Neviditelný čert

Lucifer pozoruje ptáky a povídá si s nimi. Je to určitě lepší, než se rozčilovat nad lidmi v přeplněné městské dopravě. Možná objevuje rozměr, který jeho život ve velkém městě postrádal. Malé město nepřináší mnoho nových podnětů, ale jeho kladem je předvídatelnost. Chtě nechtě se v něm stane součástí nevzrušivého koloběhu každý, a třeba to, jak v očích ostatních vypadám, mi bohatě k stačí přemýšlení! Zařadila jsem se. Dnes se podělím o několik jistot, o pravidelná setkání, na něž se můžu (v malých obměnách) spolehnout…

Stella

Pořád mě někdo předbíhá a předchází a já už na to ani nemyslím, pokud mě jako dnes chvatně nepředejte shrbený stařík o dvou holích. A co se dá dělat. Chvíli se můžu tvářit, že je mi dvacet, a když si vzpomenu, i pohled předvedu jasný a rozhodný, držení těla vzpřímené, krok pružný. Vydržím až za roh, za poslední vilku. Tam konečně zvolním a vydýchám se. No a co! Co je vám po tom.

A opět křepce vystartuji, až málem doženu Jiřinu, která před pár lety (asi třiceti) hodila naše klíče do kanálu. A dnes Jiřina takto mluví k svému nohatému synkovi: Jak to, žes mi, Lukášku, nepřipomněl, že mám na stole kabelku? Ani jsi mi neřekl, abych vzala klíče! Co s tebou? Tohle jsou důležité věci! Lukášek se schoulí ještě víc, je zřejmé, že je zvyklý na svá špičatá ramínka nakládat vinu úplně za všechno a že by se nejraději zamotal do své pavučiny. Nic neříká. Oba rychle zmizí ve dveřích svého bonbonového paneláku a já jsem docela ráda, že neslyším další výchovu a že se nedožiju Lukáškova pavoučího vzdoru vůči krásné urostlé mamince.

Komunikace matek s dětmi je kapitola sama o sobě. Maminka veze kočárek, radostně vypráví, přitom batolátko – žádný úsměv, žádný projev zvídavosti. Neruší. Už chápe, že nesmí. Maminka svou pozornost věnuje mobilu.

Dva chlapečkové nestačí mamince, natahují za ní ručky, ona natahuje nohy, protože spěchá a – kouká do mobilu. Kdyby její děti někdo unesl, nebude vědět, kdy se to stalo. Příznačné je, že ti chlapci nemluví ani spolu. Pískoviště. Několik matek, všechny před očima mobil. Děti se spolu ani nepřou o bábovičky, nanejvýš něco pořvávají. Někam do neurčita. Autobusová zastávka. Kluci se nudí, ale maminka ne, ta hledí do mobilu: Dejte mi pokoj! A kluci opět – mlčí. Komunikaci si vynahradí až doma, v pokojíčku. S počítačem.

Ale veseleji. Támhletu dvojici potkávám mnoho a mnoho let. Už mají časná vnoučata. Jeho vodívali za ruku, dokonce, když už měl černou bradku. Chodil v předklonu, s širokým úsměvem. Najednou se vedle něj začala objevovat paní, přírodou velmi obdařená a také velmi umolousaná, ale co: její dekorativnost – její věc. Prý ho oženili a ona má po dětských domovech čtyři děti. A tak spolu začali každý den chodit po nákupech, stále s kočárkem, stále s dětmi okolo a paní stále těhotná. Jejich vztah byl a je záviděníhodný. Jestli se dá o některých lidech říci, že jsou pohodoví, tak jsou to oni dva. Nebo celá jejich rodina. Kráčí zvolna, usmívají se, občas prohodí slovo, ze samoobsluhy si ty dva kilometry vozí všechno v nákupním vozíku. Žádná podrážděnost tak typická pro jednu z nejkonfliktnějších situací – nakupování s partnerem.

Ten vozík je pokaždé nový, a dosud je nikdo nezastavil. Kouzlo samozřejmosti! Vůbec si nelámou hlavu tím, že chlupatá zimní bunda ani doširoka rozšlápnuté kozačky se do vedra nehodí, a kolapsy složitých společností a plasty ve světovém oceánu jdou také naprosto mimo ně! Nesejí, nežnou. Jako ptactvo nebeské? Ale tady je nějaká chyba. O setí pomlčme, faktem je, že žnou. Moc mě překvapilo, když jsem byla svědkem, jak u pultu ten (dnes už vetchý) ušmudlaný pán hbitě počítal z hlavy a vysvětloval své zjevně negramotné manželce, kolik to bude za čtvrt kila. Co my víme… Prý jejich dětí vůbec nejsou hloupé, ale ze všeho nejvíc ovládaly už ve škole všechny předpisy týkající se věcí sociálních a do učení nejde a nešlo nikdy žádné.

Také potkávám muže, který časně ráno sedává v rozehřívajícím se slunci na „své“ lavičce. U nohou omšelý, potrhaný batoh, ale na hlavě frajerské sombrero, na očích brýle, před sebou noviny, luští křížovky. Okázale ignoruje okolí. Zatímco pár chlapů nedaleko přešlapuje a pozoruje ty druhé lidi. Už jste dnes jedli? Volá břichatý řezník, který vykoukl ze svého obchodu. Tak počkejte.

Kdyby se pánové bez batohů nebavili s řezníkem, mohli by uvidět, co je v životě minulo: krásné bílé Audi. Přijelo k benzince u marketu, vyvalilo se z něj mohutné široké stvoření ve vytahaném tílku, stanulo u bílé zdi a bez rozhlédnutí a bez zaváhání si začalo – ulevovat. Tak 5 metrů od toalet, přede všemi lidmi. Podruhé v tomto textu: No a co?

Takhle my si tu žijeme.

04.07.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 39