Pro tento první únorový víkend jsem přichystal krátké pojednání o jednom ze zvířátek ze zoologické galerie Johna Lloyda a Johna Mitchinsona. Naposledy zde byli mroži, dnes přicházejí na scénu luskouni. Tento prazvláštní exemplář ze živočišné galerie obou Johnů bude nejspíš i tím posledním. Ne že bych tu jejich galerii kompletně vyčerpal, ale protože už jsem z ní vyčerpán. Nejde pořád pít stále stejné víno ze stále stejné číše. Kromě toho bych chtěl oznámit, jak jsem již naznačoval před týdnem, že se započínají, možná nepravidelné, nedělní pauzy. Tím nechci říci, že zde nebudu v neděli přítomen, jen se zde jaksi znepřítomní mé nedělní příspěvky. Neděli jsem se pokoušel předhodit Stelle, ale ona je evidentně zcela stejně jako já nezmanipulovatelná k jakémukoli plánovacímu režimu. Nechci manipulovat ani nikoho jiného, ale přesto si nemohu odpustit tento nedělní čas předhodit jakémukoli nepravidelnému čertímu autorovi. Pokud ten či onen, ta či ona, popřípadě to či ono zplodí něco, co bude Neviditelný čert v zájmu své náplně ochoten strávit, neděle jsou k dispozici. A teď už si pojďme pochutnat na luskounech.
Lucifer
Nedávné poznatky molekulární analýzy, které nám umožňují sestavit rodokmen zakódovaný v souboru genů každého živočicha, přinesly mnohá překvapení, a největší právě u luskouna „šupinatého mravenečníka“, neobyčejně vyhlížejícího savce, který vypadá jako šiška s nohama. Dlouhou dobu byl zařazován mezi mravenečníky a pásovce, protože se jim podobá a podobně se také živí. Jeho geny ovšem svědčí o něčem jiném: ve skutečnosti se pod šupinami skrývá příbuzný pravěkých předků dnešních šelem – koček, psů a medvědů.
Je známo sedm druhů luskounů: čtyři žijí v Africe a tři v Asii. Patří do zvláštního řádu Pholidota neboli „listovníci“ (viz Luskouni na tetičce Wikipedii). S výjimkou dvou druhů mají luskouni chápavé ocasy, které jim umožňují šplhat po stromech. Většinou jsou to noční tvorové, kteří v noci vylézají z brlohů a živí se mravenci a termity. Stejně jako mravenečník – se kterým nejsou příbuzní – se řídí hlavně čichem, rozhrabou hnízdo mohutnými drápy a „vysají“ jeho obyvatele mocnými hlty. Luskoun velký (Manis gigantea) může vypláznout tenký lepkavý jazyk 40 centimetrů daleko. V klidu je jazyk srolovaný v pouzdře v dutině pod jícnem a jeho mohutné svaly jsou ukotvené až v pánvi. Na povrchu je pokrytý lepkavým hlenem, který produkuje velká žláza v hrudníku. Luskouni nemají zuby, potravu drtí v žaludku a k usnadnění trávení polykají kamínky a písek, podobně jako ptáci.
Luskouni mají podivnou chůzi – sunou se na všech čtyřech tak, že se předním kloubem opírají o zem, a drápy mají zahnité vespodu. Když potřebují přidat, jsou po zadních, valí se dopředu a ocasem udržují rovnováhu. Hladový luskoun dokáže vyhladit kolonii hmyzu během třiceti minut. Jsou to vysoce inteligentní predátoři: pokud zjistí, že termitiště nezvládnou zkonzumovat na posezení, zahrabou je a vrátí se následující den.
Všechny druhy luskounů zaujímají obrannou pozici tak, že se sbalí do koule. Dokonce i matka, která nese na ocasu mládě, se před hrozbou nebezpečí jednoduše sroluje a mládě zakryje vlastním tělem. Luskouni dokáží zježit přesahující šupiny tvořené rohovinou (jako lidské vlasy a nehty) a zas je sevřít jako velké nůžky, které mohou odstřihnout všechno, co se mezi ně dostane. Tyto šupiny představují problém v období páření. Luskouni leží vedle sebe s propletenými ocasy a předníma nohama, aby mohl samec vklouznout samičce pod ocas. A pokud jde o novorozená mláďata, těm šupiny ztvrdnou teprve několik dní po narození.
Pokud se v blízkosti mraveniště nachází nějaká vodní plocha, má luskoun v zásobě speciální restaurační manévr. Lehne si na vršek mraveniště a roztáhne šupiny. Mravenci se naštvou a za účelem likvidace luskouna zalezou do škvír mezi šupinami, aby se mu dostali na kůži. Když má luskoun už dostatečně naloženo, uzavře šupiny, čímž mravence ve svém „brnění“ uvězní, a vydá se k vodní hladině svou hostinu náležitě dokončit. Ve vodě šupiny rozevře a utopené mravence z hladiny vysaje. Je evidentní, že tím zároveň vyřešil i nápojový lístek.
Luskouni jsou záhadní nejen svým překvapivým genetickým původem. U kmene Lele na severu Konga jsou inspirací pro kult plodnosti: jsou šupinatí jako ryby, ale mohou šplhat po stromech; tvarem se podobají ještěrům, avšak jejich mláďata sají mléko; a rodí, stejně jako člověk, jen jedno mládě. (Poznámka: Člověku se však mohou narodit dvojčata, trojčata atd., Johnové Lloyd s Mitchinsonem tuto variantu u luskounů nezmiňují, tetička Wikipedie tvrdí, že u asijských druhů byly pozorovány 2 i 3 mláďata v jednom vrhu. Ti dva Johnové se s tím evidentně moc nepářou, ale legraci po anglicku umí fakt dobře.) Ať tak či onak, jak se píše v poznámce, převažující sklon luskounů plodit jedno mládě je velkou hrozbou pro jejich přežití, protože v celé Africe i v Asii lidé jedí jejich maso při rituálních příležitostech a jejich šupiny a další části těla se používají jako amulety a v tradiční medicíně.
V Číně se luskounům říká „kapři z hor“ a jejich maso je vyhlášená lahůdka, prodávaná za značné sumy. Tato zvířata jsou někde podřezávána, aby hosté v luxusních restauracích mohli pít jejich teplou krev jako posilující nápoj. Číňané si tak mohou tak nějak po asijském způsobu vychutnat mravenčí produkt, aniž by k tomu potřebovali šupinaté brnění.
Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech
01.02.2014, 00:05:09 Publikoval Luciferkomentářů: 41