Vy...t se na tu novelu

rubrika: Pel-mel


Dnešní Vaculíkův text vyšel poprvé před padesáti lety ve Filmových a televizních novinách. Není důvod pochybovat o tom, že autor plnil dobový úkol: vyslovit se kriticky k západním filmům, jejichž hrdinové jsou tápající individualisté propadající pocitu odcizení. Neboť šíření podobného postoje v socialistické společnosti nepřicházelo v úvahu. Projevy pochybností o dobrém světě se připouštěly i po kafkovské konferenci pouze do té míry, pokud šlo o váhání mezi dobrým a ještě lepším (stalinistická představa o nové společnosti, v níž jiné konflikty neexistují). Ludvík Vaculík splnil zadání (alespoň já nepochybuji o tom, že o zadání šlo), ale na takové úrovni, že vyslovil mnohem více, než bylo jeho úkolem, a jinak, než se čekalo. Podíváme-li se na přehled československých filmů jednoho každého roku tak od r. 1965, musí nás napadnout: co by dnes televize vysílala? To NEJSOU filmy pro pamětníky. Např. československé filmy z roku 1965 a 1966.

 

Stella


Číst Vaculíka znamená nechat se unášet zdánlivě poklidnou, samozřejmou řekou, u níž tušíme, že její hladina je tak široká proto, že skrývá velikou hloubku a její dno má pevné podloží. To pevné podloží bylo Vaculíkovi dáno normálním dětstvím, normální rodinou, normální vesnickou školou. Včas a jednou provždy poznal, že důležité věci jsou jednoduché. Na rozdíl od rozhořčených a rozlícených kritiků je Vaculík nenápadně (a velmi) ironický. Ta ironie má blízko k rozhovorům jeho venkovských strýců a bratranců, kteří v neděli odpoledne vedou řeč, po svém filozofují, rozvažují, nikam nespěchají... I tak může vypadat zamyšlení nad touhou po originalitě a nad snobstvím:

 

 

Vždyť já píšu pod značkou! To bych konečně jednou mohl napsat něco sprostého! Nuže:

 

Vlastností pravé svébytnosti je, že o sobě neví. Osobnost je svá proto, že se tak moc nestará o to, jaký dojem bude činit na jiné. Ba nebyla by svá, byla by dílem okolí. Vždyť člověk stejně je a musí být dílem svého okolí, i když to nechce či když se o to nestará, tak proč se ještě starat? Svébytnost je vzácná, ví se to, proto se mnoho lidí snaží být právě svébytnými. Má to zvuk i půvab, bývá to někdy drsné, ale uvnitř je vzácné jádro, předkládejme tedy svá jádra drsně, aby byla povšimnuta. Lidé toužící být čímsi osobitým se pořád pozorují, zda mluví, jak chtějí, aby neupadli do šablony. Cítí, co cítí? Cítí odlišně od jiných? A pro případ, že přece jen cítí pouze jako každý druhý, říkají si: Je znakem osobnosti umět nést osud průměrné bytosti. – A tak jsou dílem své úporné snahy po odlišení od prostředí, jsou stoprocentně ve vleku prostředí.

 

Neboť přírodní strom roste, nevěda o své vhodnosti za námět pro malíře stromů. Neboť původní člověk žije, nevěda, že si z něho kdesi udělala téma všelijaká umění. Ale není skoro přírodních stromů, anebo stojí na vykázaných místech. A nevím, zda někde na zemi ještě žije původní člověk, neboť i nízké kultury vždy vytvořily symboly, magii a kulty, což jsou nástroje, jejichž pomocí se člověk sám sobě upravuje k pochopení a uvádí se do snesitelného vztahu ke světu. Pozoruje se a pokouší se vyložit se. Bylo by marné a také hloupé chtít odvolat umění a vážně chodit nahý. Tím spíše, že chodit nahý nám v tom mizerném klimatu umožňuje jedině umění.

 

Tak co tedy? Jaká námitka, když umění vrací člověku jeho přirozenost, připomíná mu, že je člověk, a uvádí ho zpátky do míst, z nichž byl pro své chybné kroky vyhoštěn? – Žádná námitka.

 

Původně žádná. Jenže původní záměr lidské skutečnosti a lidského umění se místy porušil. Tvůrcové, kteří se původně vydali na strastiplnou cestu za lepším osudem člověka, povšimli si svých strastí a stanuli nad nimi v hlubokém zaujetí. A z toho se na světě rodí literatura, v níž spisovatelé líčí osudy spisovatelů, muka redaktorů a dramata dramatiků. Filmaři využili příležitosti, a když už mají v rukou příslušnou techniku, začali směle filmovat sami sebe a svou vyčleněnou zhýralou společnost válející se v kašnách. Jejich megalomanie jde tak daleko, že se neváhají vylíčit jako slaboši a sobci. Publikum, když se vzpamatuje z prvotního šoku, přijme pozvolna kumštýřskou propagandu a rozhodne se, že nebude úzkoprsé. Chce být hodno tak velice nemilosrdného kumštu.

 

A po čase už nevyvolá podiv nic, ani příběh o tom, jak muž padl nikoli ve válce, nýbrž když účinkoval ve filmu o válce. Jindy zase navštíví hrdina svého přítele a ten, ačkoli očividně umírá, je schopen zeptat se ho: „Jak daleko jsi se svou novelou, Ricardo?“ A zdravý býček Ricardo se nezmůže na to, aby odpověděl umírajícímu tak, jak by velela slušnost: „Což kdybychom se aspoň teď vysrali na novelu, Antonio?“

 

Jak se zdá, jsou ti světoví kumštýři hrdi na to, že mají větší úmrtnost než havíři. Vydali se na strastiplnou cestu za osudy lidí, jenže potkala je nehoda: povšimli si na cestě svých strastí. I svalili se s nimi do příkopu, vztahují ze své bídy ruce k procesí kráčejícímu kolem kina a volají: „Jsme také lidé!“ Neberme jim to, jsou. Promiňme jim zbytek trestu, k němuž se sami uvolili, a povolme jim vycházky. Bude zajímavé dívat se, kam půjdou.

 

Tato sprostá úvaha je plodem mého potěšení nad československými filmy, jejichž tvůrci mají sice také své strasti, ale přesto je zaujaly strasti ostatních. Bylo vysloveno mnoho názorů o tom, co činí kinematografii takovou, jaká je. Bylo by lepší nebádat o tom. Vlastností pravé svébytnosti totiž je, že o sobě neví.

 

(Filmové a televizní noviny, 1, 1967, č. 7, 4. 10. 1967)

 

 

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Tisíce slov, Atlantis, Brno 2008

 

Poznámka Stella: Vděčím osudu za dobrá setkání. Jedním z nich je i setkání s Astrou. Astře (Tahiti) přidělil to květinové jméno osobně právě Ludvík Vaculík, který se někdy v době, kdy psal výše citovaný text, stal jejím spolehlivým a celoživotním přítelem. Velký spisovatel daroval Astře mnoho svých publikací a díky Astřině velkorysosti z jedné z nich čerpám také dnes já.


komentářů: 31         



Komentáře (31)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

Stella
16
Stella 21.09.2017, 18:15:22
12
Madla raději L. knihy nečetla. Splnila svůj úkol v jeho životě beze zbytku. On to lítostivě oceňoval úplně na konci - patriarcha jeden ješitný polygamní! Chlap každým coulem! Zamračený

15
Zuzana (neregistrovaný) 21.09.2017, 18:10:56
Utect z koncentracniho tabora, coz bylo v te dobe totalitni Ceskoslovensko, z otroctvi (zakon o prizivnictvi a x dalsich podobnych zakonu)
neni dle meho nazoru projev prohresku proti vlastenecti ani nahodou.
Dalsi vec jsou zakony o ukradeni veskereho majetku tomu, kdo se nevrati o 'vlasti' ( tedy do koncentraku Husaka, Strougala a podobnych ...usetrim si vaculikovske slovo) ) a rozdelovani si toho mejetku mezi temito a jim podobnymi ......, to nebyla zeme, kde bych coby otrok techto ...... chtela zit. A nechci ani ted, ukradene vraceno nebylo.

Nedavno jsem tu psala, ze jsem mluvila s dost lidmi, zijicimi v CR, o jejich nazoru na opusteni republiky (nikoliv vlasti, proboha).
Ti se shodli na na nazoru, ze utek byla vec rozhoupani se, nebo ne, osobnich veci, jako opustenei rodiu a blizkych, nekteri lpeli na to, co uz si vybudovali ale jako projev nevlastenectvi to nevidi ani jeden z nich.

Ale jiste ma kazdy z nich dnes pravo svobodne vyjadrit svuj nazor, aspon to se zmenilo.

Stella
14
Stella 21.09.2017, 18:09:44
13
Všichni jsme měli způsoby, jak si nezadat. Chvíli trvalo, než se člověk po převratu převeksloval na to, že : může. I předtím se dalo se udělat hodně práce. Žel, ne takové, kterou by člověk zrovna dělat chtěl. A bez vyhlídek na něco jiného.
V naší zemi jsme si vypěstovali svoje metody "nezadání si" kvůli politice, v jiných zemích zase zakrývají své pocity, svůj momentální nepříznivý stav, z důvodů společenských. Všude se najde něco nepřirozeného.
Na jedné besedě se k emigraci vyjádřil Ludvík V.,
stejně, jako Astra.
To je velmi individuální a záleží na mnoha okolnostech. Neznám jediného emigranta, který by litoval. Mít s sebou rodinu, konkrétní vyhlídky, jdu možná taky.

13 K číslu deset - Stelle
Tahiti (neregistrovaný) 21.09.2017, 17:15:31
Od časů komančů dobře vím, co je to dodržovat přísloví...mlčeti zlato, mluviti stříbro.Za čtyřicet let práce ve sdělovacím prostředku,jakým byl v padesátých letech celostátní rozhlas, a který dirigoval pro stranu a vládu ÚV KSČ,jsem se naučila moc a moc věcí. Především od té doby vím, co je to podzemní činnost.A jak na to.
Začínala jsem v literární redakci pro děti a mládež. Pohádky, hry, básničky Spadla jsem do jámy lvové -nádherná práce v lidsky hnusném prostředí.
Bylo by to na román..ale za nejhezčí pocit považuju,když mě na shromáždění zaměstnanců v 89
ve velkém sále poblíž rozhlasu vyzval PhDr.František Pavlíček, můj první šéf,abych si přisedla na pódium,že tam patřím.Holky ze stanic z Ostravy, Brna,před kterými jsem "mluvila stříbro", padaly do mdlob. Ty,co byly ve straně i ti, kteří jsme obstáli bez toho.Být či nebýt, to byla i tenkrát velká otázka.
Na to, abych emigrovala, na to jsem moc velká vlastenka. Bylo třeba pomáhat doma.


11
Zuzana (neregistrovaný) 20.09.2017, 17:18:29
Vtipne postrehy se uchyti..;)Nedavno jsme o pameti se tu psalo hodne, zejo, Stello.;) Nebylo to obycejne placnuti..

Mmch.; davam za pravdu tomu, ze Vaculik psal primer z nemocnice s nadhledem - I kdyz nesouhlasim ze tp bylo nedostatkem zkusenosti se smrti. Spis neochotou se vcitit - o tom se zminujete taky...

Hezky den, damy, (panove prijdou celi v bilem navecer...;)) Vydelavaji zenam na saticky a pentlicky - jak jest v Nohavicove srandovni pisni zenach...:)

Stella
10
Stella 20.09.2017, 16:58:09
Návyku nepřetržitě se rozhlížet, kde kdo poslouchá,
jsem se nemohla zbavit roky! Autocenzura - normál!
Nebo strach? Pořád ještě mám ve vzpomínkách uloženy věci, o kterých bych nepsala. A byly by hodně zajímavé.

Astro, vidíš, jak se z éteru nic neztratí?? Mrkající

Nějaká fixe mě ani za to srdíčko nebere! Naopak hravost mě za něj vezme. Usmívající se

9
Zuzana (neregistrovaný) 20.09.2017, 16:30:27
Prihodila bych jednu o Astre. Na Psu vypravela o svem soused Paralovi, ze ho potkala na ulici, tlacil RVHP. Ptali jsme se Astry co zkratka znamena. Astra na to: " Nakupni taska-vozicek, My jsme ji nazvali RVHP = rano vylezu hovno privezu". ;)

Tu popisovanou dobu z vlastni zkusenosti znam, ale presto nas utek nebyl motivovan materialnimi nebo nedostatkovymi problemy. Ani jsme utekem neresili bytovou krizi. Po materialni strance se to tam vydrzet dalo i kdyz frustrovane. Horsi byla totalita s policajty za dverma a prede dverma, v hospodach kazdy treti u stolu fizl, vecny strach, podeziravost, doslova paranoia, vecne kontroly a obcanske prukazy. Protoze to byl hlavni duvod zmeny zeme a bydliste, tak se nam tu styskalo po 'jen' po rodine a pratelich. Naopak,kdyz jsme pak jeli na prvni ( uz povolenou) navstevu tam, mela jsem nirnou nevolnost v zaludku uz na ceste autobusem z Vidne do rodneho mesta. (Se vzpominkou na emigrantske sny, kdy se jeden probudi hruzou, kdyz se mu v noci zda, ze je znovu 'doma' a nemuze ven). Ne, nebylo to tam jako ve Vidni. ;)

8
Tahiti (neregistrovaný) 20.09.2017, 16:18:18
Stello,asi tě vzalo za srdéčko, jak jsem napsala slovo fixe.Ale znáš mě.Já si občas takhle zablbnu.Zapomněla jsem, kam píšu tak a komu zase jinak. S vyplazeným jazykem

Stella
7
Stella 20.09.2017, 15:47:24
Tahiti, však víš, že tím \"normální\" myslím takovou rodinu, jaká by měla být. Vážila jsem, jestli třeba
\"dobrá\". Ale myslím, že V. odpovídali představě běžné venkovské rodiny.
Máš na mysli, že netvořil fiktivní svět ani fiktivní postavy? Aj tak sa može. Řekla bych, že se mu ani nechtělo.

6 Ludvík
Tahiti (neregistrovaný) 20.09.2017, 13:41:06
Vyrůstat"v normální" rodině nezaručuje vždy"stát se normálním". Moje "rodina" byla sakramentsky negativně abnormální ve smyslu "výchovy-nevýchovy. vzoru - nevzoru", a kupodivu by mě nemohl snad nikdo označit za nenormální. Nakonec - Ludvík zas až tak normální nebyl, což dokazuje jeho tvorba. Minimum fixe To se to psalo.když se opisoval život. Ovšem - psalo se to geniálně.A přesto-míval často o sobě pochybnosti.Nestyděl se přeee mnou o svých nedostatcích mluvit. Ale byl to ješita.Rád, ale asi jako každý člověk, slýchal pochvalu.

Měla jsem ho moc ráda, a byly chvíle, kdy jsem ho milovala. Znali jsme se asi pětapedesát let..

Den před jeho smrtí jsme spolu naposledy telefonovai. Řekl jen třI slova ŘEKL JE TŘIKRÁT ZA SEBOU - MĚJ SA DOBŘE... a zavěsil.Věděl, že dalších slov netřeba






Stella
5
Stella 20.09.2017, 09:56:33
Vaculík: Český snář
Ta míra otevřenosti až bezohlednosti je tam opravdu veliká. Některým lidem to vážně dělat nemusel. To jsou věci, které nedohlédl - nikdy. Myslím, že to prostě vůbec nepovažoval za důležité, on - exhibicionista. Po svém způsobu píše, že ten či onen ho požádal, aby tohle o něm škrtl, tak tohle
o něm škrtá...
Kdysi byla i pro mě, kuchyňskou, aktuální věta:
Měl jsem koupit hovězí, avšak sehnal jsem ho.
Přesně - je v tom vše o stavu tehdejší reálné každodennosti.
A od chvíle té četby používám slovo: policajtůra.

Stella
4
Stella 20.09.2017, 09:47:51
No jo. Taky jsem si říkala, že má Vaculík zkreslené představy o chvíli umírání - byl ještě bez zkušeností. Pokud vím, že ten člověk přede mnou stále doufá, nemůžu mu přervat pouto se světem. Zažila jsem a bylo to (pro mne) zlé: potřebovala jsem říci, že v hospici by byla péče mnohem lepší. Nedokázala jsem to.
Ale berme to u V. jako nadsázku.

Ta Vaculíkova patetičnost, vím, že to není úplně přesné vyjádření - jde spíš o návyk vzorově plnit úkoly. Být stále pilným žákem a pracantem. On se tomu sám směje, když komentuje zápisy ve svých dětských denících.

3
Zuzana (neregistrovaný) 20.09.2017, 08:18:00
Rekla bych, ze pro umirajiciho bylo mnohem lepsi dotykat se v posledni chvili zivota, byt se jednalo jen o nejakou posr....novelu, nez dotykat se smrti, ktera se uz dotykala jeho. Novela jako pomucka k oddaleni nebo ignorovani toho, do ceho se mu nechtelo.

Porad lepsi novela nez nic.

Tady Vaculik v usilovnem zesmesnovani snobu trefil kozla a v tom vidim ten jeho kousek legracniho patosu. V te chvili byl snob - v podobe sprostaka za kazdou cenu - autor sam.

Mel zdravy bycek Ricardo rict: " Kemo, mas to stejne za par, vyser se na novelu? ;)

2
Zuzana (neregistrovaný) 20.09.2017, 04:31:30
V dobe, kdy tohle Vaculik psal, byly natoceny nejlepsi z ceskych filmu, jak zmineno.

Vaculik je v tom uryvku podle me misty taky trochu a roztomile pateticky !), jakkoliv vyrostl v normalni rodine a je mu tedy jednoduchost timto dana. Okoli ma podle me vzdycky vliv na osobu ci osobnost cloveka, at o jeji mineni usiluje nebo ne, at o tom vi nebo nevi...Stella to zminkou v jake rodine vyrostl, potvrzuje.

Pokud muzu soudit, je moc dobry spisovatel, mam tu jeho Morcata a Sekyru a potom uryvky, ktere vysly v exilovem casopise. Tam popisuje zivot v dobe Charty a jejich dusledku. Vyslo to i knizne, nejspis u Skvoreckych.Byl za to hodne kritizovan chartistickou obci, zlobili se, ze 'praskl jak sebe, tak vsechny ostatni' ;) Vypraveni je zajimave a cenne i jako 'svedectvi' doby, zrovna jako exilovy casopis se stejnym nazvem. Rano vstane, nasnida se, umyje hrnky, zamete par drobku a pak pise a prijima navstevy lidi z charty nebo popisuje schuzky s nimi v jinych bytech. Taky o svych devcatech a o tom, jak se distribuovala chartisticka literatura. A pise to za pochodu, v nebezpecne dobe, proto ten chartisticky hnev, kdyz to venku vyslo. Prede dvermi bytu chartistu sedeli policajti v civilu a hlidali. Kdyz mu psali chartisti, kteri se vystehovali do Vidne, ze je to ve Vidni jako v Praze. vtipne ( a ironicky) tam poznamenava : " Hmm,to je zajimave. V Praze to neni jako ve Vidni. " ;)

Ze byl Astrin dobry kamarad zminovala Astra na Psu, pamatuju si. Ale ze on to byl, kdo je puvodcem nicku Astra je zajimava novinka.

«   1    2    3   »