.:: Neviditelný čert ::.

Světlo

rubrika: Pel-mel

Pokud jste lucidně snící, tak určitě pochopíte, že se v poslední době prostě nemohu odtrhnout od neuvěřitelně zajímavého fenoménu lucidních snů, od Vnitřní reality (Inner Self). Jak už jsem naznačila v minulých článcích (Vnitřní realita, Vnitřní realita – epizoda II.), existence tajemného hybatele za oponou snu, není pouze moji domněnkou, ale reálnou zkušeností celé řady dalších lucidně snících lidí. To, co mě na tomto fenoménu neobyčejně fascinuje i překvapuje, je způsob komunikace s ním.

Marky

Pamatujete si na mé články z loňského roku o psychologii komunikace mezi lidmi? Psala jsem, že jedna strana sdělení vysílá a druhá jej přijímá, přičemž je velice důležité, aby informace byla vysílající stranou transformována nezkresleně tak, aby ji příjemce správně pochopil. Uváděla jsem také různé možnosti, jak se může po cestě sdělení, informace, zkrátka zpráva zamotat. Lidé si, za běžných okolností, do hlavy nevidí, a proto je potřeba spolu komunikovat srozumitelně, vyhýbat se zkreslením, ať už můžou být způsobena čímkoliv. Jak už jsem zmínila výše, tyto zákonitosti platí pro mezilidskou komunikaci, komunikují spolu dvě (minimálně) entity, dvě osobnosti, dva různí lidé.

Jenže tento princip platí i v lucidních snech při komunikaci s vědomím za oponou snu, kterou nazývá americký psycholog Robert Waggoner “Vnitřní realitou-vědomím” (Inner Self). S tímto názvem se nějak nemůžu spokojit, možná v angličtině vystihuje přesně to, jak jej Robert cítí, ale v češtině se mi to úplně nelíbí. Přemýšlela jsem o jiném pojmenování oné neznámé a přitom velice soukromé inteligence, napadlo mě slovo “Světlo” (trochu bližší vysvětlení “proč?” poskytnu v závěru této úvahy). Tak tedy, pokud chcete oslovit v lucidním snu “Světlo”, musíte se oprostit od děje tohoto snu a naprosto jasně ukázat, že už nejste součástí snu. Například si stoupnete doprostřed ulice, nevnímáte snové postavy okolo sebe a směrem vzhůru začnete ke “Světlu” hovořit, nebo volat. Zatím jsem nezkoušela jiný způsob komunikace, aby se “Světlo” projevilo, než žádost něco konkrétního vidět. Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že precizní formulace přání je naprosto klíčová (někteří lucidně snící uvádí, že přání mohou sdělovat i tak nějak telepaticky, usilovnou myšlenkou, ale i formulace takové myšlenky musí být jasná a srozumitelná). “Světlo” totiž odpovídá doslovně na znění prosby.

“Pro odpověď a její materializaci je forma otázky tedy nanejvýš důležitá. Nevhodně formulovaná a obsahově nejasná žádost může ovlivnit výsledný zážitek tak, že bude záměru vytvořenému v bdělém stavu na hony vzdálen. Jak mi jednou řekla jedna snová postava, které jsem se dotazoval na principy létání: ‘Výsledek tkví ve formě‘. Zkušenosti lucidně snících ukazují, že vnitřní vědomí vykazuje ve verbálním projevu vysokou míru rozlišování. Změna slova nebo fráze, která se nám jeví jako nepodstatná, je pro odpověď vnitřního vědomí důležitá.” Robert Waggoner

Vypadá to, že “Světlo”, i když je vlastně ve vašem vlastním soukromém lucidním snu, vám do hlavy nevidí, přestože sen ve vaší hlavě zřejmě probíhá. To se mi zdá fascinující. Jak je to možné?

Představuji si, že děj snu, jakéhokoliv, se odehrává v takové zvláštní bublině, do které je zvenku vidět, ale my, co jsme uvnitř, okolí ani hranice bubliny nevidíme. Bublina se pohybuje prostorem vyplněným světlem. Světlo do bubliny občas nějakou škvírkou pronikne a ukáže nám, i v nelucidním snu, třeba kousek budoucnosti nebo zprostředkuje jiný neobvyklý emocionální vjem. Ale jinak, dovnitř bubliny bez našeho vědomého souhlasu světlo neprostupuje. Pokud se ve snu probudíme a začneme se bavit se snovými postavami, stávají se jejich ústa dalšími škvírkami, ze kterých může světlo proudit. Když se navíc v lucidním snu ještě viditelně vymezíme a vědomě o něco požádáme onu inteligenci za snem, tedy vlastně “Světlo”, pronikne za námi do naší bubliny a začne s námi komunikovat jak prostřednictvím snových postav, tak i choreografií snu samotného (vizuálním, sluchovým, nebo i hmatovým emotivním zážitkem).