Neviditelný čert

Už uplynula docela pěkná řádka let, kdy jsem měl děsivě depresivní či depresivně děsivý sen. Kupodivu nenastal v noci, ale za bílého dne. Za krásného modrobílého dne. I to se může stát. Stačí k tomu docela málo. Usnout a probudit se do nočního snu.

Lucifer

Letěl jsem tehdy letadlem na konferenci do Spojených států amerických. Anebo možná někam úplně jinam. Noční sen, o němž vám budu vyprávět, se totiž odmítl zařadit do časové souslednosti. Když si ho vybavuji, tak nejčastější kulisou bývá letadlo nebo pokoj na jednotce intenzivní péče ve Vinohradské nemocnici. Někdy se však objevují naprosto jiné kulisy. V jednom případě jsem dokonce zahlédl pokoj v porodnici, v jiném zase pokoj v psychiatrické léčebně. Let do Spojených států mi však k tomu, co vám chci říci, vyhovuje nejlépe. Vy si nicméně můžete vybrat jakoukoli kulisu včetně své vlastní.

Letadlo se odlepilo z ranveje jednoho z největších západoevropských letišť a zamířilo k modravé obloze, jelikož bylo zrovna jasno. Netrvalo dlouho a pod námi se začal modrat Atlantický oceán. V letadle hučelo jako ve včelím úlu, když má narozeniny samotná královna. Mohly za to letecké motory, od nichž jsem očekával, že nezačnou hořet. Samotní cestující působili poměrně klidným dojmem. Někteří z těch, co seděli u okna, koukali z okna, jiní si něco četli, další vedli tichoučký rozhovor, buď se svým spolucestujícím, kterého znali, anebo ve speciálních případech kterého viděli poprvé, popřípadě sami se sebou. Našli se i tací, kteří nečekali na přísun skromné letecké svačiny a bezodkladně začali podřimovat. K poslední skupině jsem zprvu nehodlal patřit.

Když jsem do sebe částečně nasoukal svačinku, kterou mi naservírovala rozkošně se tvářící letuška, jejíž tělesné přednosti jsem nedokázal periferním zrakem ignorovat, pustil jsem si jakýsi film na monitoru přilepeném na zadní části sedadla spolucestujícího, jenž seděl přede mnou. Absolutně si nevzpomínám, co se v tom filmu dělo. Vybavuji si pouze hlavní hrdinku, která mi připomínala servírující letušku, ale na rozdíl od ní byla oblečená v bílém plášti. Zřejmě někdy v době, kdy jsem zkoumal kvalitu obsahu bílého pláště, jsem usnul.

Probudil jsem se ve snu a všude byla absolutní noc. Nikde se neozýval sebemenší náznak sebemenšího zvuku. Bylo tak neuvěřitelné ticho, že jsem slyšel, jak mi hlavě duní neurony, jejichž hukot připomínal letecké motory. Nacházel jsem se v jakémsi objektu připomínajícím interiéry z hororových filmů. Probudil jsem se v posteli a zprvu jsem si myslel, že jsem v nemocničním pokoji. Některé kulisy tomu totiž nasvědčovaly. Pokusil jsem se zavolat sestřičku, aby mi donesla nějaké prášky, ale můj hlas mizel někde ve ztracenu. Chtěl jsem vstát, ale byl jsem přikurtovaný a nehybný. A tak jsem hleděl nahoru, kde chyběl strop, a pozoroval měsíc, který měl tvar ozubeného kola. Hvězdy vidět nebyly.

Najednou jsem si uvědomil, že už neležím, ale stojím. Stál jsem ve dveřích místnosti otočen zády k posteli, k níž jsem byl přikurtován. Neohlédl jsem se. Vyrazil jsem chodbami někam jinam. A pořád totéž. Nikde nikdo, interiéry čím dál děsivější a měsíc nad mojí hlavou jsem už též neviděl. Všude se povalovaly podivné věci v desolátním stavu, jejichž účel mi naprosto unikal. V jedné místnosti jsem zahlédl jakousi paraplegickou konstrukci z titánové oceli potřísněnou temně červenými fleky a zbytky nějakého jídla barvy neurčité. U ní se válela sada kladiv nejrůznějších velikostí a cáry potištěného papíru. V koutě místnosti byla obrovská výlevka, do níž jsem nedokázal pohlédnout, jelikož mě jímala tak neurvalá hrůza, že jsem prchal dál a dál.

Běžel jsem chodbami jako smyslu zbavený, a když už jsem si myslel, že tak budu činit donekonečna, zaslechl jsem zvuk. Něco jako pláč malého dítěte. Chaoticky jsem se rozhlížel, z které místnosti přichází. A pak jsem najednou stál ve dveřích pokoje čelem ke zdroji zvuku. Pláč dítěte vydávala malá myš.

V tom pokoji bylo docela hezky a útulno. Na televizní obrazovce běžely noční zprávy, v nichž se pravilo, kolik novorozenců se nám lidem už podařilo odpravit. Malá myš seděla v křesílku, pojídala brambůrky s kokosovou omáčkou a zvukově napodobovala ony novorozence. Byl jsem zhrozen a rozhodl se, že tu myš praštím kladivem, které jsem uzmul v místnosti s paraplegickou konstrukcí. Myš však zapištěla: „Co blbneš? Já jen napodobuji, ale vy to děláte skutečně.“ Pochopil jsem svůj omyl a usedl vedle myši do druhého křesílka. Pojedl jsem brambůrky bez kokosové omáčky, kterou nemám rád.

Jak jsem tak koukal na televizi, najednou vše zmizelo i s myší.

Zaslechl jsem zvláštní hudbu. Absolutně neladila, ale naplňovala mě neskonalým údivem. Ten údiv se postupně začal přeměňovat ve ztopořený klid. Byl jsem opět přikurtovaný k lůžku, nad hlavou měsíc v ozubeném úplňku, a kolem se začali shromažďovat všichni hráči. Každý hrál na jiný hudební nástroj, z nichž žádný jsem dosud neznal. Sestřička v plášti letušky mi přenesla každodenní dávku uklidňujících prášků a talířek se smaženými bramborovými hranolky. Dostavil se i primář a začal hrát na housle. Tenhle hudební nástroj jsem už znal.

A zase to ticho. Stál jsem uprostřed obrovského sálu sám a neosvětlený, jelikož byla hluboká noc a všichni patrně spali. Nebyl to vlastně sál, ale galerie. Všude kolem visely obrazy, které jsem nemohl vidět, ale mohl cítit. Potácel jsem se mezi obrazy a hledal ten svůj. Zakopával jsem o jakési harampádí, jehož podstatu jsem odmítal zkoumat. „Ten obraz tady musí být“, říkal jsem si, a to byl jediný zvuk, který jsem slyšel. „Už se konečně probuďte!“ zařval jsem do těch temnot. Nikdo mi neodpověděl, jen obrazy začaly potichu padat na mou hlavu.

Když jsem se konečně probudil v letadle krátce před přistáním do Velikého jablka Nového světa, spatřil jsem, jak zbytky mé letecké přesnídávky dojídá taková malá myš.

15.01.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 19