.:: Neviditelný čert ::.

Záhada

rubrika: Povídání

Pro tento víkend, jak už mám ve zvyku, jsem připravil něco nadmíru uklidňujícího, ba přímo meditačně saturovaného až k absolutnímu duševnímu post coitum. Nebojte se, o sexu či nedejrobot pornografii řeč nebude. Přichystal jsem pro vás, a hlavně pro ty, kteří se během pracovního týdne při četbě Neviditelného čerta psychicky, a nebojím se to říci i duševně, vyčerpali až takříkajíc na plech, velmi zádumčivé povídání. Nebude ode mne. Já už jsem byl na plech někdy v půli týdne, když jsem se dočetl, že Ježíš byl buddhistou. Bude od jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů – Stanisława Lema – jehož úchvatné dílo v nejrůznějších vědeckofantastických rovinách jsem sledoval už téměř od kolíbky. Jedná se o povídku Záhada z knížky Bajky robotů, kterou Stanisław Lem vypustil za velmi záhadných okolností někdy v roce 1964 – tedy před rovnými padesáti lety. Takže…:

Lucifer

Páter Zinkán, Doctor Magneticus, seděl ve své cele a se skřípáním – úmyslně se totiž nemazal kvůli umrtvování – studoval komentář Chlorfanta Omnického, zejména se zřetelem na proslulou šestou kapitolu O stvoření robotů. Právě dospěl k závěru odstavce o programování Všehomíra a soustředěně si prohlížel listy s barevnými iniciálami, vyjevujícími jak Pán, který mezi všemi kovy nalezl zalíbení právě v železe, vdechl mu duši, když do cely vstoupil páter Chlorian a tiše stanul u okna, protože nechtěl proslulého teologa vyrušovat z meditace.

„Copak je, Chlorku? Co mi povíš?“ otázal se po chvíli páter Zinkán a odtrhl jasné krystaly očí od fasciklu.

„Můj pane a otče,“ pravil příchozí, „přinesl jsem Svatým oficiem právě prokletou, na satanův návod zplozenou knihu onoho strašného Marmagedoňana Lapidora, nazývaného Halogenovým, s popisem jeho všetečných experimentů, kterými se pokusil narušit opravdovou víru.“ A položil před pátera tenkou knížečku s příslušnými pečetěmi Svatého oficia.

Stařec si otřel čelo, z něhož se odlouplo trošku rzi na brožurku, které se živě chopil se slovy: „Nikoli strašného, nikoli strašného, nýbrž nešťastného v důsledku svých bludů!“ S těmito slovy listoval v knížce a při pohledu na názvy jednotlivých kapitol jako O bledých Měkkouších, Měkkýších a Měkčencích, O myslící bílkovině, O genezi rozumu z nerozumného stroje se nepatrně, ba blahovolně usmál a jakoby mimochodem pronesl: „Ty, Chlorku, i celé Svaté oficium, kterého si neobyčejně vážím, přistupujete k této záležitosti nesprávně. Jde o žvásty vycucané z prstu, třesky plesky, falešné legendy, bůhví pokolikáté ohřívané, jejichž podstatou jsou Měkkáci či Měkkouši nebo Mokřáci bledouští, anebo jak hovoří jiné apokryfy, Rosolovci, kteří nás údajně kdysi stvořili z drátků a šroubků…“

„Místo Nejvyššího!!!“ zachvěl se páter Chlorian.

„Proklínáním vlevo vpravo se mnoho nedokáže,“ pokračoval dobromyslně páter Zinkán. „Není rozumnější stanovisko pátera Eterika Fázotrona, který před třiceti lety řekl, že nejde o problém teologický, ale přírodovědný?“

„Ale…“ páteru Chlorianovi málem zaskočilo, „tuto doktrínu ex cathedra nelze hlásat, a neodsoudili ji jen kvůli svatosti autora, který…“

„Uklidni se, milý Chlorku,“ řekl páter Zinkán. „Je moc dobře, že ji neprokleli, protože nezní nejhůř. Eterik pravil, že předpoklad existence nějakých měkkoušů, kteří nás údajně zhotovili ve svých dílnách a potom zahubili sami sebe, vůbec neodporuje nadpřirozené genezi veškerého ducha. To z vůle Pána, který je všemohoucí, se ti prostí bleďouškové stali nástrojem pravého stvoření, svěřil tedy do jejich rukou zhotovení ocelového lidu, který až do Posledního testu bude za to vzdávat díky zpěvem. Zastávám ovšem odlišný názor, totiž stanovisko, že kategorické zamítání takové možnosti je hrozným kacířstvím, protože Jemu nepřiznává všemohoucnost. Co ty na to?“

„Doktor svaté teologie Kyborax však prokázal, že celá Studenistika bleďologa Turmalína, o kterou se opírá páter Eterik, obsahuje kromě tezí vysmívajících se rozumu i bludy proti víře. V oné knize je totiž řečeno, že studeníci nezhotovovali potomky na základě typových projektů za účasti plodových inženýrů a to jediným přirozeným způsobem, totiž montáží z prefabrikátů, ale bez jakéhokoli vzdělání a dokumentace, pokoutně, ba přímo nerozumně. Copak je vůbec myslitelný potomek bez projektu? Nelegální, podle plánu neschváleného například příslušnou instancí demografického odboru – to bych ještě pochopil – ale bez jakékoli dokumentace?“

„Přiznávám, že je to podivné, ale kde je tu blud?“

„Odpusť, velebný otče, ale teď se podivuji já, že jej nevidíš… Pokud standopede, ex abrupto, ex promptu uměli to, co u nás vyžaduje absolvování vysoké školy, týmovou spolupráci a výpočetní expertízu, pak každý z nich musel mít v malíčku plodovou kompetenci rovnající se znalostem našich kybernetiků, doktorů, a snad i habilitovaných docentů informatiky! Je to možné? Aby si každý holobrádek dokázal bez rozmýšlení pořídit ratolest? Kde by se dověděl, jak se to dělá?! Alternativou diplomu je totiž pořizování potomků bez jakýchkoli znalostí, jedním rázem a přiražením, stěží mi ta slova jdou z úst, protože tak se jim připisuje potence creationis ex nihilo, tvoření z ničeho, a tím možnost činění zázraků, která jen Pánu přísluší.“

„Míníš, že byli buď géniové početí, nebo divotvůrci?“ zeptal se páter Zinkán. „Bleďolog Dialýz však napsal, že své ratolesti sice nezhotovovali ve vědecké radě a shromáždění, avšak ani samotni, nýbrž ve dvojicích. V tom shledává jejich odbornou specializaci! Nasvědčují tomu zachované termíny, vyčtené ze spálených knihovních záznamů: ‚Krasavec‘, ‚Kráska‘ (nepochybně mělo být ‚Měkkavec‘, ‚Měkkáška‘), tedy semper duo faciebant collegium multiplicationis, vidíš? Vyhledávali ústraní, aby vzájemně konzultovali, probrali technické nákresy, provedli nutné výpočty. Porady, ty určitě dělali, protože bez porad ani porod není možný, jak naznačuje samotná etymologie, což jistě nahlížíš, milý Chlorku. Jistě projektovali, než přistoupili k montáži mikroprvků, jinak tomu nemohlo být. Zhotovení rozumné bytosti, ať už tvrdé nebo měkké, není maličkost.“

„Toho jsem se nechtěl dožít,“ pronesl roztřeseným hlasem páter Chlorian. „Tvoje mysl, velebný otče, vkročila na nebezpečnou dráhu! Ještě chviličku a prohlásíš, že potomstvo není třeba plodit u rýsovacího prkna, po vyzkoušení prototypů v laboratoři, v soustředěnosti ducha na veřejnosti, ale v loži, bez vzorů a studií, poslepu, po hmatu a jen tak mimochodem… Prosím tě a varuji, to nejsou jen čiré nesmysly, ale ponoukání satana! Vzpamatuj se, otče…“

„Myslíš, že si nadělám spoustu potíží?“ odvětil umíněný stařec. „Nejde o tajemství zrodu dětí. Přistup blíže, prozradím ti něco, co tě uklidní… Včera jsem se dověděl, že tři chemici z Ústavu koloidů zhotovili ze želatiny, vody a ještě čehosi, nejspíš sýra, jakési želé, které nazvali Rosolový mozek, a to želé nejen zvládlo vyšší matematiku, ale naučilo se i hrát šachy a dalo mat řediteli ústavu. Vidíš tedy, že úporné trvání na tom, že v sulcu žádná myšlenka nemůže povstat, je neudržitelné, a právě takové je skálopevné stanovisko Svatého oficia!“