Neviditelný čert

„Když se dovoláváme nenásilí, nesmíme projevit žádný hněv vůči tomu, kdo nám ublížil. Nesmíme mu přát nic špatného, urážet ho nebo dokonce fyzicky napadat: máme mu spíš přát šťastný osud a v každém případě snést jakékoli zlo, které nám ještě může způsobit. Nenásilí je aktivní síla toho nejvyššího řádu. Nenásilí je stav dokonalosti. Je to cíl, k němuž směřuje celé lidstvo, i když nevědomky.“ – Gándhí

Tak nevím. Veškeré mýty, které z nevědomých hlubin prostupují náš život, prosazují potřebu řádu. A řádu se dá docílit jedině dosažením rovnováhy, tedy také uplatněním spravedlivé pomsty za zločin…

Stella

Pokud nejde o živočišnou radost z absurdního sadismu Itchyho a Scratchyho, provází pomsta, odveta, msta, trest… v různých podobách naše každodenní konání. Ani si nejsme vědomi, že ve skutečnosti POTŘEBUJEME nepřítele, abychom se vyrovnali se zlem. Proto v sobě pěstujeme i NENÁVIST. Nenávidět nelze abstraktní princip nebo celé lidstvo najednou, a tak si vybereme jednotlivce. (Právě tak je těžké milovat lidstvo, milujeme jednotlivé lidi…) Zatímco psychologie obvykle mluví o nenávisti jako o dlouhodobé negativní EMOCI, Freud ji označuje jako STAV Ega.

Záměrně ponechávám stranou obvykle citovaný Starý zákon s veškerými hrůzami, jež radí pro uplatnění spravedlnosti Hospodin (s cílem oslavovat a sloužit Hospodinu), i mnohem přijatelnější Nový zákon s požadavkem nastavovat i druhou tvář a bezvýhradně milovat nepřátele. Jen dodám, že jsem si jako absolventka náboženství s odstupem času uvědomila důležitost interpretace Starého zákona prostřednictvím kněze – kdybychom společně četli originální texty knih Mojžíšových, asi bychom hodně pochybovali. Ale např. zásada Oko za oko (také Nohu za nohu) prý v praxi stanovila i pravidla – že se nesmí zajít až za tuto mez, tedy, že msta musí být spravedlivá, přiměřená provinění. A prý bylo možné uskutečnit i finanční vyrovnání. Nepřítele máme zaskočit mírností, jen tak s útokem přestane sám…

Nenávist je prý emoce silnější než láska. S ní spjatá potřeba pomsty je v nejstarší epice přítomna snad vždycky. Přešla pak do psané literatury, charakterizuje Homéra i řecké drama. Jaká musí být síla, která přiměje Médeu, aby zavraždila své děti kvůli pomstě! Aby potlačila to naprosto elementární, co z ní dělá ženu - matku. Těžko u Médeii usuzovat na spravedlivou mstu, jakou vykonává např. Odysseus. Jistě, umělec pracuje s nadsázkou, ale motiv kruté pomsty se znovu objeví ve středověkém eposu, v době křesťanské - a tady už se dá mluvit o zdůraznění AGRESE.

Podle psychologů se člověku pomstou neuleví. Je sice prostředkem k udržení pořádku, je prý daná přírodou i zvířatům, umožňuje jim biologické přežití. Toto (instinktivní) jednání přinese chvilkovou úlevu a poskytne člověku radost na úkor jiných. Ovšem - následuje smutek. Pěstujeme si tak vnitřní konflikt a trpíme dvakrát: jednou tím, co se nám špatného stalo, podruhé myšlenkou na pomstu. A tak se nabízí východisko: ODPUŠTĚNÍ. Odpuštění prý znamená cestu k vnitřnímu klidu, je to rozhodnutí dál netrpět. Sami se rozhodneme, že si nenecháme kazit život, a tím změníme vlastní negativní stav. Stojí psáno, že je dobré zapomínat na špatné věci a přijmout jako daný fakt, že život není spravedlivý.

Znáte z televize scény z Ameriky, v nichž se rodiče zavražděného dítěte dojemně smiřují s rodiči vraha nebo odpouštějí samotnému vrahovi? Nevylučuji, že jde o upřímný projev velkorysosti, i když těžko představitelný… Kdo z nás ví, jak by se zachoval v podobné mezní situaci? Nicméně - v procesu odpouštění hraje velikou roli ČAS. Hodně místa této otázce věnuje Milan Kundera a Vladimir Jankélévitch. Oba se shodují ve všem podstatném: Události mají většinou jiný význam, než jaký jim momentálně přisuzujeme my. Lidé, kteří události dopustili, jsou jen „nevědomí zpravodajové vyšší vůle, o které nemají tušení.“ (Kundera: Žert)

Nenávist plodí jen nenávist. Obecná ZÁŠŤ vůči lidem se stává prokletím. Žít ve světě, kde není nikomu odpuštěno, je jako žít v pekle. Zášť je destruktivní. Když odkládáme pomstu, změní se v osobní náboženství, v mýtus odtržený od konkrétních lidí. Protože v našem osobním mýtu jsou tito lidé stejní, ale ve skutečnosti jsou dávno někým jiným. Podle Kundery nikdo neodčiní KŘIVDY, jež se staly, protože všechno bude zapomenuto. A úlohu odpuštění převezme zapomenutí. Jankélévitch filozoficky náročně zdůvodňuje úlohu času, pokud jde o překonání zášti, ale závěr, k němuž dochází, je v podstatě lidové: Čas všechno zhojí.

Avšak: „Minulost málokdy mizí beze stopy, čas pracuje tak, že integruje nebo vstřebává nahodilé události, které se poté, jak ukázal Bergson, stanou latentními, integrálními prvky a skrytými součástmi naší přítomnosti.“ „Proto také může gordický uzel provinilé nadčasovosti rozervat - mimo jakoukoli nápravu - jen nadčasovost bezdůvodného odpuštění.“ Prodlužování agonie viny nikdy nedosáhne výsledku srovnatelného s jednorázovým odpuštěním. Odpuštění je totiž skokem do prázdna, skokem s odrazem v minulosti.“ Odpuštění není absolutní, je relativní – něco jím sledujeme. Je to TVŮRČÍ čin, nemůže být nahrazen omluvou. Zakládá nový život viníka. Je darováním! Čas ho nenahradí! No, a je na nás: Poznáme, kdy je odpuštění namístě? Kdy nebude jen projevem zbabělosti? Projevem nemístné tolerance ke zlu? V čase se míjíme s kulturami jiných zemí a jiných náboženství…

Možná jste nečetli: KREVNÍ MSTA jako institut mimosoudního vyrovnání. Je kánonem, tedy souborem pravidel, zvykovým právem rodové společnosti.  Přetrvává v Albánii, jižní Itálii, Japonsku, Srbsku, na Korsice… Jde o morální povinnost mužů pomstít zločin. Platí: krev za krev. Čest je povýšena na nejvyšší hodnotu. Člověk beze cti a úcty je mrtvý. Krevní msta má přesná pravidla. V Albánii provinilec dostane měsíc na útěk nebo vyplacení. Stává se, že chlapci zůstanou zavření doma a nevycházejí desítky let, aby nebyli zabiti. Nejhorší provinění je, když je člověk označen za lháře. Dále urážka manželky… Nejnižší trest je uctivá omluva, jinak se platí krví. Trest vykonává Pán krve. Vybere jej rada starších. O výsledku podá veřejně hlášení.

Zmiňuji se o tomto tématu proto, že za Hodžovy vlády byl tzv. Lekův zákon zakázán, dnes se uplatňuje bez omezení. Vznikl bludný kruh. Zvyky se zdůvodňují: Tak pravil Leka. (Leka Dukadžini – bojovník proti Osmanům, 15. st.) Doba se mění, metody se vylepšují. R. 2006 byla krevní msta novelizována. Jsou povoleni nájemní vrazi, a tak počty vražd rostou. Dříve se směly zabíjet děti od osmi let, nyní i mladší. Je možné použít výbušniny. Rady starších působí jako paralelní legislativní sbory. Jejich vliv sahá do Srbska, Kosova, Makedonie.

Závěr? Zase Gándhí: „Nenásilí a zbabělost se vylučují. Skutečné nenásilí nezná strach. Kdo vlastní zbraně, má strach nebo je zbabělý.“

(Jo, Gándhí… Jaký protivník stál proti tobě?)

K tématu pomsty mě inspirovali: poslední šéf, pitomá sousedka, nemožná kolegyně, zlá prodavačka z Potravin a hned potom:

Bible kralická

Kundera, Milan: Žert, ČS, Praha 1967

Stern, Henri: Mahátma Gándhí, Triton, Praha 2004

Jankélévitch, Vladimir: Odpuštění, MF Praha 1966

Internet: „navýchod“

05.11.2013, 00:00:14   Publikoval Luciferkomentářů: 19