Neviditelný čert

Zdá se být marnou snahou zjistit, jestli v životě vědců bylo (a je) něco společného, co by je předurčilo k vědecké dráze završené uznáním a slávou. Talent a schopnosti si prostě budoucí vědci přinesli na svět a buď měli štěstí, že jim někdo v pravý čas poskytl podnět k přemýšlení a probudil jejich ctižádost, nebo jim nedala pokoje touha přijít věcem na kloub. Životní cesty mnohých z nich byly složité a plné překážek. O idyle se dá hovořit jen v několika málo případech, jakým je např. Alexander von Humboldt (dnes z nepochopitelných důvodů málo všeobecně známý). Jediná vědkyně nezkažená slávou, jak o Marii Curie-Skłodowské říkal Einstein, za studií omdlévala hlady i vyčerpáním ze zimy. Ale nenapadlo ji vzdát se možnosti poznání.

Stella

O Marii Curie-Skłodowské bylo mnoho napsáno a ještě mnoho napsáno bude. Nositelka jedné Nobelovy ceny za fyziku a druhé za chemii vyrůstala od deseti let bez matky. Vzdělaný a kultivovaný otec usiloval o to, aby se dcerám dostalo nejvyššího možného vzdělání, přestože z politických důvodů byla finanční situace rodiny velmi neutěšená. Marie se tak dostala na vysněná studia matematiky, fyziky a chemie až ve 24 letech, protože až do té doby podporovala ze svého platu vychovatelky na studiích sestru.

Kromě velkých starostí měla Marie životě také mimořádné štěstí. Osud jí dopřál dva vynikající muže: osvíceného otce a solidárního, pracovitého a nadaného manžela. Manželství ovšem ukončila tragická mužova nehoda. Když Pierre Curie zemřel, jejich druhé dítě ještě nemělo dva roky. Marie svou vědeckou práci nevzdala. A, jak to bývá, teprve když slavná Polka dostávala v zahraničí jednu cenu za druhou, začali jí věnovat náležitou pozornost také v jejím druhém domově, ve Francii. Následovala Nobelova cena pro dceru i pro zetě… Dav na velké vědkyni ovšem shledával stále něco nedobrého: podezírali ji z toho, že je Židovka (jsme na samém počátku 20. století), podezírali ji, že má jako vdova poměr se svobodným kolegou… Lůza se nestyděla dávat průchod svému rozhořčení před jejím domem.

Usilovná práce, nezměrná trpělivost, skromnost, péče o rodinu, sebeobětování i smysl pro konkrétní situaci (angažovanost za první světové války), to vše se málokdy sejde v jedné osobnosti. Jakkoli stojí psáno, že Marie Curie-Skłodowská nikdy neřešila ženskou otázku, přesto se s faktem, že je žena, musela ve své profesi nesčetněkrát vyrovnávat.

Ale dvacáté století bylo dvacáté století. To Keplerovu tetu kdysi upálili jako čarodějnici, protože znala hvězdy a uměla léčit. Svou matku obviněnou počátkem 17. století z čarodějnictví musel Johannes Kepler obhajovat v dlouhém procesu. Vyvázla s vězením. Kepler sám měl nemalé problémy s inkvizicí. Přitom k jeho původní profesi okresního matematika patřilo nejen sestavování kalendáře, ale také vytváření astrologických předpovědí.

Muži to zkrátka dlouho měli mnohem lehčí. Ale byl by takový Antoine-Laurent de Lavoisier stejně úspěšný, kdyby mu po boku nestála žena, která se vedle něj naučila jazyky, rozuměla chemii, asistovala u pokusů, překládala, ilustrovala manželovy knihy, vedla vzornou domácnost, a to nemluvím o velkém věnu…? Leč, gilotině zabránit nemohla.

Krásná žena Nielse Bohra dala mužovi pět synů, z nichž jeden získal Nobelovu cenu – jako tatínek. A manželka chemika, dvojnásobného nobelisty Linuse Carla Paulinga měla úplně stejný podíl na mírovém hnutí (druhá Nobelova cena pro Paulinga) jako její muž, ale nebyla navržena…

Když už jsme u Lavoisiera. Byl popraven jako výběrčí nepřímých daní, spolu s dalšími dvaceti sedmi výběrčími. Je vůbec zajímavé, že povolání účetního nebo výběrčího daní se u vědců objevuje vícekrát. Typickým příkladem je molekulární fyzik a teoretik světla Chandrasekhara Venkata Raman. Jeho synovec, fyzik, měl už větší štěstí, ač pocházel z Pákistánu, z deseti dětí…

Oba rodiče Jamese Deweye Watsona, jednoho z objevitelů struktury DNA, pracovali jako účetní. Práce s čísly, smysl pro přesnost, systematičnost – nic divného, když syn schopnosti zdědí. Ale pokud je tatínek bohatým bankéřem v Budapešti, jako v případě tvůrce elektronického počítače Johna von Neumanna, tím lépe. (A ostatně: Newton byl velmi aktivním správcem mincovny!)

Kromě toho, že podle všeobecně přijímané představy jsou přírodovědci jednostranně zaměření rozcuchaní pomatenci vyžadující velkou shovívavost (zvlášť když se ohánějí racionalitou), jsou mezi nimi někteří neobyčejně všestranně nadaní. Zájem o umění byl žádoucí a samozřejmý zvlášť v době romantismu.

Tak např. Alexander von Humboldt ve svém díle Kosmos dokazuje, že hvězdy, planety, Země a živé systémy tvoří jeden celek. Příroda a historie spolu souvisí a tuto vzájemnou propojenost podpoří budoucí lidstvo vědou, výtvarným uměním a poezií. Je těžké říci, kým Humboldt vlastně byl – tak široký byl okruh jeho zájmů. Zdá se, že pro dnešek má největší význam jako zakladatel ekologie, zakladatel moderního oboru zvaného Earth system science. (Humboldt prý měl také velký smysl pro humor. Vždyť ostatně patřil k té slavné optimistické generaci – viz Óda na radost…)

Široký záběr měl také James Clerk Maxwell. Známe ho jako autora prací o elektromagnetické povaze světla a záření, ale Maxwell studoval do hloubky vedle přírodních věd také logiku, metafyziku, teologii i rétoriku. Obdivoval německou romantickou poezii. Byl výborný v geometrii a vynikl také jako kreslíř a básník.

Když zůstaneme doma, nabízí se nám jako příklad všestrannosti tvůrce české vědecké terminologie, Jan Evangelista Purkyně byl nejenom neurovědec, zakladatel prvního fyziologického ústavu na světě, ale také filozof, básník, který psal pro děti, a překladatel (Torquatto Tasso). Kromě toho miloval fotografii a výtvarné umění. Když zemřel jeho syn, talentovaný realistický malíř Karel Purkyně, vědec Purkyně se velmi prakticky staral o pozůstalou rodinu. Rozsah jeho zájmů dokazuje jak studium vztahů v nervovém systému a způsob komunikace uvnitř něho, ale také např. využití praktických názorných pomůcek. Patří k nim i kinesiskop, jím sestavený. (Připomeňme, že Purkyně předešel Freuda ve studiu snů…) Proč asi podobné osobnosti nepřecházejí do všeobecného povědomí?

Mnoho z důležitých vědeckých objevů vzniklo, jak se říká, na koleně. Za velmi skromných podmínek i za nepříznivého osobního osudu. Nějak lépe se kdysi dokázali naivní, ale ne infantilní lidé vyrovnávat se životem. Asi měli více odvahy, trpělivosti a pokory. A možná, že dobře věděli, že život je příliš krátký na otálení. Zdá se, že k těm vědcům z minulého času patří i onen chudý petrohradský matematik, který odmítl peníze za Nobelovu cenu. Ostatně, při studiu vědcovy povahy nemusíme vůbec chodit daleko od tohoto blogu!

Zdroj: Vědci (Cesty objevů), sestavil Andrew Robinson, Slovart, 2013

02.08.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 28