To je ale zajímavé: hněv, vztek, zlost, hnus, bum a prásk a tu máš – všechno to jsou slova o jedné slabice! Takové bouchnutí, a teď už dost! Proč si tak často nerozumíme? Protože emoce, rozum, akce jdou v řadě za sebou, ale někdo dává přednost opačnému pořadí, přičemž běží zkratkou a rozum přeskočí. A potom nastupuje čoromoro, televizní noviny a bulvár a Paní, už jste to slyšela? Vzal na ni nůž a televizi vyhodil z okna. Odborníci radí, abychom právě nůž, kamení a jiné argumentačně použitelné předměty drželi mimo dosah, pokud o sobě víme, že nás vztek lehce vyhodí ze sedla rozumu a před očima se nám zatmí. Jak znovu krásně vyjadřuje naše mateřština: když se necháme vytočit.
Stella
Racionální a emoční složku není možné oddělovat. Emoce zde byly dříve než rozum, neboť jsou tělesnými ději, jsou řídicími systémy s intenzivnějším vlivem, než jaký může mít rozum. Emoce a rozum jsou dvě základní složky psychosomatické existence. Provázanost tělesna s duševním životem je ústředním tématem Radkina Honzáka (blog na Aktuálně.cz) také v knize Psychosomatická prvouka.
Naše „já“ je tělové „já“. Těžký stres může vést k tomu, že člověk dospěje až k pocitu depersonalizace a derealizace – člověk vnímá svoje „já“ jako cizí „já“. Jako kdyby to, co se děje s ním a jemu, viděl z cizíma očima. Podobný zážitek vyvolává obavy, že se jedinec zblázní, že bude narušena jeho integrita. Nejen obavy tohoto typu, ale strach (a vztek) vůbec jsou nejstarší emoce, neboť zachraňují život. K nim se přidružuje jako sebezáchovná emoce i hnus – odpor.
Přitom jsou strach a hněv nejméně oblíbené. Neprávem. Bez nich by vývoj jednotlivce i společnosti ustrnul. Bez boje, bez obhajoby něčeho, není možné existovat. Vývoj bez konfliktu je nesmysl. Jinou otázkou je, jestli se proti něčemu dokážeme postavit dostatečně kultivovaně. Jestli hned na počátku neodrazujeme „protivníka“ dehonestujícím způsobem.
Proč k hněvu obvykle zaujímáme tak negativní stanovisko? Pokud převáží vliv noradrenalinu, který připravuje organismus k boji, následuje agrese. Cílem agrese pak mohou být nejen věci, ale také lidé a vlastní osoba. Pokud s hněvem nedokážeme správně zacházet, stává se destruktivní emocí, která silně narušuje sociální vztahy. Ohrožuje okolí. Někteří jedinci se vyznačují mimořádně vysokou hostilitou: trvalým nepřátelským nastavením s agresivními projevy. Vůbec jim nevadí, že v zájmu vlastní úlevy strhávají do pekla svého „negativna“ i ostatní.
Vědecké studie dávno dokázaly, že mezi bolestí fyzickou a bolestí duševní není zásadní rozdíl. (Proč mě má hlavička bolí, že mě můj milý vypoví…) Zlost a vztek mají jednu zásadní funkci: tlumí bolest. Např. pokusy s ponořením nohy do ledové vody (až k prahu bolesti) dokázaly, že pokud si člověk může ulevovat sprostými nadávkami, snese fyzickou bolest delší dobu. (Řvěte, jak chcete, nadávejte, ale nechytejte mě za ruku, říkal mi doktor šetřící na injekci.)
Hněv a zlost mohou být konstruktivní, pokud je dokážeme kultivovaně přetvořit v emoci nabuzující a posilující. Pak zlepšují pozornost i paměť. Udusit, zakrýt se tyto emoce ale nedají: ohrožují člověka infarktem a mozkovou mrtvicí v důsledku zvýšeného tlaku a zvýšené krevní srážlivosti (příroda nás připravuje na rány). A pokud pořádně nebouchneme do stolu a nezanadáváme si (nikdo u toho přece nemusí být), nejspíš agresi obrátíme proti sobě – a přivoláme depresi.
Pokud k psychosomatickému bytí patří ve stejné míře emoce i rozum, má v něm své oprávněné místo také emoce hnusu. Jemnější verzí hnusu je odpor, ještě jemnější – nechuť. Původně šlo o systém, který chránil tělo, v současnosti jde také o systém, který chrání duši. Hnus tedy prošel kulturním vývojem… Stal se morální emocí. Tato emoce zajišťuje duchovní krásu a čistotu. Ač slovně její zápornou podobu charakterizujeme pojmy z fyziologie a hygieny (morální špína, rozklad, je nám z něčeho špatně), stále jde o plně prožitou emoci s charakteristickou mimikou. Původně byl hnus pociťován jako hnus fyzický: odpor vůči toxickým a jinak nebezpečným potravinám či vůči zvířatům, která představují velké nebezpečí, a především odpor vůči nepochopitelnému – vůči smrti, ostatkům, mršinám. Primárně měl tedy hnus funkci život zachraňující a byl spojen především s chutí a čichem, přičemž svou sociální nakažlivostí sloužil k varování ostatních.
Když pocit odporu přibral morální rozměr, přidružilo se k němu také pohrdání těmi, kdo narušují morální pravidla. A k hnusu se hlásí i hněv či vztek. Vzniká tak komplexní emoce s fyziologickými projevy, jako je závrať, dušnost, točení hlavy, nevolnost. K expresivní složce pak patří grimasa, prý úplně stejná na celém světě. (Mimochodem, podle mého názoru Sartrův román Hnus (někdy Nevolnost) daleko více než odpor vyplývající ze společenských poměrů vyjadřuje stav těžké deprese – pozn. autorky.)
Takže prvotním smyslem odporu až hnusu byla ochrana člověka. Časem vznikl ovšem také lokální odpor, podporovaný mýty. Některé kultury se štítí koček (u nás se upalovaly), jiné psů, jiné prasat. Právě maso (součást živé bytosti) je nejčastěji tabuizovanou potravinou. Prapředci se ale příliš neštítili jíst kdeco, i mršiny. Zdá se, že odpor k některým potravinám tedy není instinktivní, ale kulturní. Tak, jako mají všechny kultury čistá a nečistá jídla, mají tabuizované i některé sexuální praktiky. Sex je z pohledu přijatelnosti a hnusu velmi ambivalentní (pochválena budiž tma a hygiena). Jsme totiž stále napůl v zajetí magického myšlení, viz francouzské „malá smrt“.
Dobře je tam, kde vztek může sloužit jenom jako zdroj komična. Znáte scénky s talíři připravenými pro vzteklouna. Znáte parodická videa s hysterickým Hitlerem. Čím vzteklejší, tím směšnější. Je neuvěřitelné, kvůli jakým maličkostem se dokáže i člověk jinak inteligentní a soudný rozběsnit. Prastaré emoce nebo potlačovaná nevraživost si najdou průchod a důstojný jedinec poskakuje, pobíhá, křičí, chrlí sprostoty, zalyká se. Ale je znakem člověk zralého, že se dokáže ovládnout, a ušetří si tak následné omluvy. Pokud je jich schopen…
Zdroj: Honzák, Radkin: Psychosomatická prvouka, Vyšehrad, Praha 2017
21.10.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 16