělo být člověku tím nejpřirozenějším. Ale ani na Západě na tom až tak úplně lépe nebyli. Lidské pudy si tak našly jinou cestu, porno fotky, porno filmy atd. V řadách kléru se zase šířila zvráceně paranoická touha kopulovat s novici atd. Stefan Zweig si evidentně myslel, že po skončení první světové války této úchylně pokrytecké mravopočestnosti začíná zvonit hrana. Mnohdy jistě ano, jenže někdy ne až tak úplně, a nezřídka vůbec či spíš naopak.

Zde je částečně zredukovaná a zredigovaná úvodní část této Zweigovy eseje o Freudovi:

Každé lidské společenství, sdružené na náboženském nebo národnostním základě, pokud se má zachovat, je nuceno potlačovat agresivní, sexuální, anarchistické tendence jednotlivce, postavit se jim do cesty a převést je za hráze, které se nazývají zvyklostí a stanoveným řádem. Každá z těchto skupin si samozřejmě též vytváří zvláštní normy a formy zvyků; od prvobytného stáda až k století elektřiny se každé společenství pokoušelo různými metodami o potlačení prapudů. Kruté civilizace vykonávaly i krutá násilí: epocha lakedaimónská, pražidovská, kalvínská, puritánská, ty všechny se pokoušely vypálit panickou vilnost lidstva žhavým železem.

Takové drakonické doby, ve svých příkazech neúprosné, sloužily přece jen ještě logice nějaké ideje. A každá idea, každá víra posvěcuje do jisté míry násilí, které bylo v její prospěch spácháno. Vyžaduje-li spartanství až nelidskou kázeň, pak se to děje s cílem vypěstovat rasu, mužné pokolení válečníků; jeho ideální polis, obec musela považovat uvolněnou smyslnost za okrádání státu o energii. Křesťanství zase potírá tělesné choutky člověka ku prospěchu zduchovění, pro záchranu duše z neustále chybující přirozenosti. Právě proto, že církev, ta nejmoudřejší znalkyně psychologie, dobře ví o vášnivé krvi adamitského člověka, staví jí násilím do cesty jako ideál vášeň duchovní; na hranicích a v žalářích pokořuje pyšnou neústupnost, aby pomohla duši zpět do její vznešenější vlasti – je to krutá logika, avšak přece jen jakási logika. Zde i jinde vyrůstá ještě uplatňování mravního zákona z lůna pevného světového názoru. Mravopočestnost se tu jeví jako smyslová forma nadsmyslové ideje.

V koho jméně však, v službách které ideje požaduje to dávno již jen zdánlivě pobožné devatenácté století vůbec ještě nějakou kodifikovanou mravnost? To století, které je samo požitkářské, hrubě hmotářské a lačné peněz, bez stínu oné velkolepé jednoty věřícnosti předchozích zbožných staletí, to století obhajující demokracii a lidská práva už se nemůže vůbec ani pokoušet vážně zakázat svým občanům právo na svobodu požitku. Kdo jednou vztyčil snášenlivost jako vlajku na vrcholku kultury, ten již ztratil právo vměšovat se do morálních názorů jednotlivce, Novodobý stát se také ve skutečnosti už vůbec nepokouší počestně vnitřně umravňovat své poddané jako kdysi církev; jedině společenský zákon požaduje zachování jisté vnější konvence. Nežádá se tedy skutečná ctnostnost, mravný život, nýbrž pouze ctnostné chování navenek, všichni mají přede všemi dělat „jako by“.

Jak dalece pak jedinec opravdu jedná mravně, zůstává jeho soukromou záležitostí: nesmí se však dát přistihnout při nějakém prohřešku proti tomu, co se sluší a patří. Může dojít k lecčemus, ba dokonce k mnohému, nesmí se však o tom hovořit. Přesně vzato můžeme tedy říci: mravopočestnost devatenáctého století se vůbec vlastního problému nedotýká. Obchází jej a omezuje celou svoji námahu na to, aby jej přehlížela. Jedině díky tomuto bláhovému, nerozumnému úsudku, že co se ukryje, přestane existovat, stojí morálka civilizace po tři až čtyři generace proti všem mravnostním a sexuálním problémům nebo ještě spíše se jim vyhýbá. Mravnost devatenáctého století se utápí v neskutečně ubohém pokrytectví.

Jak ale mohlo tak osvícené, rozumné století zbloudit v tak nepravdivé a neudržitelné psychologii? Jak mohlo to století velkých objevů a technických zázraků zlehčovat svou morálku k tak průhlednému kejklířství? Odpověď je prostá: právě díky pýše na svůj rozum. Právě z povýšené hrdosti na svou kulturu, z onoho přepjatého optimismu civilizace. Netušený pokrok vědy unesl devatenácté století do jakéhosi opojení rozumem. A pozemský rozum by snad neměl být schopen zvládnout anarchistické instinkty vlastní krve, lehce zkrotit nezvedenou chásku pudů? Už jen nějakých pár let, snad několik desítiletí a lidstvo, které se tak nádherně dovedlo pozvednout od kanibalismu až k humanitě a k sociálnímu cítění, se v plamenu etického žáru oprostí i od této poslední zčernalé škváry: proto prý už vůbec není třeba se o její existenci zmiňovat.

Po dobu jednoho století je sexuální otázka v oblasti Evropy uvězněna v karanténě. Není vyvrácena ani schválena, předložena ani řešena, nýbrž ve vší tichosti ukryta za španělskou stěnou. Obrovská armáda hlídačů v uniformách učitelů, vychovatelů, pastorů, cenzorů a guvernantek se shromáždí, aby zaštítila mladou generaci před její vlastní přirozeností a tělesnou slastí. A zatímco dříve všude v každém zdravém národě, za každé normální epochy vstupoval dospívající chlapec mezi muže na slavnosti, zatímco v řecké, římské a židovské kultuře a dokonce v každé barbarské zemi byl třináctiletý a čtrnáctiletý hoch řádně přijímán do společenství vědoucích jako muž mezi muže, válečník mezi válečníky, vylučuje jej zde bohorovná pedagogika uměle a proti vší přirozenosti z každého poučení. Nikdo před ním nehovoří otevřeně, nikdo jej tedy neosvobozuje. To, co ví, dovídá se jen v uličkách nevěstek nebo ze šuškání starších kamarádů. A protože nikdo se neodvažuje šířit tuto vědu těch nejpřirozenějších přirozeností jinak než zase jen šeptem, slouží každý z nově dospívajících nevědomky kulturnímu pokrytectví jako nový pomocník.

Důsledkem této po sto let vytrvale pokračující hry na slepou bábu a zamlčování všech přede všemi je bezpříkladný úpadek psychologie uprostřed jinak vynikající duchovní kultury. Neznalost má však za následek krutost. Tak je proti mládí vysíláno pokolení bezcitných, protože nic netušících vychovatelů, kteří páchají na dětských duších nenapravitelné škody svým věčným přikazováním, aby byly „mravné“ a aby se „ovládaly“. Tito „osvícení“ mentoři nebezpečně zraňují duši dospívajících hochů, kteří pod tlakem puberty hledají bez poznání ženy to jediné možné ulehčení pro chlapecké tělo, moudrým varováním, že se dopouštějí strašné neřesti, zdraví ohrožující, a tak je násilně zatlačují do komplexu méněcennosti, do jakéhosi mystického vědomí viny.

Není divu, že díky tomuto plánovitému pěstování strachu v duších dosud nejistých třeskne každou chvíli výstřel z revolveru, není divu, že toto násilnické potlačování otřásá rovnováhou nespočtu mladých, kteří v sobě nocí své chlapecké úzkosti jako nahromaděné zábrany po celý svůj život. Tisíce lidí zmrzačených pokryteckou morálkou bloudí bezradně od lékaře k lékaři. Protože však doktoři v této době nedovedou odhalit kořeny těchto nemocí, které se vyskytují v pohlavním životě, a nauka o duši se v předfreudovské epoše v duchu dobrého morálního vychování vůbec neodváží proniknout do těchto zamlklých, protože zamlčovaných oblastí, stojí i neurologové před takovými mezními případy zcela bezradně. V rozpacích posílají všechny duševně narušené do vodoléčebných ústavů, protože prý dosud nedozráli pro kliniku nebo blázinec. Krmí je bromem a pokožky jim rozechvívají elektrickým proudem, nikdo se však neodváží proniknout až ke skutečným příčinám.

Toto zbabělé spiknutí „počestného“ mlčení ovládá Evropu po celé toto strašně dlouhé století. Tu náhle je prolomí jeden jediný hlas. Jednoho dne povstane bez sebemenšího převratného úmyslu jeden mladý lékař v kruhu svých kolegů a hovoří na podkladě svých výzkumů o podstatě hysterie, o poruchách a městnání pudového světa a o možnostech jejich uvolnění…

Zdroj: Stefan Zweig, Léčení duchem

10.07.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9