Neviditelný čert

Kdo nikdy nezažil pocit štěstí, který se dostavuje při fyzickém pohybu (procházky, plavání, lyžování, lezení po stromech či po skalách, a mnoho ještě dalšího), bude po celý život vnímat své tělo doslova jako přítěž, bude proti němu a jeho váze více či méně úspěšně bojovat, a nejenže bude žít kratší dobu, ale především bude i nešťastnější. Nejen naše tělo potřebuje hmotnou potravu, nýbrž i náš duch potřebuje duševní potravu, tj. informace, aby rostl a formoval se. A i zde může špatná potrava natropit mnoho zlého. V první části bylo demonstrováno, jakým způsobem je malým dětem vnucován Junk Food, v této části si ukážeme, kterak to funguje na úrovni duševního „Junk Food“.

Lucifer

Náš mozek vždy rozvíjí pouze ten podnět, který mu poskytneme. Kdo v televizi sleduje spoustu násilí nebo hraje násilné hry na počítači, bude se zpravidla v reálném životě chovat násilněji. Digitální média jsou na základě vědeckých studií v principu coby duševní potrava pro děti nevhodná. To platí samozřejmě i pro dospívající jedince, a v mnohém případě i pro jedince jakoby dospělé. Inteligentnímu, vzdělanému a moudrému člověku nemohou digitální média nijak ublížit, jelikož ví, k čemu potřebnému jsou mu vhodná a jak s nimi v tomto duchu zacházet. Takového člověka zřejmě jakési stupidní násilím oplývající bojové počítačové či internetové hry nebudou nic říkat. A pokud se v nějakém odpočinkovém záchvatu na něco takového přece jenom podívá, tak se možná pobaví, ale jakýkoli násilnický vliv na jeho duševní stav mu bude naprosto cizí.

Problém je především s dětmi, které se teprve učí, a téměř nekonečná řada všelijakých „argumentů“, že když bude dítě virtuálně usekávat hlavy svému virtuálnímu nepříteli či alespoň do nich kopat, nebude mít na zvýšení jeho agresivity v reálném světě žádný vliv, ba právě naopak – čím víc svoji potenciální agresivitu vyventiluje na násilnické počítačové hře, tím mírumilovněji se bude chovat v reálném prostředí. Tohle je tak obskurní omyl, že jeho šiřitelům by se průběžně měly přinejmenším alespoň virtuálně ty hlavy nakopávat či přímo usekávat.

Manfred Spitzer zmiňuje jednu svoji v této souvislosti velmi symptomatickou zkušenost. Jednou byl přizván jako soudní znalec u soudu v Gottbusu, když se projednával případ vraždy. Šlo o zvláštní skutkovou podstatu: o vraždu bez jakéhokoli motivu. Mladý obžalovaný z problematických sociálních poměrů hrál spolu s kamarádem celý den bojovou hru (dostupnou od dvanácti let), v níž je sousta rvaček, mlácení a kopání, mimo jiné i do obličeje. A on v ní proti svému kamarádovi neustále virtuálně prohrával. Večer pak oba potkali, ne zcela střízliví, asi padesátiletého muže, který byl už čtyři dny bez přístřeší, protože nemohl platit nájem. Pozvali ho, aby přespal u nich v bytě. Cestou tam se scházelo po schodech, kde jeden z mladíků do muže strčil, a ten ztratil rovnováhu a spadl. Potom ho obviněný kopal do obličeje – a nepřestal, dokud oběť nezůstala ležet na zemi bez hnutí. Pachatel hned nato zavolal sociální pracovnici a svůj čin ji vylíčil, ona mu však nevěřila, takže mrtvolu nalezl nějaký chodec až druhý den ráno. Fotografie mrtvoly ukazovaly člověka, jehož obličej byl k nepoznání. Pachatel sám nedokázal vysvětlit, jak k činu došlo.

Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

Páteční Luciferův dovětek:

Vzhledem k tomu, že tuto sérii jsem bez jakéhokoli odvolání umístil do Populárně naučného koutku, tak i tato druhá část je v něm umístěna, ačkoli populární vědeckostí moc neoplývá. V dalším pokračování se vy, kteří jste si tu knížku ještě nekoupili, dozvíte v tomto směru mnohem větší podrobnosti. Je však pátek, dokonce třináctého, takže blázni, skuteční a přirození, k nimž se občas počítám, ne ubožáci vypatlaní nejen digitálními médii, mají tuplovaný svátek. Tak si ho mí blázniví souputníci užijte, jelikož sázka na třináctku v pátek, to je to pravé ořechové. A oříšky, ty já rád.

Abych vás alespoň trochu v tento sváteční červnový den oblažil, přidávám fotečku, kterou pořídil mým foťákem můj mladší syn pod Vyšehradem necelý měsíc po mém návratu z Vinohradské nemocnice v červnu roku 2010. Pokud mě na té fotečce nenajdete, tak si z toho nic nedělejte. To autíčko je taky krásné.

13.06.2014, 00:00:19   Publikoval Luciferkomentářů: 26