Neviditelný čert

V předchozím příspěvku do Poetického koutku, který vyšel v pondělí, jsem naznačil, že den předtím, v neděli, jsem pocítil nutkání tento z řetězu utržený červenec zklidnit něčím poetickým. Naznačil jsem, že se mi náhle vybavilo 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida od Vítězslava Nezvala. Podstatu toho náhlého vybavení jsem pak odhalil až ve svém komentáři. Prvotní nutkání totiž směřovalo k Oldřichu Mikuláškovi a jeho Trůnní řeči Agogha krále, lítosti krále a smutku. Dnes však nepřicházím s Agoghem, ale s jedním Mikuláškovým nekrologem jménem Nedokončená. Proč? Vysvětlím.

Lucifer

Jak jsem napsal v tom komentáři, prvotní nutkání nebylo naplněno, jelikož mi ty verše po mnoha letech skoro nic neříkaly – nerezonovaly s mým aktuálním stavem toužícím po jisté formě poetičnosti. Včera jsem do té knížky znovu nahlédl a král Agogh mě přece jenom začal opět oslovovat. Jeho trůnní řeč je příliš dlouhá, jsou v ní velmi citlivé podněty, vize, asociace, metafory atd., ale tu a tam ta přílišná výřečnost tak trochu škobrtá, takže jsem dospěl k závěru, že s tím vás oblažovat nebudu. V dávných dobách mě ta báseň velmi zaujala, inspirovala a nabila zvláštní energií. Ani dnes ji nezavrhuji, ale dnes už přece jenom není včera.

Jenže pak pojednou přišel ten pravý nutkavý podnět. Narazil jsem na Mikuláškovy Nekrology a do oka mi zcela automaticky padla Nedokončená. Je to děsivě krásná báseň a do oka mi padla zřejmě proto, že den předtím jsem po několika předchozích pozdně nočních pokusech konečně dospěl až ke konci filmu Fontána od Darrena Aronofského. O čem ten film je, se můžete dočíst v oficiálním textu distributora, jenž naleznete v odkazu uloženém pod předchozím názvem filmu.

Film Fontána mě dostal tak strašným způsobem, že právě proto jsem jeho sledování dokončil až na několikerý pokus. Smrtelně nemocná žena Izzi řekla krátce před svým skonem svému muži Tommymu, jenž právě v zájmu její nemoci (rakovina) jako vědec úpěnlivě pracoval na nalezení léku nejen proti tomu, aby dopsal poslední kapitolu knížky, kterou rozepsala. Tommy nevěděl jak, ale ona mu řekla, že to dokáže. Že dokáže to podstatné, co jejich životy spojovalo, dokončit…

Nedokončená

Oldřich Mikulášek

Tu truchlivou píseň nedokončím.

Ta píseň nikdy neskončí se.

Tu píseň ani nezačínám

v tom pozdním čase popůlnočním. –

Vkrádá se k nám však, i když spíce

máme své duše na petlice…

Od nepaměti v krvi zní nám.

A nic ji nevyplaví z krve –

pláč ani nářek, slzy žádné,

jen samá krev – až ztuhne s námi

pro radost oné holobrvé,

co mlčením a strachem vládne,

úzkostí, hrůzou, děsem, tmami.

A bude ticho nad vodami.

A bude ticho pod horami.

Polehne ticho dolinami.

Zalkne se ticho bažinami,

samota všemi pustotami,

však – sama vždy – jen dosamí,

chřtán s chřtánem v chřtánu všemi chřtány

zalkne se chřtánem požíraný

sám kamsi za chřtán do zachřtání

nekončícího umírání…

---

A kdo bude plakat?

18.07.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10