Neviditelný čert

Pro první zářijový víkend jsem přichystal tři propletené úvahy od Heiko Schranga, jež se nachází v kratší a poklidnější druhé části jeho knížky Lži století …, z jejíž první části jsem zde naposledy vyzobal údernou informaci: Jak se dělají peníze z ničeho. Žádnou poznámku jsem k tomu nepřipojil, jelikož se něco takového již nachází v mém přetlumočení tohoto Schrangova mudrlantského tripletu. Každý si z něho vyzobněte, čeho jest vám zapotřebí. A nezapomeňte se do tváře nastupujícího září patřičně usmát.

Lucifer

Náš život i naše hodnoty a očekávání určují naše myšlenky a pocity. Rozhodující přitom je, že v našich hodnotách se odrážejí vlivy našich rodičů a společnosti. Tak máme zpravidla převzatý a ustrnulý obrázek světa, který se snažíme bránit za jakékoli situace.

Ve světě kolem nás přijímá obvykle jen minimum lidí ostatní takové, jací skutečně jsou. Pod vlivem vlastních hodnot předpokládáme, že ostatní budou splňovat naše očekávání. Když tomu tak není, potom automaticky očekáváme, že se přizpůsobí našim představám. Přitom zapomínáme, že náš protějšek na nehmotné rovině vnímá, co si o něm myslíme. Vědomě či podvědomě vstřebává energii vysílanou ve formě sympatií nebo antipatií. Odmítavé myšlenky pak mají velkou šanci stát se základním kamenem budoucích konfliktů. Vedle lačnosti, závisti a nenávisti je právě tohle jednou z hlavních příčin mezilidských konfliktů na Zemi. Přitom snadno přehlédneme, že každý člověk, ať už je nám sebenesympatičtější, má vlastnosti, které jsou chvályhodné a příjemné.

Kdybychom se soustředili více na to, co nás spojuje, než na to, co nás rozděluje, konflikty a války by ztratily svou příčinu. Místo na rozdělování a ničení nasměrujme svou pozornost raději na přijímání a usmíření. Je na čase začít společně ladit nástroje k tomu, abychom konečně mohli zahrát hromadnou symfonii. Ve skutečnosti se však většinou velmi rychle ozve naše ego-mysl a začne nás přesvědčovat, že s člověkem, který se nám nezamlouvá, nemáme vůbec nic společného. Čistě fyzikálně nás ale s ostatními pojí mnohem víc, než si myslíme.

Když něco bezprostředně ohrožuje naše zdraví či přímo existenci, popřípadě zdraví či existenci našich bližních, a neexistuje způsob, jak se tomu postavit jinak než čelem, pak je bezpochyby nutné s tímto nebezpečím bojovat. Jakémukoli akutnímu nebezpečí a všeobecně jakémukoli zlu je třeba zaujmout patřičné obranné postavení. Je však mnoho situací, kdy použití silových prostředků je kontraproduktivní. Když s něčím takovým bojujete a myslíte si, že to můžete přemoci silou, je to podobné jako snažit se uhasit oheň kyslíkem.

To, s čím bojujeme, se v určitou chvíli stane součástí naší zkušenosti. Ti, kteří sami sebe vnímají jako morální instanci a dali si do znaku boj s terorem, pravicovým radikalismem, AIDS, drogami nebo jinými nešvary, ve skutečnosti jen napomáhají zlu, proti kterému tak vehementně brojí. Když proti něčemu bojujete, zaměřujete svou plnou pozornost na to, s čím je podle vašeho názoru třeba bojovat. Pokud se však něčeho chcete opravdu zbavit, musíte naopak tomu přestat věnovat pozornost.

Každý zahradník ví, že čím bohatší a košatější má strom být, tím více se musí prořezávat. V našem životě se to má podobně. Jen s tím rozdílem, že větve, které odřezáváme, jsou rakovina, války, AIDS, chudoba, korupce, drogy, nezaměstnanost, terorismus a podobně. Ať už odřízneme cokoli, vždy se nám to vrátí trojnásob silně. A tak odřezáváme další a další větvičky, ale na jejich místě vyrůstají stále nové a ve větším počtu.

Zdroj životní síly se neukrývá ve větvích, které odřezáváme, ale v jeho kořenech. U nás lidí jej pak nalezneme hluboko v našem nitru; u většiny bývá však překryt nánosy duševní „suti“ a nelze se k němu dostat. Nebojujte proti válce. Raději se snažte nastolit mír ve svém nitru. Právě v tom totiž spočívá skutečná moudrost.

Na lidi, kteří jsou sami se sebou v míru, kteří vyzařují lásku a spokojenost – jak uvnitř, tak navenek –, v běžném bulvárním či mediálním prostoru zpravidla nenarazíte. Věřte však, že existují, jen je možná zatím nevidíte, protože s nimi nejste v rezonanci. Když se ale sami změníte a místo poučování druhých si začnete zametat před vlastním prahem, potom některé z nich dříve či později zcela jistě potkáte. Určitě na tyto moudré lidi ale nenatrefíte na žádném benefičním galavečeru pořádaném některým z řady egem motivovaných pozérů.

Ten, kdo má strach, žije v neustálé nejistotě. Oporu a bezpečí v takové situaci hledáme venku, zatímco naše myšlenky v nás posilují pocit nejistoty. Při všech bezpečnostních opatřeních, které dnes máme k dispozici, by si člověk mohl myslet, že strach musí zmizet. Jenomže opak je pravdou. Právě proto najdeme v naší společnosti bezpočet organizací a zařízení, které mají nabízet domnělou bezpečnost. Dobře patrné je to na příkladu pojišťoven, bank, armády, policie a podobných institucí, jež mají uspokojovat potřebu bezpečí vsugerovanou nám médii. Ze strachu před eventuálními budoucími událostmi jakéhokoli druhu jsme postupně začali být ochotni vyměnit svobodu za totální diktaturu popisovanou Georgem Orwellem. Výsledkem je stát, který nás sleduje na každém kroku, a „průhledný“ člověk.

Většinu válek rozpoutali lidé trpící komplexem méněcennosti; lidé, kteří se ve svém nitru cítili slabí a nešťastní. Takoví si neustále potřebují něco dokazovat a touží po co největším utvrzení z vnějšku. Chtějí celému světu dokázat, že vůbec nejsou slabí. Ve skutečnosti ale neustále bojují sami se sebou. Tento typ lidí obvykle stojí ve světle reflektorů a v podstatě je jen produktem kolektivního vědomí lidí, kteří vyzařují strach a nejistotu.

Zaměřte se na sebe, na svůj vnitřní hlas – a ne na to, k čemu se vaši pozornost snaží směřovat média nebo nějací politici. |Skutky těchto lidí často spočívají v klamu a zkreslování pravého smyslu života. Jeden z nejmoudřejších duchovních učitelů 20. století Džiddú Krišnamúrti řekl: „Tvá touha po jistotě je zdrojem strachu a právě tento strach se sklání před útlakem autorit. Strach ti neříká, jak máš myslet, ale co si máš myslet. Jen když se od strachu osvobodíš, můžeš si myslet pravdu.“

Lidé, kteří sami najdou to, co hledali, představují nebezpečí jak pro církve, tak i politiky. Najednou totiž sebou už nenechají manipulovat. Další směřování svého života si určují sami, přestali být listem, který podzimní vítr odfoukne jednou tam a podruhé onam. Touto zkušeností si museli projít velikáni jako Sokrates, Ježíš nebo Gándhí. Žili uvědoměle mezi slepými a měli oči, aby viděli. Tím představovali nebezpečí pro mocné své doby.

V románu Umberta Eca Jméno růže se Vilém z Baskervillu ptá slepého opata, co jej tak znepokojuje na tom, když se lidé smějí. Opat mu odvětí: „Smích zabíjí strach, a když zmizí strach, víra ztrácí smysl. Protože beze strachu z Ďábla není zapotřebí Boha.“

Zdroj: Heiko Schrang, Lži století – Které znají jen zasvěcení, Grada Publishing, a.s., Praha 2017

01.09.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 23