.:: Neviditelný čert ::.

Farizeové, saduceové a esejci

rubrika: Filosofický koutek

Farizeové a saduceové byly dvě hlavní nábožensko-politické skupiny v antickém Judsku (2. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l.). Zatímco farizeové reprezentovali lidovou zbožnost, ústní tradici a víru ve vzkříšení, saduceové byli bohatou kněžskou aristokracií, uznávali pouze psaný zákon (Tóru) a spolupracovali s Římany. Další skupinou byli esejci, kteří byli členové asketického apokalyptického mesianistického hnutí antického judaismu, které vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 zničením jejich sídliště v Kumránu.

Lucifer

V Ježíšově době si většina lidí nejvíce vážila farizeů. Jejich jméno, v hebrejštině „perušim“, znamená „oddělenci“. Největší pozornost věnovali otázkám týkajícím se zachovávání zákonů o rituální čistotě, a to i mimo chrám. Předpisy o čistotě kněží, které byly pro obřad stanovené, se pro ně staly ideálem života ve všech záležitostech každodenního života, který se tak ritualizoval a sakralizoval. Kromě psaného zákona (Tóra a Pentateuch) shromažďovali řadu tradic a způsobů, jak plnit předpisy zákona, a dávali jim čím dál větší význam, až byly nakonec považované za ústní Tóru, kterou přičítali také Bohu. Byli přesvědčeni, že ústní Tóra byla předána spolu s Tórou psanou Mojžíšovi na Sinaji, a proto byly obě stejně závazné.

Pro jednu část farizeů měl politický rozměr rozhodující roli v jejich životním postoji a souvisel se snahou o národní nezávislost, protože žádná cizí moc se nemohla stavět nad svrchovaností Pána v jeho lidu. Tito lidé jsou známí pod názvem zéloti, kteří si toto jméno možná dali sami narážejíc na svou horlivost k Bohu a k plnění zákona. I když si mysleli, že spásu uděluje Bůh, byli přesvědčeni, že Pán ohledně spásy s lidskou spoluprací počítá. Tato spolupráce se týkala především čistě náboženské oblasti, v úsilí o důsledné plnění zákona. Později od padesátých let minulého století uvažovali, že se musí angažovat i ve vojenské oblasti a neodmítat používání násilí tam, kde je to nutné k vítězství, ani nemít strach přijít v bitvě o život, neboť tímto mučednictvím se uctívá Pánovo jméno.

Saduceové byli naproti tomu lidé z vyšší společnosti, členové rodin kněží, vzdělaní, bohatí a aristokraté. Z nich od počátku římské okupace vycházeli velekněží, kteří reprezentovali Židy před římskou mocí. Tóru interpretovali umírněně, aniž by upadali do četných kazuistických otázek farizeů, a proto ústní Tóře farizeů nepřikládali takový význam. Na rozdíl od farizeů nevěřili v posmrtný život, ani nesdíleli jejich eschatologické naděje. Netěšili se takové popularitě a oblibě jako farizeové, ale měli náboženskou a politickou moc, a proto byli velmi vlivní.

Farizeové byli jedním z teologických, sociálních a politických názorových proudů antického judaismu, který vznikl v polovině 2. stol. př. n. l. Velký vliv měla škola rabiho Šamaje, která razila přísnější způsob plnění Tóry, a škola rabiho Hilela, jež zastávala liberálnější postoje. Talmud „rozlišuje sedm druhů farizeů“. Po zničení Druhého chrámu se stoupenci těchto farizejských proudů stali hlavními aktéry při vzniku rabínského judaismu.

V Novém zákoně jsou některé farizejské skupiny nebo jednotliví farizejové kritizováni jako pokrytci. Odtud se pak označení „farizej“ stalo synonymem pro pokrytce, byť neprávem. Například „slavný rabín Gamaliel I. (10–70 po Kristu) – farizej a předseda Sanhedrinu“ – se prvních křesťanů zastával.

Další skupinou byli esejci, kteří byli členové asketického apokalyptického mesianistického hnutí antického judaismu, které vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 zničením jejich sídliště v Kumránu. O hnutí se zmiňují již starověcí autoři, v současné době byl zájem o ně probuzen nálezem svitků od Mrtvého moře a archeologickým průzkumem Kumránu.

Název „esejci“ (řec. essaioi) zřejmě nepochází od esejců samotných, ale byli tak pojmenováni jinými. Výraz je odvozen zřejmě od aramejského chasajja („lékaři“) nebo hesi´im („zbožní“). Jelikož počáteční ch nebo h bylo vyslovováno hluboko v krku a řečtina pro ně neměla ekvivalent, bylo vynecháno. Esejci samotní se zřejmě označovali jako Jachad, což znamená „spolek“, „unie“, „společenství“.

Esejské hnutí bylo především apokalyptické – očekávalo zásadní zvrat, Boží zásah, při kterém zanikne Chrám, znečištěný bohoslužbou saduceů, a následně sestoupí z nebe Chrám nový. To bude doprovázeno bojem mezi silami dobra („syny světla“, tj. esejci) a silami zla („syny tmy“, tj. všichni ostatní). Zároveň se také objeví nejprve prorok, který zvěstuje příchod mesiáše, a následně přijde davidovský (královský) a áronovský (kněžský) mesiáš.

Ježíš měl s esejci jistě mnohé styčné body (zejména očekávání Božího království). Co však bylo typicky esejské, odmítal – vystupoval veřejně, setkával se s celníky a hříšníky. Nenávist esejců vůči všem, kteří nepatří do stejné názorové skupiny, Ježíš výslovně zavrhoval a přikazoval lásku ke všem lidem, i k nepřátelům. Očekávání blízkého příchodu Božího království mělo pro Ježíše také jiné vyústění – zatímco esejci příkazy Tóry radikálně vyostřili, Ježíš tyto příkazy relativizoval a, podle křesťanů, ukazoval jejich podstatu.

Existuje jeden starodávný text, který zavání kacířstvím. Vypráví o velkém svatém Issa Náthovi, který ve svých 14 letech přišel do Indie a stal se učedníkem mystického bratrstva náthovských jogínů. Ti oproti jiným hinduistickým sektám neuznávají kastovní systém a nadřazenost bráhmanů. Pohlížejí na všechny lidi jako na své bratry a přijímají do svých řad každého. Když se Issa vrátil do své země a začal tam šířit své učení, stal se obětí spiknutí a byl ukřižován. Díky jogínským schopnostem, které získal v Indii, popravu přežil a nakonec se s pomocí nadpřirozených sil svého indického učitele Četána Nátja, náthovského gurua, opět vrátil do Indie, kde v podhůří Himaláje založil klášter.

Také další staré rukopisy uložené v tibetských, indických a nepálských klášterech vypovídají o tom, jak se věčný Duch rozhodl vzít na sebe lidskou podobu, „… aby skrze svůj příklad ukázal, jak nabýt mravní čistoty a zbavit duši hrubé tělesné schránky, aby mohla dojít do dokonalosti, čehož je zapotřebí k tomu, aby mohla vstoupit do království nebeského, které je neměnné a kde panuje věčné štěstí“.

Tak se tedy v dalekém Izraeli narodil Boží chlapec, kterému bylo dáno jméno Issa (Ježíš). Když mu bylo čtrnáct let, dostal se tento hoch s kupci do oblasti Sindhu (řeky Indu), „… kde se usadil mezi Árji v Bohem milované zemi, se záměrem zdokonalit se studiem zákonů velkého Buddhy". Později putoval Pětiříčím (Paňdžábem). V Džagannáthu se od bílých bráhmanských kněží učí číst a vykládat védy. Když nakonec vyučuje šúdry, kteří patří k nejnižší ze čtyř hlavních kast, vyvolá nevoli bráhmanů, kteří se tím cítí ohroženi ve své vedoucí pozici a moci. Dalších šest let strávil v řadě posvátných měst jako Rádžagrha a Váránasí, ale i odtud musel uprchnout před hněvem bráhmanů, protože učil, že hodnocení člověka podle kastovní příslušnosti neodpovídá boží vůli.

Potom se Issa odebírá do Himaláje na území Nepálu, kde po šest let studuje buddhistické písemnosti. Učení, které hlásá, jsou jednoduchá a jasná, především ale spravedlivá vůči utlačovaným a slabým, kterým odhaluje zrádnost kněží. A konečně prochází jako potulný kazatel různými zeměmi směrem na západ. A všude jej předstihuje jeho věhlas. Také v Persii mají na něj kněží spadeno a jedné noci jej vyhánějí z města v naději, že se stane kořistí divoké zvěře. Prozřetelnost však nechává Issu bez úhony dojít až do Palestiny, kde se jej mudrci dotazují: „Kdo jsi a ze které země jsi k nám přišel? Nikdy předtím jsme o tobě neslyšeli a neznáme ani tvé jméno!“

Zdroje: