Čtvrté krátké prosincové zamyšlení (po Budapešťské pomazánce) nebude nejen krátké, ale ani moje. Na pomoc jsem si přizval Paula Watzlawicka s jeho patendy na rozum (posledně tu byla řeč o patendu na absolutní jistotu). Domnívám se, že do mých předchozích prosincových zamyšlení docela dobře zapadne. Už jenom proto, že to, o čem se v něm píše, jsem už v životě několikrát zaznamenal. Poslední případ nastal pře několika měsíci, když jsem se vracel se složkou plnou důležitých dokumentů z jednoho úřadu a po cestě jsem se stavil nakoupit pár drobností do Alberta v OC Galerie Butovice. Složku jsem položil do košíku, a když jsem pak z něho vyložil nákup, nechal jsem ji tam ležet. Druhé dne jsem pak dostal od Hlavní pokladní email, že si tu složku mohu přijít vyzvednout. U jednoho speciálního pokladního pultu mi ji předával usměvavý starší pán, který mě pak ještě nějakou dobu zdravil, když jsem šel kolem.
Lucifer
„Řetězovou reakci“ dobra, o níž bude řeč, a která se odehrála v malém italském městečku Finimondo, spustil neznámý muž, když nečekaně oslovil na ulici Amadea Cacciavillaniho, čímž způsobil pozoruhodný obrat v jeho životě. Signor Cacciavillani byl ztělesněním toho, čemu se v termínech matematické teorie her říká „hráč s nulovým součtem“. Výraz „hra s nulovým součtem“ se vztahuje k herní situaci, jejímž nejjednodušším příkladem je sázka mezi dvěma osobami. To, co jeden ztrácí, stává se ziskem druhého. Zisk a ztráta dávají dohromady nulu. Zisk a ztráta jsou tudíž nerozlučně spojeny; jedno bez druhého je nemyslitelné.
Být hráčem s nulovým součtem znamená upsat se cele manichejské tezi, že ve všech životních situacích jsou jen dvě možnosti: získat, nebo ztratit – třetí možnost neexistuje. Této filosofii se od nepaměti učí ve vojenských akademiích a podobných zařízeních. Vyznávají ji kupříkladu sportovní trenéři se svým zdůrazňováním, jak nesmírně důležité je vyhrát. Být poražen je potupné. O rafinovaném působení mas médií, která se zaměřují jen na vítěze, není ani třeba se zmiňovat.
Všechno toto se v Cacciavillanim spojilo ve své nejryzejší formě. V každém ohledu žil jen pro zisk – a nepřetržitě se bál jakékoli ztráty. Jeho filosofie byla tedy jednoduchá, avšak jaksi nepohodlná; žít neustále ve stavu nejvyšší pohotovosti může pěkně zabrnkat na nervy i těm nejsilnějším z nás. V permanentní úzkosti, kterou prožíval, bylo pro něj jediným potěšením radovat se z neštěstí druhých. Ke všemu ho potkalo něco, čemu zůstával úplně slepý. Jeho stálý útočný a obranný postoj začal do značné míry vytvářet právě tu situaci, proti níž se, jak si myslel, musel trvale vyzbrojovat. Tím se jen opakovaně utvrzoval ve správnosti pojetí života jako nepřetržitého boje. Moc hry s nulovým součtem spočívá v tom, že nevyhnutelně vnutí svá pravidla druhým lidem – bez ohledu na to, zda chtějí nebo nechtějí takovou hru hrát.
Jednou v zimě za ranního šera zaparkoval Signor Cacciavillani své auto z jedné z postranních uliček, nacházejících se poměrně dosti daleko od jeho kanceláře. Když ušel asi 200 metrů, uslyšel za sebou rychlé kroky a hlas neznámého člověka mu sdělil: „Nechal jste rozsvícená světla.“ Neznámý se otočil a v tu ránu byl pryč.
První Cacciavillaniho reakcí bylo: „Co mi to ten člověk chce namluvit? Co má za lubem?“ Ale neznámý, jak se zdálo, se o něj nemínil starat a zmizel mezi lidmi spěchajícími do práce. Cacciavillani zůstal bezradně stát, přesněji řečeno, bylo mu asi jako badateli, který právě objevil v teleskopu (nebo mikroskopu či zkumavce) něco, co naprosto odporuje dosavadnímu vědeckému názoru. „Co z toho jenom ten člověk má, že se za mnou, někým úplně neznámým, rozběhne, aby mi řekl, že jsem nezhasl světla?“ A hned nato se mu vybavilo, jak si on sám, kdykoli si všiml, že nemá nějaké auto zhasnutá světla, vždycky představil, jak bude majitel vzteky bez sebe, až se vrátí pozdě večer k autu a zjistí, že má vybitou baterii. Jakou škodolibou radost pociťoval v takových chvílích! Vždyť život nám dává tak málo příležitostí se radovat.
Cacciavillani v tu chvíli ještě netušil, že slušnost neznámého člověka mu vnutila pravidla úplně jiné hry. Když se zamyšleně vracel k autu, aby zhasl světla, nejasně cítil závazek, který byl pro něho úplně nový – jakýsi zavazující pocti vůči někomu jinému v podobné situaci. Prozatím zůstal skrytý. K rozhodující události došlo až o několik měsíců později. Tehdy našel opravdu napěchovanou peněženku.
Cacciavillani si zamnul ruce nad nečekaným bohatstvím, když právě v tom okamžiku si musel vzpomenout na onoho neznámého, který se za ním kdysi rozběhl kvůli světlům. Najednou nemohl udělat to, co chtěl. Posadil se, zíral ne peníze, na občanský průkaz dotyčného, na několik užmoulaných fotografií – a pak to všechno nacpal zpět, nasedl do auta a rozjel se na úplně opačnou stranu Finimonda. Majitel bydlel v nuzném domě, žil sám a zpočátku nechtělo věřit svému štěstí, kdy mu Cacciavillani vrátil peníze a stručně vysvětlil, kde je našel. A navíc ke svému velkému překvapení zjistil, že mu dělá přímo potěšení odmítnout nálezné, které mu onen muž (bez nějakého velkého nadšení) hodlal zaplatit.
Předpokládejme, že i onen chudák byl hráč s nulovým součtem. „Fantastické,“ řekl si, když Cacciavillani odjel, „to jsem si tedy opravdu nemyslel, že za pár hodin budu mít peněženku zase u sebe. Ovšem musel bych být na hlavu padlý, kdybych já někdy takto peníze vrátil…“ To se však už mýlil, neboť aniž to tušil, Cacciavillani mu nyní vnutil pravidla oné pozoruhodné hry, takže se příště v životě dostal do podobné situace, byl i on „na hlavu padlý“
Jaké poučení plyne z tohoto příběhu? Jak se zdá, neznámý člověk, který si všiml rozsvícených světel u zaparkovaného auta, spustil řetězovou reakci, která se nezastavila ani u Cacciavillaniho, ani u muže s peněženkou, ale navzdory jejich četným recidivám se přenášela dál a dál. Ano Amadeovi Cacciavillanimu tento druh výhry a „moci“ nad druhým postupem času zachutnal.
Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)
14.12.2018, 00:05:32 Publikoval Luciferkomentářů: 15