Neviditelný čert

Jsou autoři, kteří se vyznačují bystrozrakou předvídavostí a neobyčejným postřehem. Z dobové obliby cestopisů i z nepřízně vůči všem Slovanům (Herderovi navzdory) vznikla Custinova kniha Dopisy z Ruska. Dávno před Čechovem a Dostojevským, krátce před petraševci a revolučními demokraty, o pozdějších marxistických kroužcích nemluvě, vystoupil francouzský markýz s kritickým zamyšlením nad příčinami rozdílů mezi Ruskem a Západem. Hrdina Písně o Bouřňákovi od mladého Gorkého vyčítá lidem, do jejichž čela se postavil, že pro sebe neudělali nic, jenom šli za ním jako ovce. Jediné, co dokázali, bylo, že volali: Veď nás! (Zachovali se velmi podobně jako postavičky ve filmové pohádce o Stalinovi, když škemrají u elegantního Vůdce: Vezmi nás s sebou!) Rezignace, náboženské blouznění, nebo touha spasit svět vytvořením nového člověka, takové bývaly výsledky úvah nad ruskou povahou, která v zájmu přežití zabudovala sebeobětování a utrpení do své podstaty. Také současní Rusové mají měřítko věcí jinde než západní Evropané: hlavně, že není válka. Už dávno Čechov krajany přesvědčoval, že musejí aktivně žít dneškem, usilovně pracovat, a ne naříkat na osud. To nejpodstatnější o Custinových dopisech (v Rusku vydaných až roku 1996) obsahuje výstižná charakteristika od Jana Lukavce. Následující text uvádí další typické úryvky.

Stella

Když v červenci 1839 Custine opouštěl hostinec v Lübecku, majitel hostince ho varoval před cestou do Ruska. On sám by tam nejel kvůli tomu, co vypozoroval u ruských cestovatelů.

Mívají dva výrazy, pane. Nemluvím o sluzích, kteří mají pouze jediný, mluvím o panstvu. Když vystupují z lodí a vyrážejí do Evropy, tváří se vesele, svobodně a spokojeně, jako uprchlí koně, ptáci ulétlí z klece. Muži, ženy, mladí, staří, všichni jásají jako školáci na prázdninách. Titíž lidé se vracejí s tvářemi protaženými, zasmušenými, usouženými. Sotva utrousí slovo, se zachmuřeným čelem je cedí skrz zuby. Z toho nepoměru jsem vyvodil, že země, kterou člověk opouští s takovou radostí a do níž se navrací s takovou lítostí, je špatná země.

Na lodi pak Custine rozpráví s Rusem, který se bojí mluvit před svými krajany. Onen aristokrat mu říká:

V tomto směru nesuďte ani podle mne, ani podle Rusů vydávajících se na cesty. Sotva opustíme domov, vlivem své tvárné povahy se proměníme v kosmopolity a už sám tento sklon vystavuje naši vládu posměchu... Rusko od vpádu barbarů postoupilo sotva o čtyři století, kdežto Západ se téže pohromě vzdálil už o čtrnáct set let. Naše národní mravy tudíž rozděluje tisíciletá civilizace jako nepřekonatelná propast...

Rjurik, Oleg, kněžna Olga, svatý Vladimír, Vladimír Monomach... nemají v sobě nic z rytířů, jsou to bibličtí králové. Národ, který je proslavil, se neodpoutal od Asie. Protože nepoznali romantické ideje, zachovali si patriarchální mravy. Rusové vůbec nedospěli k té znamenité škole aristokratické poctivosti, z níž rytířská Evropa dokázala těžit natolik, že se slovem „čest“ nadlouho rozuměla věrnost danému slibu a že čestné slovo se dodnes svatosvatě ctí... Rusové jsou válečníci, ale také dobyvatelé. K boji je vede poslušnost, stejně jako kořistnictví. Na rozdíl od nich se polští rytíři bili z čiré touhy po slávě...

Zatímco Evropa se vydýchávala po dlouhých staletích, kdy osvobozovala Boží hrob z rukou pohanů, Rusové odváděli tribut mohamedánům v čele s Uzbekem. Přitom nadále, jak už si navykli, kopírovali Byzanc v umění, mravech, vědách, náboženství, politice, tradiční úskočnosti, falši i odporu vůči latinským křížovým výpravám... Nepozastavíte se už nad tím, jak málo se dá slovu Rusa důvěřovat... ani nad lstivostí, která je v souladu s pomýlenou byzantskou kulturou a ovládá i společenský život v říši carů...

Ruská totální despocie se ustavovala v době, kdy se ve zbytku Evropy od nevolnictví ustupovalo... Nevolnictví není tedy u nich jen prostý fakt, ale také úhelný kámen společnosti. Vinou toho ztratilo lidské slovo v Rusku váhu natolik, že se dnes pokládá leda za nástrahu. Naše vláda žije ve lži, protože tyran se pravdy děsí stejně jako otrok. I když se toho v Rusku řekne málo, vždycky se toho řekne příliš, jelikož každá promluva zde vyjadřuje náboženskou či politickou přetvářku...

Ne nadarmo se s dopuštěním božím na východě Evropy kupí tolik zahálejících sil. Spící kolos se jednoho dne probere a vládu slova utne násilí... Vzhledem ke svému hlavnímu principu by (stát) hájil pořádek, ale vzhledem k povaze lidu by pod záminkou potírání anarchie razil tyranii…

… Petr Veliký po delším váhání zrušil moskevský patriarchát, a spojil tudíž na své hlavě korunu s tiárou. Politická autokracie tehdy nepokrytě uchvátila duchovní všemohoucnost, na kterou měla už dávno zlost a zálusk. Tak zrůdný svazek, takovou zvrácenost mezi národy moderní Evropy nenajdete. Vidina středověkých papežů se tedy dnes naplnila v říši o šedesáti milionech duší, zčásti asijských, které se nepodiví a nepohorší, ani když se jim car vtělí do dalajlamy.

Je to podivná země, plodí-li jenom otroky, kteří sklánějí hlavy před názorem shora, slídily, kteří se vlastního mínění raději vzdají, jen aby ho snáz zachytili u druhých... Despotismus u nás stojí nad přírodou, protože car není pouze zástupcem Hospodina, ale má i stvořitelskou moc, jíž ho převyšuje. ... Ten podivný spletenec, z něhož se zrodila současná ruská společnost, ten obludný spletenec byzantinské pedanterie a tatarské krutosti, ten zápas mezi etiketou pozdní antiky a primitivními ctnostmi Asie zplodil nestvůrný stát, který má dnes Evropa před očima a jehož vliv možná už zítra pocítí, aniž by dovedla porozumět jeho kořenům...

Ohromuje mě, jak nepřiměřeně se Rusové znepokojují tím, co si o nich cizinec pomyslí. Méně svébytnosti snad už nelze projevit... Podezírám je, že by se nezdráhali dělat se horšími a barbarštějšími, než ve skutečnosti jsou, jen aby se zdáli lepší a civilizovanější... Neskočil jsem už na holedbání ani na velké oči Rusů puzených nadmíru servilní loajalitou. Taková národní hrdost by se mi nezdála únosná ani u svobodného národa. Vyplývá-li pýcha z pochlebnictví, vyvolává ve mně příčina nevoli vůči následku. Říkám si, že za tak malichernou domýšlivostí se skrývá pouze strach a za tak nehoráznou povýšeností zase jen obratně tajená nízkost...

Za pobytu v Petrohradě a v Moskvě pak Custine získává další zkušenosti. Za sebou už má první a nepochopitelné zážitky s několikahodinovou celní kontrolou.

Z přebytku titěrných opatření zde vyrůstá nárůdek aparátníků. Každý takový úřada se puntičkářsky, komisně činí na svém písečku a tváří se přitom povzneseně, jen aby dodal na váze i sebenicotnější funkci. Aniž se slovem ozve, říká si očividně toto: Tady velím já, součást velké státní mašinerie. Tato součástka, která se neotáčí okolo vlastní osy, má v sobě tolik života, co kolečko v hodinách. Pohled na ty lidské automaty mě děsil... V Rusku jsem litoval člověka, jako jsem se v Anglii děsil stroje. Tam lidským výtvorům chybí už jen řeč, tady je řeč zbytečná... Přemíra opatření, zde údajně nezbytných, zato jinde zhola nepotřebných, mi napovídala, že zanedlouho vstoupím do říše strachu.

… S každým cizincem se na ruské hranici zachází jako s provinilcem... O jeho osudu rozhoduje více či méně uťápnuté sebevědomí oficiálů, s nimiž se může na různých úrovních setkat. Pokud se jim znelíbí, neuspěje, ať dělá, co dělá. A země takto spravovaná by se chtěla civilizovaností rovnat západním státům!

V Petrohradě Custine žasne nad záměrem vybudovat město v takových hrozných přírodních podmínkách. Architektura a pomníky města se mu nelíbí. S údivem naslouchá vyprávění o výstavbě a o tisícovkách obětí – to všechno jen kvůli rozmaru jediného člověka. Zatímco jiné národy nasazují život pro dobro celku, pro ruského cara v interiérech Zimního paláce denně pracovalo šest tisíc lidí a denně jich mnoho umíralo. Venkovní teplota bývala minus třicet, uvnitř se vytápělo na plus třicet, aby zdi prosychaly. Hladoví a vyčerpaní dělníci si museli dávat na hlavu led, aby přežili. Přesto pro ně car zůstával pořád báťuškou (tatíčkem) a byli hrdí, že se podílejí na stavbě největšího paláce na světě. Custine vzpomíná na budování Versailles, které dělníkům přinášelo velmi dobrou obživu.

Cizinci žasnou nad tím, jak si tento národ libuje ve vlastním zotročení... Ruská vláda by se jinde než v Rusku neustavila a ani Rusové by za jiné vlády takto nevypadali... Lid i vláda jsou zajedno. Rusové by se svévolných divů, jimž přihlížejí, jimž napomáhají a padají za oběť, nevzdali, ani kdyby tak mohli vzkřísit všechny otroky, kteří za ty divy položili život...

Při úvaze o Petropavlovské pevnosti: My ze Západu... pokládáme politického vězně v Petrohradu za nevinnou oběť despotismu, zatímco Rusové ho pokládají za vyvrhele. Tak to vypadá, uctívá-li se politický idol. Rusko je země, kde neštěstí znamená vždy pohanu pro toho, koho postihne. …Slabost ponížená tak, že si nedovolí ani postěžovat, ta útěcha tupců, strach krocený přemírou strachu, to je morální úkaz, jejž sotva můžeme sledovat a trpce nezaplakat...

Čím déle Rusko pozoruji, tím více dávám carovi za pravdu, když Rusům zakazuje cestovat a cizince jen tak do země nepustí. Svobodná výměna se západní Evropou by pro ruský politický systém znamenala do dvaceti let konec. Nedejte na ruské holedbání. Rusové si pletou okázalost s noblesou a luxus se vkusem, zatímco v disciplíně a bázni vidí základy společnosti. Co se kultivovanosti týká, stále zachovávají dekorum, nicméně kdyby se za svou faktickou zaostalost mohli jednou pomstít, krutě by nám náš náskok osladili.

 Zemi, kde si smysly od kolébky zvykají na licoměrnost a úskoky orientální politiky, se přirozenost objevuje jistě vzácněji než jinde... Klečící otrok, aby se očistil z bezbožné oběti, jíž se vzdal veškeré osobní i obecné svobody, sní o světové nadvládě... Rusko větří v Evropě kořist, jež se mu dříve či později složí k nohám uštvána našimi šarvátkami... Utrousit v Rusku zrnko pravdy znamená vhodit jiskru do sudu s prachem... Každý, kdo se nedá obalamutit, platí zde za odpadlíka.

Rusko se civilizovalo až pozdě a vinou svých uchvátaných vůdců neprošlo řádným zráním ani blahodárně dlouhou, přirozenou kultivací... To Petr Veliký se vším spěchem neotesaného veleducha, se vší zbrklostí opovážlivce, v němž horká krev jasně vítězila nad údajnou všemohoucností, se vší razancí tvrdé palice hbitě naloupil již vyzrálé plody evropské civilizace místo toho, aby trpělivě, pozvolna zaséval semeno na vlastním poli... Zanechal po sobě kolos na hliněných nohách.

Rusku vládne tajemství: tajemství úřední, politické, společenské, užitečná i zbytečná diskrétnost, přehnaná mlčenlivost zaručující potřebný základ. To vše nevyhnutelně vyplývá z povahy zdejších lidí, jejichž primitivismus vláda ještě utužuje. Na cizího všetečku je tudíž nutno co možná nejzdvořileji dohlížet... V Rusech se zkrátka ukrývají Číňané... Ať se pohybujete kdekoli, všude narážíte na přemrštěnou nedůvěru. To vás nutně vede k obezřetnosti. Riziko, jež vám hrozí, vyčtete z obav, které vzbuzujete.

Zdroj: Custine de, Astolphe: Dopisy z Ruska (Rusko v roce 1839), Argo, Praha 2015

06.09.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 25