Vosa – Cukr a papír

rubrika: Pel-mel


Pro dnešní den jsem se po předchozím cituplně duševním vyčerpání v důsledku nadměrně náročného přechodu z larvy do motýla rozhodl zklidnit rozbouřenou čertí hladinu s pomocí již zde drahný čas nepovšimnutou živočišnou galerií Johna Lloyda a Johna Mitchinsona. Naposledy jsem z této kouzelné a britským humorem okořeněné zoologické zahrady zmínil ochechuli. Dnes, tedy vlastně včera, jsem se z internetových zpravodajských webů dozvěděl, že se má zatáhnout a ochladit, v důsledku čehož nás čeká invaze vos. „Jakápak invaze?“, znejistěl jsem. Neznám živočicha, kterého bych neměl alespoň kapku rád a skoro s každým si dokážu v jeho řeči popovídat. Jsou samozřejmě výjimky, jejich počet je však velmi malý. Jednou mě třeba naštvala kutilka obecná, ale jenom proto, že se pokoušela dost hlasitě kutit v mé institucionální pracovně. I s vosami si dokážu klidně popovídat, ačkoli na rozdíl od včel mě medem nemohou oblažit. A kromě toho, vosy začínají být protivné až na konci léta a my teď máme teprve začátek jeho náběhu.

 

Lucifer


Na světě jsou tisíce druhů vos, ale jen dva nás skutečně nepříjemně obtěžují: vosa obecná (Vespula vulgaris) a vosa útočná (Vespula germanica). Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet: obě žijí v koloniích v kulovitých papírových hnízdech, obě mají protivné zatažitelné žihadlo a obě koncem léta způsobují pozdvižení na piknicích. Vosy, samozřejmě, mají tu smůlu, že nejsou včely: nevytvářejí med, jejich zbarvení je výrazně nesympatické a ve srovnání s tajuplnými tanci a složitým společenským životem svých užitečných příbuzných se chovají zdánlivě zlodějsky. Je to nefér; včely jsou skutečně jen vegetariánské vosy. Každá vosa má svůj zvláštní úkol, a nebýt vosího neukojitelného apetitu, naše zahrady by byly zamořené škodlivým hmyzem.

 

Jsou to dokonalí lovci, ale z úlovku toho moc nemají. Stejně jako u včel, většina vos, které vidíme, jsou sterilní samice, ale navzdory výrazným kusadlům mají redukovaný zažívací trakt, což znamená, že mohou jíst jen sladký nektar. Neúnavně zabíjejí a odklízejí mršiny, ale ne pro sebe. Svými kusadly přežvýkají bílkoviny pro neustále hladové larvy v hnízdě. Na oplátku za kus chlebíčku se slaninou nebo brouka pak z úst larev dostanou kapku sladké výživné „polévky“. Jenže koncem léta se tento zdroj potravy vyčerpá.

 

Když je postaráno o potomky, kolonie se rozletí; královna pro příští rok najde skryté místo, kde stráví zimu, zatímco ostatní postupně umírají. A tou dobou začnou být vosí dělnice – nyní nezaměstnané a nekrmené – velmi nepříjemné a dotěrné. V posledních několika bezúčelných týdnech svých životů, než je dorazí mrazivé počasí, hledají alternativní zdroje cukru v našich kuchyních, sadech a na piknicích. Tou dobou dochází k většině střetů mezi vosami a lidmi, někdy dokonce s fatálními následky pro člověka. Lidé alergičtí na vosí bodnutí si musejí dávat pozor.

 

Po podobných střetech někteří lidé tvrdí, že je napadla sršeň. Sršeň obecná (Vespa crabro) je největší a nejhlučnější z evropských společenských vos, což nepochybně vysvětluje, proč se jí lidé odedávna bojí. Sršní žihadlo má však pro člověka daleko menší důsledky než včelí. Včely si vytvořily jed jako obranu proti obratlovcům, kteří jim kradou med, tedy zvířatům velikosti medvědů a jezevců, zatímco jed sršně je určený hlavně pro bezobratlou kořist. Rozbor jedu sršní ukazuje, že dávce smrtelné pro člověka (pokud na něj není alergický) by odpovídalo asi tisíc žihadel.

 

Existuje však jedna výjimka. Obří asijská sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) z Japonska, známá jako zabiják včel, je největším predátorem vosí rodiny. Tyto sršně jsou skutečně obrovské – jako létající palce – a jejich žihadlo měří více jak 6 milimetrů. Jsou rychlé, silné a nemilosrdné – deset jich za několik hodin zvládne vyplenit celou kolonii včely medonosné, mohutnými kusadly všem včelám postupně utrhají hlavy. Jejich jed je natolik silný, že naruší tkáňové buňky, a zabíjí jím na 50 lidí ročně. Japonci jim však nezůstali nic dlužní: jejich larvy jedí syrové, jako sršní sashimi, a dospělé smažené – údajně chutnají jako sladké krevety.

 

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech


komentářů: 18         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

rezy
3
rezy 27.05.2014, 09:18:36
s těmi sršni a jejich jedem to bude nejspíš pravda. Před lety mě prohnali sršni po zahradě, hrábnul jsem jim nechtěně do hnízda bagrem nějak příšli na to, kdo tahá za páčky. Dostal jsem tenkrát tři žihadla a celkem v pohodě jsem to ustál. Samozřejmě mě měla celá rodina za hrdinu, ale na to si rychle zvyknete, když vám podmazávají zmrzlinkou.

Astra
2
Astra 27.05.2014, 08:29:39
No viděli jste to někdy? Lucifer o voze a já o koze. Chtěla jsem napsat, že tu máme včely. VČELY. A psala jsem VOSY.. no asi mi poránu ulítly včely S vyplazeným jazykem

Astra
1
Astra 27.05.2014, 08:27:22
V Praze leje z větší konvičky, vosy zatím zalezlé. Máme jich tady ovšem velice velmi hodně - protože jsou tu kvetoucí lípy v hojném počtu a vos tudíž též. Jsou to mršky a jak jsem zjistila, mají rády maso. Moje kuchyňská okna vedou právě směrem k lípám, z nichž ta nejbližší je max pět metrů vzdálená, čili velmi blízko. Vos si tedy užívám dostatečně a když usedám v kuchyni na židli, dávám pozor, na co sedám. Jedna mě totiž kdysi parádně bodla. A jak si jistě dovedete představit, jsou to místa, kde je bodnutí hodně, ale opravdu hodně nepříjemné. Smějící se Až naprší a uschne, bude tady vosí ródeo! S vyplazeným jazykem

«   1    2     »