Neviditelný čert

Ve zvířecí galerii od Johna Lloyda a Johna Mitchinsona jsem narazil na pozoruhodného živočicha, který je sice miniaturní, ale má jednu téměř neuvěřitelnou vlastnost. Želvušky (Tardigrada) jsou nejhouževnatější živočichové na Zemi, a když je vypustíte do vesmíru, tak se jim nic nestane. Dokáží totiž přežít téměř všechno, a když jde do tuhého, tak si klidně upadnou do mrtvolné nehybnosti a obživnou, až se ty okolní podmínky zase vylepší.

Lucifer

Želvušky jsou z příbuzenstva členovců, drápkovců, hlístic a dalších skupin jedné z velkých linií živočichů - Ecdysozoa. Existuje zábavná představa, podle níž jsou želvušky v porovnání s příbuznými skupinami vlastně jenom samostatně žijící hlavy. Latinské jméno Tardigrada je výstižně popisuje jako „pomalé chodce“.

Želvuškám se říká "vodní medvídci" či "mechová prasátka", což zní roztomile, ale nedejte se mýlit. Žijí všude, kde je voda - dokonce v osmikilometrové hloubce pod hladinou oceánu; na polárních ledových krách; v lesní půdě; na dně jezer; na mokrých plážích; v miniaturních jezírkách, která se tvoří v prohlubních listů; v mechu na vaší střeše; na zemi, kde se ráno vymočí váš pes. Jsou to baculatí mikroskopičtí tvorové, měří jen necelý milimetr a půl a mají hlavu, čtyři páry krátkých tlustých nožek a tmavé, klobásovité tělo. Kvůli tomu, jak vypadají a jak se pohybují, se jim říká vodní medvídci (třebaže spíš připomínají kus roztřepené, zmačkané štulpny) a mechová prasátka, protože mech je jedním z míst, kde je nejsnáze a nejspíše najdete.

Želvušek máme zhruba 800 druhů, přičemž nejméně 10 000 dalších na vědecký popis čeká, a jsou natolik odlišné, že mají vlastní kmen. Většina suchozemských želvušek se živí rostlinami, ale mnoho z nich jsou draví tvorečkové, kteří vysávají hlísty, viřníky a další drobné živočichy. Vodní želvušky, kterých může být až 100 000 na půl litru, patrně dokáží velmi dlouho přežít úplně bez přísunu potravy, některé jsou ovšem paraziti, které žijí v tělech sumýšů a vilejšů.

U mnoha druhů želvušek jsou známy jen samičky. Protože nikam nespěchají, spoléhají se na vítr nebo dešťové kapky, že je přemístí na nové místo. Za takových podmínek je schopnost oplodnit si vlastní vajíčka jistě výhodou: samička tak dokáže osídlit celý chomáč mechu. Ostatní druhy se rozmnožují pohlavně, ovšem obráceně, než bývá zvykem (samička vsune do samečka trubičku, která mu vysaje sperma). Vajíčka želvušek jsou nádherná, tvarovaná jako mnohoramenné hvězdy a dolíčkovaté koule, které vypadají jako módní stínítka; ovšem jejich praktickou funkcí je udržet obsah vlhký a ochránit ho před rozmáčknutím.

Želvušky hlavně vynikají svou schopností upadnout do stavu bez známek života. Pokud vodní zdroj vyschne, vyschnou též. Celý životní proces úplně ustane a želvušky upadnou do nehybnosti - ale nejsou mrtvé. Tento stav, známý jako kryptobióza (něco jako hibernace), byl poprvé popsán v roce 1776. Někteří vědci se domnívají, že právě v ní by se mohl skrývat klíč k původu života. Želvušky vyloučí z těla všechnu vodu a rozštěpí buněčné lipidy na cukr trehalózu, který obalí a chrání všechny životně důležité orgány. Pak želvuška čeká - třeba sto let - na jedinou kapku vody, která by ji oživila. Želvušce ve stavu "bezživotí" neboli anabiózy se říká "sud", protože vypadá jako vinný soudek.

V tomto "mrtvém" stavu jsou želvušky prakticky nezničitelné. Byly zmrazeny na teplotu téměř absolutní nuly (-272 °C) a zahřáty na 150 °C. Na týden byly umístěny do tekutého helia a dostaly dávku radiace 1000krát větší, než je smrtelná dávka pro člověka. Vědci je ponořili do chemikálií a stlačili tlakem 6krát větším, než jaký panuje na dně oceánu; ale jako živoucí granule instantní kávy se s jedinou kapkou vody vždy znovu probraly k životu.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech

Video

05.06.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 42