Neviditelný čert

Čeští filharmonici obohatili jazyk o japštinu, o jazyk zrozený při zájezdech do Japonska. (Viz LN 17. 6. 2017: Taktoniči, ten kouzlí). Dirigenta nazvali „taktoniči“, taktovka se stala „taktomete“, z tympánů jsou „ničiuši“. Jazyková hravost těch, kteří vystupují v „machrhausu“ (kam podle jednoho ze semaforských monologů chodí fajnoví lidi), potěší stejně, jako jazyková fantazie, s jejímiž výsledky nás seznamuje tato internetová stránka: Čeština 2.0: Jak nám zobák narost. Skutečná japonština ale jako jeden z mála jazyků (ještě tak finština) převzala beze změny austronéské slovo „tabu“. Považuje ho za svoje, přestože japonský ekvivalent měla už před Cookovými expedicemi. Jiné evropské jazyky přebíraly tento výraz s drobnými změnami. Při vší bohatosti naší mateřštiny, ani my nemáme výstižnější slovo pro označení zapovězených věcí, než je neohebné „tabu“. Už to, že je nesklonné, souzní s jeho významem. Od tabu zkrátka rychle pryč!

Stella

Harmut Kraft se v knize Tabu (Magie a sociální skutečnost) věnuje všem aspektům spojeným s věcmi zapovězenými a nedotknutelnými, ale též s věcmi, kterým se vyhýbáme buď z pohodlnosti, nebo z nechuti. Rádi totiž řešíme záležitosti nepodstatné, ba hloupé, ale pomíjíme důležité otázky, jakou je např. únosnost sociálního systému v blízké budoucnosti (i z důvodu prodlužování života). Zůstáváme obvykle jen u konstatování, že tady podobný problém je. Po nás ať přijde potopa? (Proč připomínám právě toto ožehavé téma, vyplyne z dalšího textu.)

V dnešním příspěvku se nejprve zastavím u původu samotného slova „tabu“. Následovat bude  zmínka o tom, jakou roli v sociální oblasti hrají zapovězené věcí a jevy. Další část vychází z Kraftových kapitol o posledních věcech člověka, tedy o věcech, u nichž různá tabu houževnatě přetrvávají. (O tabu pojednával také článek o „druhotné mysli“.)

Slovo – cizinec

Slovo tabu se k nám zatoulalo přes angličtinu z tongštiny až ze sopečného a korálového souostroví jižního Pacifiku. Evropané neradi přejímali slova od „divochů“, ale tabu jim velmi přišlo vhod. Jevy, na něž se tabu vztahovala, zde samozřejmě byly, ale slovo scházelo. A tak se nepříjemné a společensky nevhodné věci vyjadřovaly opisem nebo různými eufemismy. Dobrého přijetí se ve světě dostalo také slovu tetování, pocházejícímu ze stejné oblasti. Neuchytilo se ale slovo mana, pro obyvatele Oceánie stejně důležité (veliká síla, moc, nadpřirozená síla...) Za tato nová slova vděčí Evropa výpravám Jamese Cooka, který se v druhé polovině 18. století snažil objevit splavnou námořní cestu z Pacifiku do Atlantiku.

Tabu označuje zákazy různého druhu. Mohou být např. tabu trvalá a tabu časově omezená. Na neznalost nového tabu doplatil roku 1779 sám James Cook, když jeho dvě lodi zakotvily v mořské zátoce, na niž se právě nové tabu vztahovalo. Porušení zákazu vedlo ke sporům s domorodci, kteří se rozhodli znevážení tabu pomstít a Cooka ubili. Stal se tedy obětí nového a dočasného tabu.

Existují i tabu hospodářská, společenská, tabu jídelní a tabu mrtvých. Dočasná tabu vztahující se na potraviny mají hluboký smysl. Je-li vydán zákaz požívat některé produkty, bude ochráněna budoucí setba a nepřijde hladomor. (M. Harris roku 1995 vysvětluje tabu pojídání vepřového v islámských zemích jako zákaz odvozený z principu nákladů a zisku. Prasata spotřebují mnoho nákladného a drahého krmiva, umělý stín a vodu. Ujídají člověku pšenici, sóju, kukuřici, brambory...) Velmi přísná jsou (byla?) trvalá tabu týkající se panovníka. Tabu se stávaly všechny předměty, jichž se král dotkl – pro ostatní od této chvíle byly nepoužitelné. Aby lidé nepřicházeli o půdu, na niž stoupla  panovníkova noha, museli panovníka přepravovat na nosítkách. Dům, který navštívil, nesměl už nikdo obývat. Z toho důvodu měly vesnice zvláštní obydlí určené jen pro krále.

Překročení tabu vždy pro člověka znamenalo vyobcování. Trvalé vyloučení jedince ze společenství se mohlo rovnat jisté smrti. Zůstal bez pomoci, bez zájmu komunity. Mírnější bylo vyloučení dočasné, které skončilo provedením očistného rituálu a znovupřijetím.

Rituály vůbec mají hluboký smysl, protože brání sebedestrukci z pocitu bezmoci tam, kde člověk nemůže ovlivnit průběh událostí: je snesitelnější, pomyslíme-li si, že někdo překročil tabu, a proto došlo k zemětřesení, k povodni... Když najdeme viníka a dáme mu jméno, pak neovlivnitelné síly můžeme usmířit magickými praktikami (u křesťanů modlitbou). Získáme pocit, že můžeme věci nasměrovat k lepšímu. (Nepochybuji, že podobný smysl má v poslední době inflace omluv, jimiž přijímáme vinu i za předky...)

Biblické Desatero má také charakter tabu. Narušení vztahu s Bohem je hříchem a může vést k vyloučení z náboženského společenství. V naší civilizaci přetrvává hrozba vyobcování spíše u venkovského společenství, ale mnohem častějším projevem (i pomyslného vyobcování) jsou psychosomatické potíže, jež mohou vést také ke smrti, ať v důsledku infarktu, nebo sebevraždy.

Tabu totiž slouží jako záruka jednoty společenství a zároveň je prostředkem sociální kontroly. Tabu zajišťuje identitu. Můžeme se na ně dívat zároveň jako na psychosociální strategie. Je skutečností, že jejich (tabu) překročení umožňuje vývoj. Přijmu-li jednou provždy jako fakt, že prezident je jednou prezident, a tím je pro mne nedotknutelný, stanovil jsem pro sebe hranici, za niž nepůjdu, i kdyby prezident po hradním nádvoří na koze jezdil a v poníženém předklonu k nám pozval cizí armády mávající jadernými oštěpy. V tom okamžiku sice napomáhám stabilitě, ale bráním vývoji k lepšímu. Zaštítěn osobním i společenským tabu. Tabu je ambivalentní...

Tabu se nemůže odvozovat jen z etnologie nebo náboženství. Pramení také z přirozenosti lidské psychiky (jsou tabu vědomá i nevědomá) i z charakteru kolektivního života. Jde o věc mnohem složitější, než se zdá, neboť souvisí se svědomím, zákazem, zákonem, hříchem i s pověrou. Ovšemže také s magií... Zastavme se ale u projevů tabu v konkrétních situacích, jakými jsou transplantace a eutanazie.

Tabu v transplantační medicíně

Ještě nedávno se za mrtvého považoval člověk, jemuž se zastavilo srdce a dýchání. Smrt byla smyslově vnímatelná (skvrny, ztuhlost). Dala se definovat speciálními přístroji, měla abstraktní charakter. Podle současného zákona konec lidského života nastává okamžikem smrti mozkové.

Procesu transplantace se účastní různé profesní skupiny a každá z nich stojí před značnou zátěží: anesteziologové zajišťují vitální funkce u člověka „úředně“ mrtvého. Po vyjmutí orgánů je na nich, aby vypnuli přístroje. Prožitkově (ne podle zákona) se podílejí na zabití. Jak vypráví jedna anestezioložka, vždy znovu se musí vyrovnávat s tím, že už vidí úmrtní list, ale srdce člověka ještě bije. Je vyloučeno, aby v práci mluvila o svých pocitech. Ale citově se nedokáže odpoutat od vědomí, že hanobí tělo, a sama by orgány nikdy neposkytla. Cítí překročení tabu. Tabu klidu mrtvých. Lékaři si samozřejmě svou práci racionalizují. Pomáhají přece vážně a beznadějně nemocným. Ale existující zákonná povinnost hlásit možné dárce orgánů se plní velmi nedostatečně, mimo jiné právě kvůli tisíciletému tabu, které velí nenarušovat posmrtný klid.

Podobně ambivalentní pocity mají lidé čekající na dárce. Nejeden z nich vypráví, jaké napětí přináší doba mlh a náledí. Poskytuje naději na orgán, ale vzbuzuje také pocit viny kvůli „radosti“ ze smrti jiného. Přijetí cizího orgánu se totiž podvědomě spojuje s odvěkým tabu kanibalismu. Opět nezbývá, než podobné pocity potlačovat a racionalizovat. (Mimochodem, pokud jde o kanibalismus, málokterý zločin je sledován s takovým dychtivým zájmem!)

Další otázka je spojena s platbou za orgány. Neboť se zde setkává křesťanská láska k bližnímu s obchodem. Je orgán darem, nebo zbožím? Ukazuje se zatím, že smysluplná diskuse na toto téma je, přes všechny pokusy o ni, téměř vyloučena. Kde začne, tam rychle skončí.

„Nejchudší lidé z hospodářsky slabých oblastí se tímto způsobem stávají „skladištěm náhradních dílů“ pro pacienty z bohatých zemí.“ V těchto zemích (Latinská Amerika, východní Evropa, Afrika, Indie) z obchodu s orgány zmizela etika, dochází k vykořisťování a zločineckým praktikám. Orgány od živých dárců jsou mnohem cennější. Západe, cítíš nějakou vinu, je-li v tvých zemích obchodování s orgány spoluobčanů zakázáno? Počet lidí ochotných orgány darovat (i po smrti) na Západě klesá. Nepochybně to souvisí s narušením klidu umírajícího. Umírajícího totiž v takovém případě nelze v nemocnici doprovodit do konce a věcné argumenty před tabu posmrtného klidu a posmrtných rituálů selhávají.

Přijde si smrt pro nás, nebo my pro ni?

Tak se ptá Hartmut Kraft v kapitole o eutanazii. Protože smrt je nevyhnutelná a skrytě přítomná stále, bylo zapotřebí pro umírání a pohřbívání vytvořit příslušné společenské formy. Ruku v ruce se světskými a náboženskými rituály vznikají i různá tabu. Církev začlenila svět mrtvých do světa živých, např. i tím, že se hřbitovy dlouho nacházely v centru obce a sloužily víceméně jako veřejná shromaždiště i jako místo zábav. (Viz také zde s odkazem na Ariesovy Dějiny smrti.)

Na hřbitovních zdech a na stěnách kostelů býval cyklus obrazů předvádějících tanec smrti, která s sebou postupně strhává lidi všech stavů: ve smrti jsme si všichni rovni. Ale nikdy na těchto obrazech netančili sebevrazi. Ti totiž byli vyobcováni. Jejich překročení tabu – Desatera – bylo natolik závažné, že se jim dostalo pouze věčného zatracení, bez možnosti projít očistcem, bez možnosti zařadit se alespoň mezi mrtvé. Toto církevní pojetí sebe – zabití převzala i světská moc, když nedovolovala pohřbívat sebevrahy do posvěcené půdy. Sebevrah byl totiž posedlý ďáblem.

Proč taková přísnost? Protože sebevrah sám, o své vůli, pohrdl společenskými tabu a sám rozhodl o svém vyloučení. Pohrdl tak nejen církví, ale také státem. Postupně se nacházely i polehčující okolnosti, jako je třeba pominutí smyslů, a od 17. století můžeme pozorovat vzrůstající zájem medicíny o sebevrahy. Pro psychiatrii se sebevražda stala vážným tématem na přelomu 19. a 20. století.

Psychiatrie ovšem zasáhla do problematiky umírání a smrti velmi neblaze v Německu, kdy v letech 1940–1945 podpořila zabití sta tisíc lidí, které označila za přebytečné tvory a za prázdné lidské schránky. Tělesně postižené děti a duševně nemocní klesli na úroveň hmyzu, jak dokládají statistiky dochované na zámku Hartheim, kde se prováděla „dezinfekce“ za účelem vysokých úspor. Z tohoto důvodu je v současném Německu dosud tabu téma eutanazie, přestože třeba v Nizozemsku je vyžádané ukončení života zákonem umožněno od roku 2001 a v Belgii od roku 2002.

Eutanazie v překladu znamená dobrá, bezbolestná smrt. Západní společnost téma smrti vytěsňuje jako tabu především proto, že nikdo nezná okamžik svého odchodu – a to nás uráží. Všechno jinak nějakým způsobem dokážeme ovládnout. A z toho, co je mimo naše možnosti, učiníme tabu. Ovšem ars moriendi, umění umírat, by mělo být přijato, nikoli vytěsněno. Jako součást našich životů. Zatím jsme ale jen na počátku diskusí...

Závěrem pro zajímavost uvádím příklad matematické úlohy z dob nacismu, z cvičebnice Matematika ve službách národněpolitické výchovy s praktickými příklady z národohospodářství, topografie a přírodních věd:

Jeden duševně nemocný stojí denně 4 říšské marky, mrzák 5,50 říšské marky, zločinec 3,50 říšské marky. V mnoha případech má úředník jen asi 4 marky denně, zřízenec sotva 3,50 marky a nevyučený dělník méně než 2 marky na jednoho člena rodiny. A) Zobrazte tato čísla graficky. Podle střízlivých odhadů je v Německu na 300 000 duševně nemocných, epileptiků apod. v ústavní péči. B) Na kolik peněz tito lidé celkem ročně přijdou, vycházíme-li z denní sazby 4 říšské marky? C) Kolik manželských půjček v hodnotě 1 000 marek by se – bez závazku pozdějšího splacení – dalo z těchto peněz ročně vydat?

Zdroj: Kraft, Hartmut: Tabu (Magie a sociální skutečnost), Mladá fronta, 2006

23.06.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 21