Neviditelný čert

V období mezi 14. a 17. stoletím dosáhla víra v ďábla zvrácené úrovně, která naopak zpětně podnítila čarodějnické třeštění. Desetitisíce lidí, především žen, byly upalovány na hranici nebo jinak trestány za domnělé provozování čarodějnictví, používání kouzel či jiné démonické skutky. Nakonec církev pochopila nutnost učinit tomu přítrž. Proto v 18. století upadl exorcistický rituál v nemilost. Navíc historické období pokroku v přírodních vědách, lékařství i vývoj v oblasti psychologie posunuly myšlení jinými směry, a to dokonce i uvnitř církve. Filosofické trendy jako osvícení a racionalismus daly přednost rozumu před emocemi, přírodním zákonům před ritualistickými tradicemi a pověrčivostí. Církev se s moderním věkem pozvolna smiřovala a pro většinu církevní hierarchie 19. a 20. století se exorcismus stal trapným, nechutným, starodávným rituálem, na který je nejlépe zapomenout. V druhé polovině 20. století však znenadání počalo kyvadlo vychylovat opačným směrem.

Lucifer

Dnes spousta teologů tvrdí, že Satan neexistuje, přinejmenším ne tak konkrétně, jak si představují exorcisté, Přinejmenším ve 20. století církev odrazovala od přehnané důvěřivosti a démonické obsese, která spíše než k podložené teologické interpretaci může vést k pověrčivosti. Zároveň hlavy církve odmítaly výhradní spoléhání na racionalistický přístup, což by popíralo možnost infikování ďáblem. Církev je však s explicitním popisem ďábla opatrná, a raději uvádí rozdíly mezi osobním a neosobním zlem v abstraktnějších termínech.

V době, kdy v polovině 60. let probíhal Druhý vatikánský koncil, byl exorcismus opomíjenou svátostí. V letech 1962-1965 ovládl Vatikán II duch modernizace a vedení církve pohlíželo na vyloženě středověké, kontroverzní a podle názoru mnohých zpátečnické rituály jako exorcismus s nelibostí. V navrhovaných směrnicích Druhého vatikánského koncilu byl kladen důraz na dobro, naději a soucit, a rozprava o zlu a démonech byla minimalizovaná. V důsledku Vatikánu II byla zmodernizována a zrevidována spousta církevních dokumentů, ale Římský rituál upravující exorcismus se dostal k ledu. A místo aby byla povinnost sloužit exorcismus svěřena všem kněžím po ordinaci, církev stanovila, že jmenovat exorcisty a povolovat exorcismy mohou pouze biskupové.

Pak se kyvadlo počalo vychylovat opačným směrem. Papeže Pavla VI., jenž dohlížel na druhou polovinu Vatikánu II, vylekala teologická negace ďábla a jeho díla. Cítil potřebu vyjádřit se naplno při generální audienci v r. 1972:

Zlo není jen nedostatek něčeho, nýbrž je to účinně působící síla, živoucí duchovní bytost, zvrácená a rozvracející. Strašlivá realita. Tajemná a vzbuzující hrůzu. Je v rozporu s učením Bible a církve odmítat uznat existenci takové reality nebo ji odmítat považovat za princip sám o sobě, jenž neodvozuje svůj původ od Boha jako každý jiný tvor, nebo ji vysvětlovat jako pseudo-realitu, konceptuální smyšlenou personifikaci neznámé příčiny našich osudů.

Mezitím se zájem o exorcismus v pop kultuře navracel, částečně jako reakce na zaznamenaný prudký vzestup černé magie a satanistických sekt. Comeback exorcistů byl rovněž posílen trvalým růstem hnutí Katolické charismatické obnovy v 70. a 80. letech, frakce pantekostalismu, který věří v uzdravování a proroctví. K tomu všemu exorcismus zřejmě příznivě posuzoval papež Jan Pavel II., jenž často zmiňoval Satana jako reálnou a v současnosti nebezpečnou sílu ve světě. A je nutno říct, že i úspěch filmu Vymítač ďábla napomohl zvýšení zájmu, především ve Spojených státech.

V roce 1987 Jan Pavel II. navštívil svatyni sv. archanděla Michaela a řekl: „Bitva proti ďáblu … dnes stále probíhá, protože ďábel stále žije a působí ve světě. Zlo, které nás dnes obklopuje, potíže, které sužují naši společnost, lidská nestálost a nespolehlivost nejsou pouze důsledky prvotního hříchu, nýbrž i důsledkem Satanova všude pronikajícího a temného díla.“ Jan Pavel II., jehož víra byla mystická, niterná a emocionální, zasvětil hodiny a hodiny modliteb a úcty Marii, satanově odpůrkyni, a údajně provedl nejméně tři exorcismy. K prvnímu prý došlo někdy v roce 1978, kdy byl požádán o pomoc jedním slavným římským exorcistou otcem Candido Amantini, druhý pak Jan Pavel II. vykonal ve Vatikánu v březnu 1982 u jedné mladé ženy. Velmi zajímavý je však ten třetí, takže si ho pojďme zrekapitulovat.

Třetí exorcismus měl být proveden v roce 2000 a týkal se devatenáctileté ženy z italského města Monza. Přijela na papežovu každotýdenní veřejnou audienci na náměstí sv. Petra, kde měl jako obvykle promluvit k tisícům shromážděných lidí, kteří jej toužili spatřit. Mladá žena měla hrb a pohybovala se s obtížemi, takže ji pořadatelé umístili do přední řady vyhrazené pro lidi s tělesným postižením. Když se však papež objevil, začala vykřikovat, chrlit ze sebe vulgárnosti a zuřivě se svíjet. Stráž ji chtěla odvést pryč, ale papež si přál, aby ji vzali stranou, že jí požehná. V závěru audience, když Jan Pavel II. ve svém papamobilu objel náměstí, strávil s touto ženou půl hodiny při modlitbách v soukromé místnosti uvnitř vatikánských zdí. Slíbil, že za ni odslouží mši. Podle nejslavnějšího exorcisty moderní doby Amortha (viz Exorcismus – Celkový přehled) se mu však nepodařilo démona jí zbavit. Amorth si na tuto epizodu vzpomíná, a ženu také vyšetřoval. Tvrdí, že druhý den mu hlubokým dunivým hlasem sdělila: „Ani papež mě nedokázal porazit.“

Jak je tedy vidět, nejenže věda někdy nedokáže porazit víru (viz závěr první části), ale ani nejvyšší církevní hodnostář si někdy nedokáže poradit s démonem. Tímto znepokojivým zjištěním uzavírám druhou část historie exorcismu, ta třetí, poslední, bude zakončena velmi dynamicky.

Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. století

Poznámka: Ze zákona akce a reakce plyne, že jakýkoli extrémismus indukuje vznik extrémismu s opačným znaménkem. Tenhle proces může fungovat s kladnou zpětnou vazbou, takže šílení exorcisté produkují šílené satanisty, ti pak zpětně produkují ještě šílenější exorcisty, a tak dále, ad nauseam. Přeji všem jurodivým hezký svátek.

22.11.2013, 00:13:35   Publikoval Luciferkomentářů: 11