Neviditelný čert

Jediná naděje pro definitivně zasíťovaný svět je podle autora knihy Sedmý smysl (Návod na přežití v době sítí) v tom, že se vlády chopí vůdci s novým instinktem – s citem nejen pro technologie, ale také s citem pro lidskost. Po krátké historické epizodě vítězství rozumu jsme se ocitli ve zmatku a chaosu. Jasné je jedno: veškerá propojení mění charakter propojovaného a jakákoli změna na opačném konci světa mění i nás. Máme tedy před sebou úkol, který má charakter politický: jak má vypadat vláda v tak rychlém, na sítích závislém věku? Mimo jiné vyvstává otázka, zda je demokracie schopna obstát za situace, kdy na ni tlačí nejen všeobecné propojení, ale také velká koncentrace moci a umělá inteligence. Už nevystačíme s udržováním a vylepšováním dosaženého, např. se zajišťováním svobody. Naopak, moc se přesouvá k vytváření institucí schopných zajistit rychlost, uzavřenost a propojení. Dosavadní systém voleb, praktiky finančního světa, zastaralé myšlení, nic z toho, co vzniklo v době bez sítí, už nemá šanci obstát. Definitivně končí slavná éra průmyslového pokroku a zbožnění rozumu.

Stella

Na to nové, co už přes nás hodilo síť a zamotalo nás do ní, opravdu nejsme připraveni. Nacházíme se teprve ve stadiu příprav a kladení otázek. Na nové úkoly není připraven ani vzdělávací systém, ani žádná firma. Musí se také přezbrojit armády a musí se transformovat ekonomika. Jsme svědky úplně nového vztahu k přírodě. Vedle toho všeho se zákonitě mění též estetické vnímání – s příchodem nových druhů literatury, s novou hudbou, s virtuálními díly. Žijeme zkrátka v době revolučního chaosu. (Nic nového pod sluncem. Totální rozvrat včetně válek přineslo i osvícenství.)

Možná nám v tom zmatku ale uniká, že máme jednu velikou výhodu: jsme svobodní. Můžeme dělat doslova cokoli. Tou největší výzvou však je, abychom v sobě vypěstovali nový instinkt. Abychom nepropadli zoufalství z bezbřehosti nového, potřebujeme si ujasnit, že jsme sice současníky něčeho, co zde ještě nebylo, ale že prazáklad v nás je věčný: je to snaha vnést řád do chaosu, touha po klidu, po harmonii, po kráse. Znovu je třeba si uvědomit odvěkou záležitost, že totiž únik z chaosu nehledáme sami, a proto musíme brát ohled na ostatní a spolupracovat s nimi. Fráze? Ne. Revoluční změny nemají za cíl svět zničit, přesně naopak. Ale my musíme propojený svět přijmout aktivně, neustupovat se strachem z neznámého. Musíme se na novém světě podílet. V okamžiku, kdy překročíme hranici, za níž přestaneme být ustrašeným divákem nových technologií, získáme nový smysl, sedmý.

Velkým problémem doby je náš dosavadní přístup k času. Zásadním úkolem je totiž bleskové odhalení možné hrozby. Představitelé velmocí se slepě domnívají, že největší hrozbou je ten či onen stát, terorismus apod. Není tomu tak. Jedinou skutečnou hrozbou jsou sítě, ale jen pokud neporozumíme tomu, že k zachování míru je nutné lidi ovládat. Ale ovládat silou, k níž budou s obdivem vzhlížet, protože zajišťuje řád. Tou silou jsou sítě už dnes. Síť není ani dobrá, ani špatná. Ti, kdo jí rozumějí, Nová kasta, zatím ale spíš potlačují svou lidskou stránku, snad z opojení novými možnostmi, věcí samou.

Zhola zbytečné jsou úvahy o budoucnosti národních států apod. Vzniká úplně jiné rozložení sil. Země dosud určující směr vývoje to ovšem nechtějí vzít na vědomí. Proto ona bezkoncepčnost, váhavá zahraniční politika, bezradnost. Přitom nepředvídatelné události může navodit jediná nepatrná chyba v počítačovém programu. Pro současnost je také typické, že se krize z jednoho konce světa bleskově přelévají na konec opačný. A která země má zajištěnou bezvýhradnou bezpečnost a má před sebou jasný cíl s jasným směřováním? Amerika to zdaleka není.

K podobným závěrům dospívá Joshua Cooper Ramo v knize Sedmý smysl. Je potěšitelné, že se čím dál častěji objevují knihy technicky zdatných autorů, kteří nepohrdají historií a filozofií a své poznatky propojují s úvahami o přírodních vědách (Viz také třeba Periodické příběhy). Joshua Cooper Ramo se vrací mimo jiné k osvícenství a k Platónovi – a v čtenáři vznikne dojem, že Platón napjal jedno velmi důležité vlákno osnovy lidského myšlení, vlákno propojující historické etapy. Síť svého druhu tak spojuje staletí.

Přitom je Joshua Cooper Ramo absolventem ekonomie, profesí novinář, především sportovní. Ovládá čínštinu a závodně se věnoval akrobatickému létání. Ve své knize se podrobně zabývá umělou inteligencí, o jejímž bouřlivém nástupu (nevylučuje vůbec ani její převzetí vlády) v nejbližších desetiletích je přesvědčen. Píše také o tom, že nás brzdí „staré struktury“ toužící zachovat hodnoty světa bez sítí. Ale všechny tyto hodnoty selhaly! Mladí síťoví nadšenci zase dokonale rozumějí sítím, ale zatím nerozumějí ničemu jinému. Jsme v pasti požadavků moci a nové techniky. Jak z toho ven, jak předejít nejhoršímu, tomu věnuje autor několik kapitol. Z mnoha lákavých témat vybírám jen některé myšlenky z kapitoly

Počítačoví piráti

Pod názvem Hacking at the End of the Universe se roku 1993 konala u Amsterodamu velká letní konference počítačových hackerů. S nadšením se jí zúčastnil i Joshua Cooper Ramo. V té době se ještě hackerství nepovažovalo za něco špatného. Vždyť se na něm podílelo mnoho amatérů, mnoho zvědavců a (tehdy ještě) o to méně IT inženýrů. Mladí nadšenci diskutovali o rýsujících se počítačových možnostech a téma, jak přelstít digitální systémy, nijak z ostatních témat nevybočovalo. Nikoho tenkrát nenapadlo, že rodina momentálních patnácti milionů uživatelů internetu bude mít za dvacet let víc než tři miliardy členů a že z mnohých, kteří se u Amsterodamu oddávali víceméně hipísáckému přežívání (neboť konference byla velmi neformální), budou milionáři. Až na malou skupinku bylo všem účastníkům společné jedno: touha porozumět systému, bez jakékoli snahy o komerční využití.

Každý se tam znal s každým a všichni se jevili trochu zvláštní. Nepříliš společenští, přesto mezi sebou neustále propojení a neustále diskutující. Měli na paměti slova geniálního programátora Jona Postela, který už roku 1980 shrnul zásadní motto internetu: Buďte konzervativní v tom, co vysíláte, a liberální v tom, co přijímáte. Zodpovědnost je na vás, ale buďte velkorysí při umožňování vstupů. Velkorysost se ukázala být velmi zranitelná…

Mezi účastníky onoho srpnového „tábora“ byli už také skuteční piráti. O hackerské kultuře se dá říci, že představovala okraj společnosti. Zahrnovala mládež se zálibou v počítačových hrách. Ale počítačoví piráti byli zvláštní skupinou žijící utajeným životem. Poháněla je nejen touha po ovládnutí systému, ale také lačnost po penězích. (Vědomě se pohybovali na hranici zákona. Ostatně, produkty s prvními počítačovými viry a červy byly distribuovány už v osmdesátých letech.) Stejně jako oni, i solidní počítačoví inženýři toužili po adrenalinu. Po hře. Co to udělá, když zkusíme to či ono? Všechny zúčastněné pak těšila sdílená alternativní realita. Zatímco řadoví účastníci konference na poli u Amsterodamu byli fascinováni představou neškodného dobrodružství, když pátrali po tom, co udělá se systémem další možný postup, piráty sdružovala ještě jiná posedlost. Chamtivost.

Je zapotřebí vzít na vědomí, že všechna dilemata propojené doby jsou nejpatrnější právě uvnitř IT systémů. Zabezpečení počítače je metaforou. Spoléháme se na systémy, které vůbec nejsou stavěné na nekontrolované ovládání historických rozměrů. Ať jde o volby, trhy, vzdělávání, výzkum, obranu. Nejde jen o to, že by nás mohla sledovat a kontrolovat vláda, ale může námi manipulovat doslova kdokoli, kdo pronikne do systému. Lidské společenství postupně ztrácí důvěru (ve stroj i ve spolehlivost své manipulované mysli), a bez důvěry se musí rozpadnout. Na místě je otázka: Co můžeme proti narušení politického a ekonomického života udělat?

V onom roce 1993 už se dalo tušit, že přílišná otevřenost propojených systémů povede k jejich zneužití. Tomu napomohla i vzrůstající komplexita. Ale hackerství a malware se vyvíjely mnohem rychleji než legální propojování. V době internetu jsou každodenní útoky tak početné, tak nezvladatelné, že Robert Morris starší, génius zabývající se šifrováním a zabezpečováním, došel k závěru že nejlepší je: nepořizovat si počítač, nezapínat ho, nepoužívat ho.

Ale každý z nás všechny tyto rady pomíjí, protože naše společnost na základě jejich porušování. Naše společnost funguje. Jsme nepřetržitě připojeni… A čím více, tím větší je riziko. Se stoupajícím rizikem stoupá odměna „zvráceného programátora“, hackera. Jím napadený počítač se stane „divným“. Náš počítač sice pracuje, ale jinak. Vykonává příkazy někoho jiného. Nejvyšší metou každého hackera je získání přístupu nejvyšší úrovně, získání kontroly nad všemi rozhodnutími a informacemi systému. Zabezpečení? Ramo říká, že zabezpečovací systémy v superrychlém světě technologií se mají k metodám útočníků jako laserová zbraň k halapartně. Současný stav označuje za děsivý.

Nejnebezpečnější jsou útoky zvané zero-day. Nultý den, první den, kdy uživatel počítače nebo sítě zjistí, že je už dlouho sledován. Další pojmem je Advanced persistent threat (Pokročilá trvalá hrozba), roky žádným způsobem neodhalený cizí přístup k počítači. Jakmile se roznese povědomost o novém „nultém dni“, o mezeře v zabezpečení, vrhnou se hackeři na zranitelné místo a jejich útoky se dají počítat na miliony. S informacemi o „nultém dni“ se čile obchoduje. Nezbývá než draze zaplatit tomu, kdo na náš počítač plánovaný útok, aby ten někdo s předstihem objevil bezpečnostní mezery, které pak můžeme odstranit.

Žádnému systému totiž neporozumíme, dokud se do něj nenabouráme. Sítě nejsou neškodné. Opravdu existují skryté síly, které dokážou nabourat a ovládnout akciové trhy, bankovnictví, sociální sítě. Velmi se osvědčuje ovládání prezidentských kampaní. Narušování hospodářské soutěže. Firmy zabývající se zabezpečením se budou stále více potýkat s tím, že hackeři míří na nejhlubší úroveň systémů: na jejich atomární úroveň. Toto se děje se stále úspěšněji. A bojovat proti tomu se rovná boji proti fyzikálním zákonům.

Hackeři jako následovníci počítačových pirátů pořádají veřejné soutěže. Jednu z nich vyhrál mladý Korejec, který nepotřeboval ani minutu, aby prolomil ochranu několika nejdůležitějších programů na světě, jejichž zabezpečení stálo stovky milionů dolarů. Ale ti úplně nejlepší pracují skrytě. Někdy pro sebe, jindy pro zločince nebo pro zpravodajské služby. Hackeři se se svou potřebou soutěživosti podobají těžce závislým. A je zvláštní, že této závislosti nepropadají pouze jednotlivci, ale celé organizace a – např. také vlády. Bez nadsázky: propojeno, sledováno, analyzováno je všechno. Počítačový odborník je schopen nalézt v laptopu obchodníka stopy zpravodajských služeb i zločineckých organizací. Vládní úředník netuší, že jeho PC je dnes pomalý kvůli nabourání ze strany několika mafií, hackerů z Ameriky, Ruska, Číny….

Nová generace programátorů postrádá naivní étos svých předchůdců. Ale stojí před ní úkol udělat z otevřených systémů systémy uzavřené. Systémy, které budou řídit, ne poskytovat. Svět bude plný bran určených k ochraně. Na nás je, abychom se bezhlavě nepřipojovali ke všemu možnému. Prozatím totiž dobré a špatné propojení vypadá stejně. Sítě užíváme, ale nerozumíme jim. Opatrnost je namístě.

Poznámka Stella: V poslední době se hodně píše o tom, že v Silicon Valley už intenzivně řeší otázku zodpovědnosti za sítě a otevřeně se k ní přihlásil také Mark Zuckerberg. Zdá se, že pionýrská bezuzdnost a opojení možnostmi sítí se začínají usazovat! A Zuckerberg oznámil, že se začíná učit čínsky.

Zdroj: Ramo Cooper, Joshua: Sedmý smysl, BizBooks, Brno, 2017

26.02.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 22