Sándor Grosschmid, uměleckým jménem Sándor Márai, se na stránkách Neviditelného čerta objevil už jednou, jako autor románu Judita. Tento myslitel a spisovatel, inspirován antickými filozofy, nám předkládá krátká, ale moudrá zamyšlení nad lidským údělem, nad chybami, jichž se denně dopouštíme (dobročinnost z ješitnosti, netrpělivost, užvaněnost…). Své texty Márai chápe jako službu, jako dělbu o životní zkušenost, jako drobné recepty z herbáře. Má se o co podělit: dvacáté století na něj nezapomnělo vůbec s ničím: ani s krásným uměním, ani s největšími hrůzami. Ale dostalo se mu daru vzdělanosti a pochopení, že nemáme žádné právo na štěstí a že se máme radovat ze skutečnosti, že jsme dostali úžasnou možnost být. Třebaže tato skutečnost sama o sobě je nejvlastnější příčinou naší smrti. Ale to je zároveň důvodem, proč se nemáme ničeho bát, protože vše se děje v řádu věcí.
Stella
O tom, že poznání přináší člověku neochvějnost
V poznání se skrývá neochvějnost. Jakmile zvíš o životě něco opravdového, získáš klid a stoickou neochvějnost. Tato neochvějnost si nestěžuje. Neobviňuje, nevolá k odpovědnosti, nežádá pomstu ani satisfakci ani vysvětlení. Vše, co je lidské, je beznadějné. Jen božské je úplné, jen duše není beznadějná. Co jiného než neochvějnost si člověk může přát, obrací-li se k Bohu se svými lidskými tužbami? Zasvěcený člověk je tichý. Ví, že není pomoci. Nejvíc, co může udělat, je neškodit druhým ani sobě. V co asi tak může doufat ten, kdo kráčí životem vstříc smrti, kdo žije v lidské společnosti neboli v nespravedlnosti? Podaří-li se mu nastolit ve svém nitru pokoru a klid, už jen tím dosáhne jisté útěchy a pohody.
O tom, že po čtyřicítce už ví člověk skoro všechno
Marcus Aurelius říká, že muž, který má v hlavě alespoň jiskérku rozumu, prožije a pozná do svých čtyřiceti let všechno, co se před ním v minulosti lidem přihodilo a co se jim v časech budoucích ještě může stát. Detaily mohou být proměnlivé a odlišné, ale základní zkušenost – společnou všem lidským jedincům – učiní člověk skutečně v průběhu čtyřiceti let svého života. Prožije vášně, ověří si stálost zákonitostí přírody a plně si uvědomí, že je smrtelný. Více nevěděl ani Caesar, ani Antonius, ani Marcus Aurelius a víc toho člověk o sobě ani o světě nebude vědět ani s uplývajícím časem.
Všechno další je pouhé opakování.
O nadání a hlouposti
Je třeba mít se jaksepatří na pozoru před lidmi, které příroda obdařila talentem, ale nepřidala k němu rozum. V každé profesi a obecně v mezilidském soužití jsou to ti nejnebezpečnější protivníci. S méně nadaným, ale inteligentním člověkem se totiž dá spolupracovat, ale s někým, kdo je při svém nadání hloupý, není domluva možná. Takto zároveň požehnaný i potrestaný člověk má neustálé tušení, že o něm cosi vyjde najevo: a toto jeho podezření je oprávněné. Nakonec se skutečně ukáže, že je hloupý a že tento smutný handicap má zpětný dopad na jeho dílo i na jeho nadání… Inteligentní člověk bez zvláštního nadání může být světu mnohem užitečnější než talentovaný člověk mdlého rozumu. Nakonec se takoví lidé stanou proroky: taková je má zkušenost.
O světě a zkreslování
Odhodlal ses k velkému činu. Rozhodl ses, že vyslovíš to, co jsi poznal. Chceš vykřiknout do světa své tajné, to nejniternější životní přesvědčení. Rozhodl ses a předstoupíš před lidi, abys konečně vyslovil pravdu. Přistoupíš na boj, zahodíš své šaty, dům i domov. Ano, jsi odhodlán se všemi důsledky předstoupit před svět a vyřknout pravdu.
To všechno je moc pěkné. Takový už má člověk na světě úkol. Jen na jedinou věc nikdy nezapomínej: svět je i silně zakřivené zrcadlo. Je jako ta zrcadla v panoptiku, která ukazují dlouhána jako trpaslíka, tlouštíka jako vychrtlého hladovějícího nuzáka. Nepočítej s tím, že se na světě najde byť jen jediný člověk, který bude tvá slova a činy chápat a vykládat přesně tak, jak jsi zamýšlel. Pouze ty sám víš, co jsi skutečně chtěl, svět z tvého úmyslu chápe a vidí vždy jen to, co pojme a odrazí zpět záhadné křivé zrcadlo lidské mysli. Nikdy si proto nestýskej: Oni mě nechápou! Jak jsou zlí! Řekni pokaždé jen: Já chci to a to, kdežto svět to pochopil tak a tak. Protože taková je pravda.
O strachu
Neuplyne ani tolik času a ze světa dokonale a beze zbytku zmizí i pouhá vzpomínka na tvé jméno a osobu, prach zapomnění přikryje vzpomínku na tvé dílo, ba i jeho materiál zpráchniví, papír a vazba tvých knih se vytratí do nicoty, nikde na světě už víckrát nebudou k vidění obrazy, které jsi namaloval, a mramorové sochy, tvé výtvory, rozemele čas na jemný prášek. To vše zcela jistě nastane, a zatímco dokonale, beze stop zmizíš ty i vše, co jsi v tomto světě znamenal, čas na hodinách poskočí jen o pár vteřin. Čeho by ses tedy mohl v životě obávat? Co je tak důležité nebo nebezpečné či politováníhodné, abys couvl před pravdou? Nerozumím ti.
O suverénním člověku
Suverénní člověk, který vsadil svůj život na hlásání a dodržování pravd, jež poznal a přijímá se všemi důsledky, je samozřejmě vždy skromný a zdvořilý. A to i ve chvíli, kdy onu pravdu hlásá. Nejdůležitějším poznávacím znamením suverénního člověka je, že se nebojí ničeho, jen svého svědomí, a také, že není urážlivý… Suverénní člověk se zásadně nehádá, dokonce ani nediskutuje. Vyřkne svou pravdu a pak dál stojí na svém místě až do poslední chvíle a přijímá vše, co z pravdy a věčného nepochopení světa vyplývá. Všichni ostatní jen plácají. Máš-li svou důstojnost, nemusíš se bát…
O taktu a jemnocitu
Protože existuje něco víc, něco hodnotnějšího než vědění, rozum, ano, vzácnějšího než dobrota. Existuje takt, což je nejvyšší stupeň lidského výkonu: je to ten druh jemnocitu, který je neviditelný, bez barvy a chuti, a přesto je nepostradatelný… Je to ten jemný cit, který jako jakýsi zvláštní hudební sluch pokaždé člověka upozorní, co je v lidských záležitostech příliš a co málo, co je dovoleno a co přehnané, co jiné zraňuje a co je tak dobré, že když tím někoho obdarujeme a on nám to nebude schopen opětovat, zanevře na nás. Je to ona ohleduplnost, která nezná jen vhodná slova a intonaci, ale i taktní mlčení. Existují mimořádní lidé, kteří to dovedou… A vše, čím si jsou lidé navzájem nebezpeční, slyší tak zřetelně, jako když elektronické radary zachytí ve velkých výškách neviditelná nepřátelská letadla, přibližující se skrze mraky. Takt a jemnocit jsou schopnosti nadlidského vnímání. Ano, tyto dvě vlastnosti jdou nadlidské.
O změně a o naději
…Ta změna samozřejmě nastane, až bude vhodná chvíle, až lidské vášně opadnou: jedno se však nezmění: lidská přirozenost. Neexistuje morálka, argumentace, zázrak, který by dokázal skutečně a od základu změnit lidskou přirozenost. Těmi, kdo přinesou změnu a budou ji žít, budou zase jen lidé, tedy tvorové nespravedliví, netrpěliví, krutí, chamtiví a chlípní. Změna, změna všech lidských věcí nastane, ale člověk se nezmění. Dosud ztroskotal každý výchovný pokus. Čas od času nějaká velmi silná osobnost, mimořádný charakter, dokáže po krátkou dobu čtyřiceti padesáti let prosadit do běžného života morální požadavky velkých učitelů. Tato krátká období jsou v historii lidské rasy ojedinělá a zřídkavá. To je maximum, co člověk může dělat. Ale je to vzácný úkaz. Člověk nikdy nebude jiný. Lidský materiál je beznadějný, nezměníš ho ohněm ani louhem.
Tolik dnes moudrá slova, jež doplním o mnohokrát opakovanou Máraiovu výzvu, že se máme za všech okolností spoléhat jenom sami na sebe, ale pracovat pro druhé, přitom být vždy zdvořilí a kultivovaní. A nemáme se divit úpadku svých sil, protože příroda nás potřebovala k splnění úkolu a poté nás ponechala zákonité samotě.
Zdroj: Márai, Sándor: Herbář, Academia, Praha 2017
10.04.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 39