Neviditelný čert

Historii exorcismu zakončuji shodou okolností v sobotu, o níž jsem tady kdysi prohlašoval, že je mým sanitárním dnem. Některé rituály jsou zajímavé, povzbudivé a obživující, takže je jistě prospěšné se k nim občas vracet. Člověk by však neměl stále přešlapovat na stejném místě, a když se k tomu či onomu místu vrací, měl by se vracet s něčím novým, ne se starým harampádím.

Předposlední část historie exorcismu končila již druhým znepokojivým zjištěním, že i papež může být na ďábla krátký. Tahle série bude zakončena vítězným výkřikem nejslavnějším soudobým exorcistou Amorthem, že on a jeho věrní spolupracovníci už zase mají tu správnou dynamiku. Naráží tím na exorcistům vstřícný postoj papeže Benedikta XVI. Tento radostný výkřik je však citován v knížce, která vyšla ještě předtím, než Benedikta XVI. Na papežském stolci vystřídal poněkud skromnější František. Dá se předpokládat, že Amorth nového papeže již stačil oťukat. Jak tohle oťukávání Františka v poměru k exorcismu dopadlo, to vážně netuším.

Lucifer

Základní spis exorcistického rituálu byl sepsán v r. 1614 a zůstal vlastně beze změny po 385 let. Až v r. 1999 byl Vatikánem vydán nový dokument (90 stran v latinské verzi), první významná revize rituálu: De exorcismis et supplicationibus quibusdam (O exorcismech a některých dalších prosbách). Byl to poslední z hlavních církevních dokumentů, který byl revidován po Vatikánu II. Zpoždění bylo odrazem delikátnosti tématu i jeho nedůležitosti pro některé části církve, které se spíše zabývaly reformami s širším dopadem, jako třeba liturgií nedělní mše. V novém rituálu exorcismu se většina modliteb s exhortací nezměnila, dokument však obsahoval nové varování před záměnou psychického onemocnění s posedlostí a vybídl kněze k „maximální uvážlivosti a obezřetnosti“ při rozhodování o exorcizaci.

Kongregaci pro bohoslužbu, která byla revizemi pověřena, vedl v té době Chilan kardinál Jorge Arturo Medina Estévez. Většina změn podle něj měla zmírnit něco středověkého jazyka používaného k popisu ďábla, ostatní změny byly zanedbatelné. Podle jistého vysokého církevního hodnostáře šla nová verze ve vatikánských knihkupectvích „na dračku“.

Jako obzvlášť konzervativní kardinál má Medina o posedlosti ďáblem precizní představy. „Posedlá osoba nehřeší, protože ke hříchu je třeba jednat ze svobodné vůle,“ prohlásil Medina. „Posedlá osoba je ďáblem zotročena… Ďábel je však velmi chytrý. Obvykle nejedná prostřednictvím posedlosti, spíše postupuje skrze pokušení. A jelikož démon je lhář, může pokoušet tak, že způsobí, aby zlé věci vypadaly dobře. Ošálí lidi, aby si mysleli, že umějí najít štěstí způsobem, který jedná proti Božímu zákonu. Například způsobí, že si lidé myslí, že nemusí uposlechnout zákony manželské věrnosti, neboť mohou takovou situaci vyřešit rozvodem. Nebo lidi přiměje věřit, že přerušení těhotenství je v pořádku, protože je přesvědčí, že počaté stvoření není lidská bytost, ale jenom shluk buněk, který se dá vyhodit způsobem, jako když má někdo kašel a odplivne si.“

Podle Mediny církev zastává názor, že takové pokušení lze překonat pomocí modlitby, katechismu a vzdělání – exorcismus není nutný. Exorcismus by neměl být používán ani v případech, kdy se nějaká osoba domnívá, že byla uhranuta zlým okem, což se v Itálii vyskytuje běžně. Podle církve tito lidé potřebují duchovní vedení, nikoliv exorcismus.

Několik měsíců po vydání nového rituálu církev uveřejnila samostatné směrnice s cílem zakročit proti nepovoleným exorcismům a masovým obřadům uzdravování vírou. V dané době se spekulovalo, že nařízení mířila na Emmanuela Milinga. Ten křižoval Itálií a pořádal náboženská shromáždění, jejichž součástí byly veřejné exorcismy a „uzdravování“, to vše ve formě, která se římskokatolické církvi právě nezamlouvala. Autoři dokumentu se v každém případě vyjádřili, že reagují na „nárůst modlitebních shromáždění“, která zahrnují uzdravování a jsou součástí rychle se rozvíjejícího charismatického hnutí. V dokumentu se uvádí, že modlitby k Bohu za uzdravení se musejí řídit zavedenými pravidly a probíhat pod vedením diecézního biskupa. „Nesmí docházet k ničemu, co připomíná hysterii, faleš, teatrálnost či senzacechtivost, zejména na straně těch, kdo taková shromáždění řídí,“ uváděly instrukce. Nová omezení vydala Kongregace pro doktrínu víry, hlavní orgán církve dohlížející na dogmata, a podepsal je její tehdejší prefekt, kardinál Joseph Ratzinger.

Tyto dva dokumenty se pokoušely řešit vzájemně se doplňující zájmy. Církev tiše uznávala, že exorcismus je znovu populární a žádaný, což znamenalo, že vedení církve se chce pokusit udržet zneužívání pod kontrolou. Zdráhavě souhlasit, ano, ale přitom si ponechat vedení a zachovat dekorum. To je nepochybně pro církev problém – Bible, Ježíš a papež, všichni se k exorcismu hlásí, nicméně jde o snadno zneužitelný zastaralý rituál, který by se dal až příliš snadno využít k tomu, aby zjevil církev ve špatném světle, a který by mohl negativně ovlivnit poslušnost vůči jiným, více akceptovaným stránkám katolicismu. Spíše než věcí horlivé diskuse uvnitř církve jsou však exorcismus a myšlenka démonické posedlosti podle všeho tématy, která většina kněží prostě vytlačuje na okraj. Nicméně ani ten nejliberálnější kněz nemůže pominout pojem zla a léčivou moc modlitby – což jsou pro církevní učení ústřední koncepce. To, na čem se kněží neshodují, je míra, v níž je zlo personifikováno v „reálné“ entitě jako Satan.

Na jednom konci spektra je kardinál Tarcisio Bertone, až donedávna jmenovaný biskup. „Ďábel je reálný, koná své dílo a provádí agitaci. Musíme s ním bojovat,“ tvrdí Bertone a v roce 2004 ustanovil zvláštní skupiny exorcistů a lékařů pro spolupráci při oddělování lidí s mentálními poruchami od těch, kteří potřebují exorcismus. Jinou názorovou školu představuje otec Gerald O’Collins, jezuitský teolog, profesor na Gregoriánské pontifikální univerzitě v Římě. „Nechci vylučovat možnost démonické posedlosti,“ řekl O’Collins. „Ale jsem skeptický. Je příliš snadné přispěchat a svalovat vinu na posedlost démonem.“ Ve velkých diecézích spatřuje jistou omezenou roli pro exorcistu – nejlépe staršího, moudrého a velmi zbožného kněze – nemyslí si ale, že by to měla být vrcholná priorita.

Poslední poselství Jana Pavla II., významný každoroční projev ke Světovému dni míru, se opět zaměřilo na boj s přijatelným zlem. Znepokojen tím, co nazýval „násilnými bratrovražednými konflikty“ zuřícími ve světě, a zejména na Středním východě, horlivě se přimlouval u věřících, aby překonávali zlo dobrem. Byl to jeden z posledních proslovů Jana Pavla. Necelé čtyři měsíce nato zemřel.

Když byl papež Benedikt XVI. V dubnu 2005 uveden do úřadu, nebylo zřejmé, zda bude exorcismus posuzovat tak příznivě jako jeho předchůdce. Dřívější Joseph Ratzinger z Německa je mnohem intelektuálnější, vzdělanější a, nu, germánštější než Jan Pavel, a je mnohem méně mystikem. Koneckonců byl autorem omezení modliteb za uzdravení. Je to ale striktní teologický a politický konzervativec a často hovořil o zlu jako o všudypřítomné a hmatatelné hrozbě nahlodávající víru a morálku v zemi. Benediktovým cílem bylo znovu získat křesťanské duše pro katolickou víru ve stále více sekulárním, bezbožném světě, a v tom podle všeho viděl roli i pro exorcisty. K radosti a uspokojení mnoha z nich během prvních měsíců svého papežství věnoval jednu veřejnou audienci k pochválení sboru exorcistů, kteří měli v té době zasedání v umbrijském regionu v rámci svého výročního sněmu. „Podporuji vás, abyste pokračovali ve svém důležitém díle ve službách církve,“ vzkázal jim Benedikt, „provázení bdělou pozorností vašich biskupů a nekonečnou modlitbou křesťanské obce.“

Papežův souhlas otce Amortha velice povzbudil. „Až teď to začalo znovu, v posledních pár desetiletích se vše vrací zpět,“ Amorth poznamenal, že když v roce 1986 začínal, bylo v Itálii 20 exorcistů, a dnes jich je přibližně 350. „Teď máme dynamiku.“

Ano, v době vydání zdroje, z něhož zde čerpám, měla nejznámější exorcistická celebrita radost z dynamické akcelerace. Jenže nyní jí z Vatikánu žehná papež František, jehož vztah k exorcismu je, alespoň dle mých skromných informací, poněkud skromný.

Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. století

Závěrečná poznámka:

K tomuto zdroji o exorcismu se ještě vrátím v přetlumočení závěrečné kapitoly, v níž autorka sumíruje svůj postoj k tomuto tématu. Rozhodně je zajímavý a v žádném případě nijak ovlivněný čímkoliv církevním. Předem bych však chtěl říci tohle:

Fascinuje mě, jak neskonale paranoickými záležitostmi, byť zdánlivě na periferii, se může zabývat církev, která je v převážně západních krajinách dominantním zástupcem lidské víry v něco vyššího, ne jen pouhé plahočení za konzumními statky. Něco, co by nás mělo nad tím vším konzumním a sebestředným ulpíváním obdařit čímsi vznešenějším. Třeba takový buddhismus tu cestu našel.

Přeji hezký a ozdravný sanitární den.

23.11.2013, 00:44:50   Publikoval Luciferkomentářů: 55