Neviditelný čert

Téměř denně potkávám ženu tváře divé, v zimě v létě zabalenou do černých látek a šátků, všelijakých přehozů a nákrčníků. To by si Lucifer užil. Vzhledem odpuzující osoba, stará paní. Chodívala občas s různými psíky až psy, každý půlrok ji doprovázel nějaký jiný – obvykle vořech až podvraťák. Neměla jsem touhu nějak se s ní seznamovat, brala jsem ji pouze na vědomí. Jen mě udivovalo to stále se měnící množství psů.

Tahiti

Až tuhle! Čekám na tramvaj a psí dáma přišla ke mně. Zima jako na Sibiři, babka nabalená jako cibule, já taky. Drkotaly jsme zuby, tedy drkotala jsem jen já, babka měla zub jen jeden – jedničku vlevo nahoře, příslušně zažloutlou. Drkotat neměla čím. A samozřejmě jsme se daly do babských řečí. Nejdřív počasí, potom zdraví a nakonec jsem neodolala a poptala se na ty psíky. Babka se rozzářila, utřela si rukávem slinu, protože bez zubů se asi víc slintá nebo co, a řekla:

Pani, já tak miluju zvířata, nemůžu bez nich žít, musím pořád nějaký mít. Nechávala jsem si ty pejsky na dožití. Ale teď už nemám sílu ani peníze, tak chodím jenom krmit holuby.

Chtěla jsem ji pokárat, že se to nemá, v Praze jsou přemnožení a mají různé choroby – ale nechala jsem to bez komentáře, za ty psíčky.

Helejte, řekla paní Psíčková, ale mám doma zvíře. Sousedka mě prosila, abych jí pohlídala její Helenku. Šla do nemocnice a za pár neděl šla nohama napřed.

Kdo je Helenka, ptám se.

No přece Helenka je ropucha.

Já jen: Ahááá, tak to je fajn.

V ropuchách si tedy nelebedím.

A co taková Helenka papá?

Ta nepapá, ta žere. Furt by žrala, umí žebrat, nožičkama se opře o sklo a vydává zvuky. Žere nejrači žížaly.

Já: Kam na to chodíte, zem je zmrzlá.

No, právě. Musím do zverimexu a každej měsíc mě ta mrcha přijde na tři stovky. Mám malej důchod. To nejsou jen žížaly, ale taky nějaký červi…

Řekla jsem: Zadržte, to mi stačilo.

Paní Psíčková pochopila.

A nevíte, jak taková bestie dlouho žije? Ptala se.

Slíbila jsem jí, že to doma nastuduju na internetu a až se zase potkáme, že jí to povím. No, a doma jsem tedy koukala jako ta Helenka. Nikdy jsem netušila, že takováhle malá zvířena má šanci dožít se v zajetí až třiceti let!!! Žije-li ve svém obvyklém prostředí, tak to vědci vidí na osm let. Moc si toho dál nepamatuju, ropuchám je věnováno na internetu hodně místa, takže bude nejlepší, kdo chce, ať si to vyhledá. Zadala jsem Jak dlouho žije ropucha. A vyskočila na mě stovka informací. I když se mi ropuchy eklujou, udělám pro tu nebohou pečovatelku víc, budu to číst znovu, udělám si poznámky a pak jí hodím přednášku. Stejně ji to porazí, protože, jak pravila, je jí 73 roků. Do sta tří to těžko vydrží. Ubohá Helenka!

P. S.

Až vzrušující je ropuší sexuální život! To jsem žasla. Ona taková Helenka je fakt divoška. Bude to holka, protože paní Psíčková udala rozměr 12 cm délky, to mají samičky, zatímco samečkové mají jen osm cm.

21.02.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 30