Neviditelný čert

Karel Čapek se pozastavoval nad tím, že se při setkání s někým novým neptáme, jaký je to člověk, ale ze všeho nejdřív nás zajímají jeho politické postoje. Já si potichu myslím, že politický postoj vypovídá hodně, ale budiž, řekl to chytřejší. Čapek bude mít určitě pravdu, protože velmi podobně se vyjadřuje také životem tisíckrát převálcovaná Jiřina Šiklová v rozverném interview Lidových novin. (Nebylo by lepší spáchat sebevraždu? LN 24. 6. 2017) “Že nikdy nejde o to, kde člověk dělá, ale co tam dělá, nejde o to, zda podepsal antichartu, ale co reálně dělal, zda je na nějakém seznamu, ale komu pomohl a komu škodil. Mladým skoro nejde vysvětlit, co všechno jsme museli skousnout. Já se vždycky ptám, co konkrétního ten člověk udělal, co provedl, koho nabonzoval...“

Stella

A vo co de

Přestože ve mně stále hlodá pochybnost o platnosti těchto slov, vzpomínám, jak jsem na novém pracovišti byla překvapena něčím, co jsem po dosavadních zkušenostech vůbec nepředpokládala. Ani jeden člověk vyhozený z politických důvodů, všechna školení čistě formální, ba i podpis stačil, nesčetná lživá slohová cvičení posílaná nadřízeným orgánům – a všichni byli spokojeni. Na mém předchozím působišti jsme prožívali dennodenní napětí, byli jsme od neustálou kontrolou, každé slovo bylo hlídané a rozebírané, konalo se několik soudních sporů (protistátní anekdota, facka soudruhovi – v hospodě prosím, ta facka stála jednu existenci. Ač opilí tam byli dva.)

Jak mě poučila kolegyně: všechno je v lidech. Jak mě poučil kolega: toto začalo za německé okupace. Ošidit, vyhnout se, sem tam nenápadně uškodit, ale přežít. Opravdovost, ideály první republiky vzaly zasvé. Jak přirozeně, jednoznačně a neokázale vyznívají dopisy psané vězni v posledních chvílích před popravou! Ať za heydrichiády, nebo v padesátých letech. Žádný nářek, pochybnosti. Žádný pocit výjimečnosti. Možná s ohledem na pozůstalé? Ale i to je přece ono! Samozřejmý smysl pro čest a zachování vlastní důstojnosti jako plod výchovy, protože – jak jinak? Nikdo z čekajících na smrt nepsal: Dejte si, děti, pozor, ať nedopadnete jako já. Naopak, daleko spíš ty dopisy obsahují zmínku o povinnosti. O splnění úkolu.

Přijali jsme, že dnes je hrdinství (všedního dne), když s někým šikovně vyběhneme, když z čistě prospěchářských důvodů někoho „užvaníme“. Byznys je byznys, to chápe i naše oběť. Příště se to podaří právě jí a, však si, brácho, rozumíme. Jsme z jednoho vrhu potměšilé vychytralé opatrnosti. Aby bylo jasno: ta tichoučká mazanost není zdaleka dominantní a zdaleka ne pouze česká vlastnost. Avšak u nás už se pod ní mnoho hlubšího neskrývá. Žádná pevná víra. Já vím: kdyby zase přišly povodně a kdyby vůbec opravdu šlo do tuhého… Člověk zapomíná a pak pochybuje.

V situaci, kdy je uplatnění svobodné lidské vůle chápáno jako projev vzpoury, v takové situaci si člověk musí vyboxovat území, svůj prostor působnosti, v němž bude bojovat tak, jak to dovede nejlépe. Musí si vymezit prostor k uplatnění schopností, přestože je nikdy nebude moci rozvinout naplno. Ale kontinuita nebude přetržena, Vyvraždit po Lidicích celý národ by nepříteli možná vyhovovalo nejvíc. Ale komu pak předat štafetu? Romantikové to, pravda, vždycky viděli jinak: Lépe nebýt, než být otrokem.

Doba pokročila a Ludvík Vaculík se v normalizačních 70. letech pozastavoval nad tím, že nic a nikdo už není jako dříve, že ani oni už nejsou to, co bývali. Všechno se děje naoko, jenom jako. (Ostatně, podobně vystoupil už Miloš Kopecký v osmdesátém sedmém!?) Také dnes se vyhýbáme přísné kategoričnosti, cítíme odpor k patosu, ale do té míry, že sklouzáváme k vlažné ekvilibristice, k názorové gymnastice, k přemetům a kotoulům – vždyť ono je to všechno stejně (především) k smíchu! Jenomže: chceme takto doplavat až k bezbřehé lhostejnosti a rozpustit se v jejím moři? Páteř by se nerozpustila. Poztráceli jsme cestou ty „křemeny a kvádry“, protože nás příliš tížily?

Jeden veliký omyl přes nás hodil síť: představa, že se nám vyhnou pádící dějiny, jak se říká, „vichřice dějin“. Ten vichr ale nějaká zeď nezastaví. Ten průvan nebere ohled na to, že je naše hnízdečko tak útulné a choulíme se v něm s očima přivřenýma. Můžeme se rukama křečovitě držet okrajů, výsledkem bude, že nás vítr odnese – i s učesaným hnízdem. Měli jsme se učit létat! Včas.

O shovívavosti měla být řeč? Ta vlažnost a neurčitost v přístupu k donašečům a kariéristům minulého režimu se začíná obracet proti nám, neboť jim byl (skutky) v posledních letech udělen generální pardon z nejvyšších míst. Hrubá prostřednost bez velké nosné myšlenky jim dokořán otevřela skřípající vrata. Odvážně vystrčili hlavy z děr i dosud přikrčení. Oklepali se a řvou. Naivní důvěřivci po převratu předpokládali, že když nebudou jako oni, ti provinivší se budou zticha. Už se ovšem chopili příležitosti. Zahltili sociální sítě. Neskrývají svou aroganci.

A to ještě docela nedávno tvrdě odmítali každou zmínku o své minulosti jako „blbost“, o které se nemluví! Tabu. Mám se radostně vrhat kolem krku agentovi, který skutečně býval velice aktivní, podrazácký? Dnes stále oblíbený, vtipálek, v týmu (kdysi kolektivu) za všech dob nejoblíbenější. Pozdravíme se. Víc ode mne, hochu, nečekej. I to je dost. Těm mladším o tobě nevyprávím. (Měla bych? Ale, vzpomeňte na Kunderův Žert. A také: Jen počkej! (Pomsta?))

V knize „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ je krásná charakteristika jednoho typu shovívavosti. Berija „sice znásilňoval ženy a děti, nechával mučit a popravovat jak vinné, tak nevinné a dělal ještě spoustu dalších věcí… ale i když jeho metody často byly příšerné, vždycky cílevědomě pracoval pro dobro Sovětského svazu.“ Zkarikovaně svého času u nás: soudružka je sice úplně pitomá, největší drbna široko daleko, občas něco ukradne, kdo byl Marx, netuší, ale jednou je ve straně a myslí to dobře se socialistickým zřízením. Takže jejího syna můžeme doporučit ke studiu.

Sebe jsi zradit moh...

Jiřina Šiklová píše: „Takže všechny kategorické soudy „já bych nikdy“ jsou pitomost. Já si myslím, že záleží na smyslu, celku, k čemu se dá využít, k čemu se to dá zneužít. A to jak u tajné spolupráce, tak u papíru typu „Odsuzuji jednání...“

Pravdu má paní Šiklová. Ale co měřítko. Odsud – posud. Nejsme my potom všichni na stejné rovině, na stejné lodi, a jen se tak škádlíme? Jak ti poslanci, kteří se po plamenné kritice plné morálky plácají po ramenou a jdou spolu na oběd? Jde o toleranci názoru, nebo o toleranci úplně všeho? O předstírání: Hele, já budu před lidma říkat, jakože to a ono, a ty si tam udělej, co chceš. Co jsme si, to jsme si, a jede se dál. Důsledky přenecháme třetímu. Nebo budoucímu. A právě o TO jde.

Kde je hranice mezi shovívavosti k věcem úplně nepodstatným, velkorysostí vůči nedostatkům, a mezi malicherností, zbabělostí a bezzásadovostí? Spočívá ve schopnosti uvidět sám sebe na místě druhého? Nejspíš. S nějakou empatickou vlohou se člověk narodí. Ale i ta se dá lehce udupat. Přísný otec, odpouštějící matka: kde ty loňské sněhy jsou. Dnes povětšinou výchovně řádí kamarádští rodiče. Rodiče – kamarádi, často jen z pohodlnosti, až to bolí.

Někdo životem proplouvá, někdo se životem protrápí otázkami, neboť netuší, že odpovědi neleží mimo něj, ač je na trhu nabídka bohatá. Možná to řekl správně (opět) Karel Čapek, že pravd je mnoho (jak nedávno zde připomněl Starý Kocour), možná je normální, co řekl také už zde citovaný L. Vaculík: že má na jednu věc víc názorů. Neleží celý problém v tom, že skutečnost, která je v pohybu, toužíme zastavit, polapit, vecpat do nějaké formy (třeba ideologické), vyklopit ji, pocukrovat a dívat se na ni: To je ono. Leč, ono to nejde. Realita si kluše a dovedně uhýbá před naším chtěním.

Jistěže, opět kuchyňské přirovnání. Co jsem to chtěla ušlehat? Že nechci, abychom se vyznačovali německou statičností, francouzskou úlisností, ani britským cynismem. Nejsme o nic horší, ani o nic lepší. Ale ve srovnání s chápavými Italy, Řeky i Rakušany se cítíme bůhvíproč být nějak posvěcení. Nechci žít v zemičce ani v kotlince. Chci žít v České republice.

03.07.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10