Neviditelný čert

A je po Vánocích.

Lucifer

Za pár hodin nastane podle našeho kalendáře další rok. Slíbil jsem, že bude Velký třesk, ale nakonec jsem se rozhodl tento požadavek zmírnit až do neviditelnosti. Nic neuvidíte, a přesto všechno kolem řachne.

Byl jsem v Neviditelném městě a během jednoho dne jsem zažil dvě velmi protichůdné situace. Pozval jsem svoji mámu na oběd a zamířili jsme do restaurace, kterou jsem po léta navštěvoval, když jsem se učil stát neviditelným čertem. To jsem samozřejmě v té době ještě netušil, ale ve hvězdách už to bylo napsáno. Rád jsem se díval na hvězdy, ale číst jsem se teprve učil.

Přišli jsme do Bílého koníčka a bylo tam téměř prázdno. Všude byly dlouhé stoly, jen v jednom výklenku za výčepem byly tři menší stolky a jeden se dvěma volnými místy. Dumal jsem nad tím, trochu se mi to nelíbilo, ale pak jsem na druhém konci hospody objevil ještě jeden trochu větší stůl, kde byly také jen dvě volné židle. V tom okamžiku se však přiřítil číšník a bez skrupulí se nás zeptal, kolik nás je. Tahle jednoduchá otázka mě poněkud zmátla, a tak jsem nás začal počítat. Ať jsem počítal, jak počítal, furt mi vycházelo, že jsme dva, tak mu říkám, že jsme dva. Ukázal nám do výklenku a řekl, že tam je naše jediné místo. Já mu říkám, že na druhé straně vidím ještě jeden stůl, ale on se velmi zamračil a řekl, že bychom měli pochopit, že když jsme jenom dva a přijde víc lidí, tak je nebude mít kam posadit. Řekl jsem mu, že tam jsou také jenom dvě volná místa, ale on už byl silně opruzený a řekl, že buď tam, nebo nikde. Tak jsme udělali čelem vzad a bez pozdravu a bezodkladně z Bílého koníčka vyšuměli.

O pár ulic dál jsem objevil restauraci Dublin, kde bylo také téměř prázdno, ale nesmírně útulno. Sedli jsem si k jednomu většímu stolu, kde byla cedulka, že je od půl páté či šesté rezervován. Bylo krátce po poledni, a tak jsem si řekl, že by nás tu přesto mohli nechat poobědvat. Přišla velmi milá servírka a narozdíl od koňského pikolíka pochopila, že jsem pozval mámu na oběd a že tu zřejmě moc dlouho neposedíme. Dali jsme si dobrou krmi, trochu vínečka a cítili jsme se jako v bavlnce. Před odchodem jsem jí řekl, že mám blog Neviditelného Čerta a že jim tam při nejbližší příležitosti ještě jednou poděkuji, což právě činím.

Všem servírkám z Dublinu v Neviditelném městě, jehož název naleznete zde, a také všem ostatním přeji hezké prožití Silvestra a radostné vykročení do nového roku.

Lucifer

31.12.2010, 13:42:00   Publikoval Luciferkomentářů: 28