Dá se říci, že alchymie definitivně skončila až roku 1811, kdy Berzelius zavedl zkratky pro označování prvků a navrhl chemické symboly. Jeho systém zápisu s konečnou platností odstranil rozdíl mezi podstatou materiálu získaného v přírodě a stejným materiálem získaným v osvícenské laboratoři. Pokud má vědec k dispozici speciální technologii, objevy často následují jeden za druhým. Speciální technologii chemici či alchymisté ještě v 18. století neměli, a tak se museli spokojit třeba se švédskou píšťalou. Píšťala, „kapesní laboratoř,“ pomáhala extrahovat prvky vzácných zemin ze švédských rud. Tato jednoduchá pomůcka se používala při výuce analytické chemie až do poloviny 20. století, kdy byla nahrazena spektroskopem. Skrz tenkou (zřejmě železnou) zužující se trubici, na konci zahnutou do pravého úhlu, musel badatel silně foukat do plamene. Pokud to vydržel takových patnáct minut, získal řadu informací o rozžhavené látce. Intenzita barvy, zápach i zvuk mu napověděly, jaký materiál má před sebou. Za úspěchy švédské vědy stojí právě nekonečná trpělivost při opakovaném porovnávání. Spolu s touhou, aby nález posloužil praktickému životu.
Stella
Zámožní angličtí a němečtí mecenáši nabízeli výhodné pracovní podmínky uppsalskému lékárníkovi Scheelemu, který jako první vyrobil kyslík a chlor. Do Uppsaly se Scheele přestěhoval ze Stockholmu. Ale dokoncei v malé Uppsale se mu život zdál být příliš rušný, a proto dožil na venkově, aniž by zatoužil po slávě. Podobně se zachoval také majitel dolů Hisinger, který ve věku dvaceti čtyř let vytvořil atlas přírodních zdrojů, a tím položil základy národní mineralogie. Splnil úkol, který si stanovil, využil svých schopností a – víc nepotřeboval. Řídil se tím, že věcí opravdu nezbytnou je zasloužit se o užitečnost a prosperitu ve prospěch ostatních. Tento přístup nacházíme téměř u všech švédských vědců.
Hugh Aldersey-Williams se pozastavuje nad tím, že Švédové ani nemají zájem okázale připomínat zásluhy svých rodáků. Přitom právě ve Švédsku byla objevena minimálně pětina z prvků, které se vyskytují v přírodě. Po důvodech oné nezvyklé skromnosti Aldersey-Williams nepátrá. (Ale můžeme si myslet, že jednou z příčin je protestantismus: Pracuj, nezahálej, na světě nejsme pro sebe, ale pro druhé lidi.)
To, co Aldersey-Williamse ale opravdu zajímá, jsou místa, kde se objevitelům prvků dařilo nejvíce. V Indii a v Americe byl bez přispění západní vědy objeven zinek a platina. Objev (nebo výrobu) všech ostatních prvků si může připsat Evropa. Z kvantitativního hlediska vedou intelektuální centra Londýn a Paříž. Pak už ale následuje Uppsala a Stockholm. Švédské objevy těsně souvisejí se švédským přírodním bohatstvím, zatímco další slavná centra, Berkeley a Dubna, získávají prvky (těžší než uran) za pomoci specializovaných přístrojů.
Při sestavování mapy míst, kde se objevům dařilo a daří nejvíce, se znovu přesvědčíme, že u všech prvků nacházíme nějaké kulturní souvislosti. V jejich názvech se tak odráží výrazný rozdíl mezi Amerikou a Evropou. Zatímco v Americe jsou názvy prvků spojeny s vyhlídkou, že se v určité lokalitě očekávaná látka najde, v Evropě prvek dostával jméno podle místa, kde už se nález uskutečnil. Např. americké Zlaté vrchy a Stříbrná jezera jsou nazvána podle předpokládané možnosti těžby. (Je zajímavé, že v USA najdeme i města Irons, Leadville (od olova), Copper Center (měď), Sulphur (síra), Cobalt, Antimony, Boron.)
V Británii je podle místa nazván jediný prvek: stroncium. Zato Švédové se svou příslovečnou skromností nepojmenovávali prvky podle objevitele, ale téměř výhradně podle míst: yttrium, erbium, terbium, ytterbium – vše podle dolu v Ytterby. Holmium se jmenuje podle latinského názvu Stockholmu, Holmia.
Proč právě Švédsko sehrálo tak velkou roli při objevování přírodních prvků? Aby na tuto otázku Aldersey-Williams mohl odpovědět, zajel přímo do země. Pochopil, že rozhodující roli nejdříve sehrálo postavení Švédska jako severské velmoci první poloviny 17. století. Ovládnutí Norska, Finska, severního Německa a Ruska bylo umožněno ekonomickou a vojenskou silou, jejímž zdrojem byly zásoby železné a měděné rudy. Těžba nepřestala, ani když dobyvatelská tažení skončila.
Ve Švédsku úzce spolupracovali pragmatici a teoretici. Stockholmská mincovna provozovala první chemickou laboratoř k analýze minerálů dlouho předtím, než laboratoř vznikla kdekoli jinde, včetně univerzit. Tak došlo k objevu kobaltu, jako k prvnímu objevu vycházejícímu z chemické teorie. Švédští chemici zprvu podřizovali svou práci těžbě. Oni sami byli buď zaměstnanci mincovny, nebo členy důlní rady, nebo úzce spolupracovali přímo s vlastníky dolů. Byli slušně placenými realisty, kteří neváhali osobně se prohrabovat v hlíně. Jednak získávali vědecké poznatky, jednak přispívali k prosperitě země. Často o svých objevech nic nepublikovali. Při tomto přístupu ani nepřekvapí, že univerzita v Uppsale nijakým zvlášť viditelným způsobem nepřipomíná slavná jména spjatá se jejími velikými absolventy. Tak už to ve Švédsku chodí.
Pozornosti se ale jako jeden z mála nebránil zakladatel moderní chemie, fenomenální Berzelius. Čile korespondoval s kolegy a zahraniční chemiky k sobě zval na studijní pobyty. Tento vystudovaný lékař byl nejprve nadšen účinky elektrického proudu na živý organismus, a tak se stal dopisujícím členem londýnské zájmové skupiny „Klub živočišné chemie“. Domníval se, že právě působení elektřiny by mohlo odhalit podstatu života a vysvětlit psychologii lidí i zvířat. Odmítal módní vitalistický přístup, především názor, že mezi živým a neživým je ostrá hranice. A protože při svém zkoumání živého se musel zabývat také neživým, vypracoval se v dobrého analytického chemika. Přes svou nelásku k anorganické chemii rád přijal podporu věhlasného vlastníka dolů Wilhelma Hisingera a spolupracoval s ním přímo v jeho dolech.
V minerálech získaných v jedné z opuštěných šachet např. objevil prvek, který pojmenoval podle trpasličí planety Ceres, cer. (Podobně vznikl název uran.) Cer je ze všech prvků vzácných zemin nejhojnější. Jeho přidáním se zlepšují vlastnosti litiny, hliníkových slitin a oceli. Oxid ceru se používá jako brusný materiál při leštění skla a drahých kamenů. Oxid ceričitý se osvědčil jako aditivum do nafty. Cer je součástí antibakteriálních léků na spáleniny a na tuberkulózu. Najdeme ho v tinkturách na kašel. Filmaři využívají vlastnosti ceru pro zjasňování silných reflektorů.
Při kontaktu s půdou Berzelius objevil ještě thorium, selen a křemík. Objevy samozřejmě neučinil pod širým nebem, ale sebrané vzorky analyzoval v laboratoři, zpravidla elektrolýzou. Právě Berzelius má zásluhu na standardním vybavení chemické laboratoře: zavedl např. gumové hadice a filtrační papír. Kromě toho, že navrhl užitečná praktická opatření, přispěl k odbornému názvosloví, a to vytvořením mnoha zdařilých neologismů. Přišel s pojmy jako katalyzátor a protein. Už víme, že zavedl použití moderních chemických symbolů. Použití značek o jednom nebo dvou písmenech, spolu se zjištěním, že se prvky kombinují v předem daných poměrech, pak vedlo k chemickým vzorcům. Právě to, že Berzelius vyzkoušel kombinování prvků se sloučeninami, podpořilo Daltonovu teorii atomů a položilo kvantitativní základ chemie.
Berzelius tedy vykonal nemálo. Právě tak bohatý mecenáš a vědecký nadšenec Hisinger. Jejich pomníky se hledají těžko… Důl na živec a křemen v Ytterby, na ostrově Rösaro, přinesl do roku 1879 sedm prvků z tehdejších sedmdesáti známých. Roku 1933 byl uzavřen. Dnes Ytterby navštěvují jen chemici a mineralogové. Bývají překvapeni bohatostí náhodných nálezů.
Berzeliovo muzeum sice kdysi bylo, ale už neexistuje, exponáty se prý nacházejí někde v bednách Královské akademie věd. Hugh Aldersey-Williams má vůbec dojem, že se chemie jako taková podceňuje. Dokonce slovo „chemikálie“ má hanlivý přídech. Aldersey-Williamse trápí, že se chemie učí příliš teoreticky a pokusy se ukazují na DVD. Naše závislost na prvcích je biologická, ale chováme se k nim nevděčně. Nezajímá nás, jak vypadají, jaké jsou. Přitom tento autor, jehož zálibou sbírání prvků je, neopomíjí jejich kulturní význam. Přesně naopak. Často cituje z krásné literatury, z děl nejrůznějších historických epoch. V souladu s dávnými alchymisty ví, že věci jednou jsou.
A v závěru Periodických příběhů Aldersey-Williams uvádí citát z nedokončené knihy Gustava Flauberta:„Přesto měli pocit určitého ponížení, když si představili, že obsahují fosfor jako zápalky, bílkoviny jako vajíčko a vodík jako pouliční lampy.“ Aldersey-Williams to komentuje: Pochopili to úplně špatně. Jsou to zápalky, co obsahuje náš fosfor, a pouliční lampy, co využívá náš vodík, ne naopak, a měli bychom z toho cítit jisté rozechvění.
Zdroj: Aldersey-Williams, Hugh: Periodické příběhy (Zvláštní životy prvků), Argo/Dokořán, Praha 2016
24.01.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21