Neviditelný čert

Jak psát o Vánocích a nebýt jako ta zelená ječící (evidentně nesmrtelná) příšera, která na nás letos z monitoru vyskakuje i tam, kde by ji člověk nejméně čekal? Bylo by pěkné povídat o tom, jak vypadá „svět“ nebo „zahrádka“. (Čerta ze švestek je snazší si představit. I když, tedy…) O čem je řeč? O tzv. folklorních objektech spojených se zimou. Ale jak vypadají, to si, milí žáci, vyhledejte sami. Já zůstanu u hlavního důvodu, proč Vánoce přežily dosud a přežívat budou stále – jsou svátkem narození člověka z člověka. A docela obyčejně se mi ty nejkrásnější svátky staly jen záminkou, přiznávám. Ale – připomeňme si, jak se jim říká v jiných zemích!

Stella

O tom, že lidské zrození nebylo vždycky vítanou událostí, už se na NČ psalo v článku Balada stará. Na venkově se stávalo, že nechtěné dítě bylo co nejrychleji pokřtěno a pak se nechalo zemřít. V některých chalupách se tak dělo každoročně. Taková divoká regulace počtu obyvatelstva zdola. Pověstný Robert Malthus se stal populární svým názorem, že časem svět nebude moci uživit všechny narozené. Teoretikové nejrůznějších oborů hledají cesty, jak se k této otázce postavit.

Matt Ridley říká, že u člověka jako živočišného druhu by otázka populačního vývoje neměla být nijak složitá. Přesto se ukazuje, že tomu tak není. Životní úroveň v průběhu dějin sice stále roste (s výchylkami) a s ní roste také počet lidí. Když ovšem populační hustota překročí určitou hranici, systém zkolabuje. Ale je zvláštní, že vždy po tomto zhroucení populační hustota dosáhne vyšší úrovně, než měla před ním. Další zvláštností je, že při větší nabídce potravin se rozšiřuje dělba práce a lidí nepřibývá. Když lidé musejí odcházet z města na vesnici, aby se věnovali samozásobitelství, jde o jasný příznak poklesu životní úrovně a rostoucích civilizačních problémů.  Přitom u lidí neplatí, že je nutně musí kosit hlad, když se příliš rozmnožují. Pokud uplatňují směnu a specializaci, nemusí se plahočit na vlastním malém políčku (viz Kolektivní mozek).

Pohled do dějin

Robert Malthus a spolu s ním i David Ricardo se shodují, že pokud růst populace není kontrolován, musí klesnout životní úroveň. Stalo se tak např. ve 13. století v Anglii, v době vrcholného středověku. Země vzkvétala, budovaly se mosty, přístavy, větrné mlýny, kláštery, katedrály. Neobyčejně prosperoval obchod, zejména obchod s vlnou. Počet obyvatel se zdvojnásobil (na 5 milionů). Populační vzestup ale předběhl hospodářskou produktivitu. Bohatí zvyšovali cenu půdy, počty chudých rostly a reálné mzdy klesly během sta let na polovinu. Situace se vyhrotila v době pověstného hladomoru způsobeného deštivými léty roku 1315 a 1317, kdy úroda shnila na polích. Ani další roky nebyly o mnoho lepší. Pohromy dovršil v následujících třiceti letech dobytčí mor, po němž přišla černá smrt mezi lidi (40. léta). Epidemie moru se opakovaly, stejně jako neúroda, a tak počet obyvatel Anglie v roce 1450 odpovídal počtu z roku 1200. Je zajímavé, že příjmy na osobu se v tomto roce (1450) vyhouply na stejnou úroveň, jakou si udržely až do roku 1820. Ironie dějin způsobila, že zdecimování obyvatelstva za moru vedlo k vyplácení mezd, protože se nedostávalo lidí k obdělávání půdy. Navíc po celé Evropě začali působit italští bankéři přicházející z bohatých měst. Ke slovu se dostávala obliba módního odívání, uměleckých děl… Jako by mor urychlil rozvoj renesance.

Hlad, epidemie a války 17. století způsobily prudký pokles obyvatelstva. Bylo nezbytné přistoupit k systému náročnému na kapitál, ne na pracovní sílu. Což nepotkalo země, jako je Japonsko nebo Čína. Japonsko 17. století bylo vyspělou ekonomikou se zpracovatelským průmyslem. Venkov se mohl chlubit vysokým stavem dobytka. Do 19. století se mnoho změnilo. Tažný dobytek zmizel. Začalo být výhodnější obdělávat půdu motykami než pluhem. Lidí na práci bylo tolik, že nebylo nutné používat jakékoli technologie, ani kočáry, trakaře, vozy. Evropa využívala energii vody a větru, Japonci vše zvládali vlastní silou. Meč byl levnější než palná zbraň. Země byla značně soběstačná, ale celkově kdesi tam, kde Evropa byla už hodně dávno.

V 18. století Evropa zažila populační boom díky bramborám i jiným novým plodinám (viz Slunečnice bambulinatá). Kvůli vysokým výnosům brambor se prý např. Irové stali línými. Ne ale ve všem, protože počet obyvatel prudce stoupl. Ještě, než přišla katastrofa v podobě bramborové plísně (irský hladomor zabil r. 1845 milion lidí), bylo v Irsku tolik obyvatel, že přestávala stačit půda. Políčka dělená mezi potomky se zmenšovala. Podobně na Skotské vysočině nastalo „záhumenkářství“, příznak toho, že stagnuje obchod a technologie. Británie měla jednu velikou výhodu. Průmyslová revoluce mohla být úspěšná díky tomu, že země disponovala uhlím a půda, kterou potřebovala (pro obilí, bavlnu, čaj, cukr) se nacházela mimo její území. Dřevo měli Angličané z Kanady… Kromě toho se populační problém řešil „sám“ – lidé prostě odcházeli do Ameriky. Takovými výhodami v době prudkého nárůstu obyvatelstva (od začátku 20. století) nedisponovala např. Čína a Indie. Roku 1950 se počet zemědělské chudiny (samozásobitelé) v těchto zemích stával neúnosným.

Snaha regulovat růst populace

Nástupce J. F. Kennedyho, prezident Lyndon Johnson odmítl v 60. letech pomoci Indii se zdůvodněním, že tato země neumí regulovat růst svého obyvatelstva. Ekolog Garret Hardin v eseji Tragédie obecní pastviny prohlásil, že není možné tolerovat svobodu plodit děti, protože tato svoboda omezuje jiné, mnohem důležitější svobody.

V 70. letech (20. století!) se objevily návrhy (John Holdren, Paul a Anna Ehrlichovi) na populační kontrolu pomocí zákona vyžadujícího nucený potrat, dále se uvažovalo o přidávání sterilizačních prostředků do pitné vody… Lidé musí být k sterilizaci donuceni, při odmítnutí potrestáni. Je to neuvěřitelné, ale tato opatření vstoupila v některých zemích Asie do praxe pod tlakem západních vlád a nátlakových skupin (International Planned Parenthood Federation (Home)…). Čínská (proti)populační politika je všeobecně známa svou nelidskostí. Méně se možná ví, že syn indické premiérky Sandžaj Gándhí nutil 8 milionů chudých Indů k vasektomii. Při protestech přicházeli o život lidé a Gándhí povzbuzovaný Světovou bankou to považoval za nutné zlo na cestě k zlepšení stavu země.

(Poznámka. Nic nového. Začátkem 20. století začala být populární eugenika. W. Churchill r. 1910 napsal, že je nezbytné zabránit v rozmnožování lidem slabomyslným a zločincům. Lidi je nutné pozorovat a zabránit těm, kteří projevují špatné sklony, v rozmnožování.)

Máme falešné představy?

Ale Ridley zdůrazňuje, že toto všechno bylo zbytečné, protože v 70. letech už populace stagnovala. Porodnost v Asii začala klesat úplně stejně, jako v Evropě, když začala vzrůstat prosperita. V současnosti klesá porodnost v celém světě. Dnes neexistuje země, která by měla porodnost vyšší než v 60. letech 20. století. V méně rozvinutých zemích se porodnost propadla skoro o polovinu. Propad pokračuje bez zastavení. Porodnost pod hranicí 2.1 dítěte na ženu má už polovina zemí světa. Na Srí Lance je to 1.9. V Rusku bude v roce 2050 počet obyvatel o třetinu nižší než v 90. letech.

Málo se ví, že „v celosvětovém měřítku úroveň porodnosti klesá volným pádem“. V každém světadílu, v každé kultuře! (Velké rodiny mají Amišové a Hutterité v Severní Americe). Míra úmrtnosti klesá, ale populační růst se zpomaluje. Bangladéš, nejlidnatější země, během padesáti let snížil porodnost z 6.8 dítěte na ženu na 2.7 dítěte. Indie z 5.9 na 2.6 dítěte. Demografická revoluce v každé zemi zasáhne všechny vrstvy. Přecházíme od vysoké úmrtnosti a vysoké porodnosti k nízké úmrtnosti i nízké porodnosti. Asie se na této cestě ocitla v 60. letech, Latinská Amerika v 70., většina Afriky v 80. letech (viz Nejlidnatější země naší planety).

Příčiny?

Prý těžce vysvětlitelné. Zhroucení míry porodnosti přišlo bez vládních či církevních opatření. (Papežova Itálie – 1.3 dítěte na ženu.) Na prvním místě mezi příčinami poklesu porodnosti bude paradoxně snížená dětská úmrtnost. Není nutné mít víc dětí, když přežijí ty, které jsme už přivedli na svět. Vyšší příjem sice znamená méně starostí s uživením většího počtu dětí, ale také možnost vybrat si i jiné povyražení než plození. Emancipované ženy (antikoncepce a vzdělání) chtějí dát dětem co nejlepší výchovu, již by při větším počtu dětí špatně zvládaly. K dalším důvodům poklesu porodnosti patří i urbanizace. Ridley zdůrazňuje, že populaci nejvíce „kontroluje“ spotřeba a obchod. Ekonomická svoboda zajistí kontrolu populace sama. Čím více prosperity a svobody máme, tím spíš se míra porodnosti stabilizuje kolem dvou dětí na ženu. Tomu odpovídá právě současná situace. A to je důvod k optimismu. A problém stárnutí populace? Sedmdesátníci u počítačů budou určitě svěžejší než čtyřicátníci při manuální práci.

Vyhledala jsem loňskou statistickou ročenku. Pořád mám totiž v živé paměti tu řadu postelí, která se v půli osmdesátých let dvakrát týdně utvořila v nemocniční chodbě. Jedna po druhé byly ženy odváženy k umělému potratu. Asi má Ridley pravdu. Roku 1988 bylo u nás přerušeno 113 730 těhotenství, roku 1991 – 106 042. Se změnou společenských podmínek nastoupil pokles. Roku 2012 podstoupilo umělý potrat 23 032 žen (narodilo se 108 955 dětí, z toho šestnáctiletým matkám – běžný jev ve dvaceti letech před „sametem“ – jen 219). V čem že má Ridley pravdu? Nepotřebujeme se při plánování rodiny řídit vnucovanou ideou a vizí dokonalé budoucnosti.

Zdroj: Ridley, Matt: Racionální optimista, Argo/Dokořán, Praha 2013

10.12.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16