Neviditelný čert

Dobří holubi se vracejí. Tím dobrým holubem je v tomto případě americký psycholog Paul Watzlawick, z jehož knížky Úvod do neštěstí jsem tady před více jak dvěma a půl lety přetlumočil téměř všechny kapitoly, z nichž poslední se jmenovala Člověk by měl být šlechetný a dobrý. Jednu podle mne z nejdůležitějších jsem však z dnes mi již neznámých důvodů vynechal. Zabývá se technikami, jak uvést do neštěstí svůj partnerský vztah. Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem tu knížku zase vyhrabal a narazil zrovna na tuhle kapitolu, ale je pravdou, že nedávno jsem se tady zmínil o možnosti, že v podstatě všichni žijeme v jednom společném blázinci. Paul Watzlawick se právě v této kapitole k něčemu takovému rovněž dobral.

Lucifer

Již někdy na začátku minulého století poukázal Bertrand Russell a to, že je velký rozdíl, mluvíme-li o věcech, nebo mluvíme-li o vztazích. „Toto jablko je červené“ říká cosi o vlastnostech tohoto jablka. Věta „Toto jablko je větší než tamto“ vypovídá něco o vztahu mezi dvěma jablky, ale vlastně neříká ještě nic ani o jednom, ani o druhém. Výraz „větší“ není vlastností jednoho z těch dvou jablek. Byl by to holý nesmysl mu ji připisovat. Tohoto důležitého rozdílu se chopil a dále ho rozvinul antropolog a odborník na komunikaci Gregory Bateson. Poukázal na to, že v lidské komunikaci jsou vždy přítomny oba typy tvrzení, jinými slovy, že každá komunikace má věcnou a vztahovou úroveň. Tímto rozlišením nám dovolil lépe pochopit, jak je možné, aby mezi námi a partnerem vyvstaly tak rychle problémy (zpravidla nezáleží na tom, s kým, ale čím bližší člověk, tím rychleji se s ním začneme hádat).

Představme si, že se žena zeptala manžela: „Chutnala ti dnes polévka?“ Pokud mu chutnala, může bez váhání říci, že ano, žena bude mít radost. Jestliže mu nechutnala a je mu jedno, jestli bude zklamaná, odpoví, že ne. Problém nastane v situaci (statisticky zdaleka nejčastější), kdy muži dnes polévka vůbec nechutnala, ovšem nerad by manželku urazil. Na věcné úrovni (polévka) by tedy jeho odpověď měla znít „ne“, na vztahové úrovni (manželka) ví, že by měl říci „ano“. Přece jí nebude ubližovat. Jak tedy odpoví? Nemůže zároveň říci „ano-ne“. Nejspíš v takové prekérní situaci řekne např. „Chutná zajímavě“ a doufá, že žena pochopí, co jí chce ve skutečnosti říci. Šance jsou ale minimální. To už se dá rovnou doporučit to, co udělal manžel v jedné dvojici, kterou Paul Watzlawick znal. Po návratu ze svatební cesty před něj manželka postavila k snídani na stůl obrovskou krabici kukuřičných lupínků.

Myslela to dobře (na vztahové úrovni) – domnívala se, že je má rád. Bohužel se mýlila (věcná úroveň). Muž jí nechtěl urazit a řekl si, že tu hrůzu s pomocí boží sní a potom jí řekne, aby to už nekupovala. Jako dobrá hospodyňka dávala ale žena pozor, a než muž stačil dojíst první várku, byla na stole další. Po šestnácti letech se vzdal veškerých nadějí, že jí někdy bude moci šetrně naznačit, jak moc kukuřičné lupínky nenávidí. Dovedli bychom si představit její reakci.

Hovorová čeština skýtá v tomto směru více možností než např. angličtina nebo italština. Klasickým příkladem jsou věty jako Would you like to take me to my plane tomorrow morning? (Nevadilo by ti hodit mě zítra ráno na letiště?) nebo Ti dispiacerebbe far la cena stasera? (Samozřejmě, drahý, že jsem radostí bez sebe, když ti mám po práci ještě vařit). Pochopitelně, správné je odpovědět samostatně na obou úrovních komunikace, tedy například „Popravdě řečeno mě to nijak zvlášť na letiště netáhne, ale rád to pro tebe, miláčku, udělám“.

Význam uvedeného komunikačního vzorce pro naše téma je tento: I kdyby totiž partner zmíněným způsobem dokázal odpovědět, může druhý situaci zproblematizovat tím, že nabídku svého miláčka přijme jen s podmínkou, když s ním na letiště pojede jen doopravdy rád. Pokud se partner pokusí kličkovat, chytí se do pasti, kterou mu nalíčilo prostoupení věcné z vztahové úrovně. Nakonec na sebe po nesmyslné debatě dostanou vztek oba. Vidíte, že recept je vcelku jednoduchý, chce to jen chápat důležitý rozdíl mezi oběma úrovněmi komunikace a naučit se zaměňovat je ne náhodně, nýbrž vědomě. Jedním z nejznámějších příkladů, které dokážou člověka opravdu potěšit, je konfuze česneku a lásky, citovaná v názvu tohoto příspěvku.

Důvod, proč tyto konfuze nepřipadají těžké ani úplnému začátečníkovi, souvisí s tím, že většinou máme potíže držet se pouze vztahové úrovně. O věcech – třeba česneku – se dá mluvit bez problémů, ale o lásce? Nekonečné vysvětlování zdánlivých maličkostí a samozřejmostí plodí v mezilidských vztazích zaručeně stále větší a větší problémy. Je to stejné, jako když vysvětlujete vtip – přestane být vtipem. Nejlepší je vést podobné „hovory“ pozdě večer. Ve tři v noci bude i to nejjednodušší téma přežvýkáno tak, že už ho nepoznáte, navíc – zaručeně – ztratíte trpělivost. V takových chvílích samozřejmě nemůžete usnout.

Techniku je možné vylepšit jistým druhem otázek a speciální kategorií požadavků. Výtečným dotazem je např. „Ty se na mě zlobíš?“ ve chvíli, kdy druhému vůbec není známo, že by se nejen na vás, ale vůbec na cokoli zlobil. Váš dotaz však prozrazuje, že vy víte líp než on, co se mu honí hlavou, event. ho již předem usvědčujete ze lži (zvláště odpoví-li: „ale já se na tebe přece vůbec nezlobím“). Této technice se říká čtení myšlenek neboli jasnovidectví a je tak účinná proto, že o věcech, jako je něčí nálada a jak se projevuje, se můžeme hádat třeba do soudného dne; nehledě na to, že obviníte-li někoho, že je plný negativních pocitů, vydráždíte ho většinou do nepříčetnosti.

Dalším trikem je vyčíst něco partnerovi nikoli přímo, nýbrž mu to jen naznačit. Bude-li chtít vědět, co jste tím mysleli, můžete past hermeticky uzavřít: „Kdybys nebyl takový, tak by ses na nic neptal. – Zajímavé! Tak ty nevíš, o čem mluvím? To ukazuje, jak jsi duševně zakrnělý.“ A propos duševně. V komunikaci z tzv. duševně nemocnými se v léčebnách této metody používá s úspěchem už delší dobu. V případě (je to málokdy, ale stane se to), že se dotyčný odváží požádat o jasné informace, proč je vlastně považován za blázna, je tato jeho otázka jen dalším důkazem, že je opravdu duševně nemocný: Kdybys nebyl blázen, věděl bys, jak to myslíme! Laik se diví, oborník žasne – není to geniální odpověď? Pokusili jste se něco si ujasnit a v ten moment je to použito proti vám. Druhý je blázen, pokud mlčky přijme definici okolí „My jsme normální, ty jsi blázen“, a blázen je i tehdy, když to zpochybní. Po marném exkurzu mezi druhé si může rvát vlasy, nebo se nadobro odmlčet. Každopádně i to jen dále dokazuje jeho duševní poruchu.

Techniku s úspěchem používají ti, kdo sami sebe považují za kompetentní léčit podobné stavy. Ponechá se například na pacientovi, aby se svobodně rozhodl, jestli se chce účastnit skupiny, nebo ne. Když řekne, že nechce, je s chápavým úsměvem požádán, aby uvedl důvody, které ho k tomu vedou. V tu chvíli už je v podstatě jedno, co řekne, protože se bude každopádně jednat o manifestaci odporu, který je známkou nemoci. Je jasné, že má jedinou možnost – účast ve skupině. Přestože si nemá myslet, že mu nic jiného nezbývá. To by zase znamenalo odpor a nepochopení. Nejzdravější je chtít „spontánně“ (a tvrdit, že jsem nemocný a potřebuji terapii ve skupině). Ve velkých společenských systémech, které se svým způsobem podobají blázincům, se této metodě pejorativně říká brainwashing (vymývání mozků).

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí.

13.10.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16